Z původních šesti lidí se během týdne ustálil počet účastníků na čtyři. Z Prahy jsme vyráželi sice jen tři a to Pavel,já a Frank. V Zadní Třebáni se k nám připojil onen čtvrtý a to Petr.
Já osobně jsem byl na hlaváku už hodinu před odjezdem, jelikož se mně nechtělo vysedávat v práci a tak jsem se stal obětí jehovistů a skoro hodinu jsem s nima debatoval. řekl jsem si, že když budou vykládat moudra mně, tak dají pokoj jiným. Stejně jsem neměl co dělat 🙂 Ale to jsem moc odbočil od tématu. V Třebáni jsme přisednuli k Petrovi a během chvilky jsme byli v Osově. Vyskákali jsme z vlaku a vydali se černo černou tmou na Žižkov. Kde jsem si chtěl dát nakládaný hermelín. Když jsme věšli do hospody, bylo tam až podezřele málo lidí. Tak jsem se usadili k volnému stolu  a objednali pivo, grog či čaj. A místo hermelínu nakonec jen
sekanou. Ale i ta byla celkem dobrá. Kolem desáté hodiny jsme zaplatili a opět se vnořili do tmy. Tentokrát jsme vybrali k Bleskovce, celkem pohodlnou trasu. Takže jsem skoro celou cestu ťapali po asfaltce. A chvilku před jedenáctou jsme už byli na místě. Zjistili jsme, že podpřístřeškem někdo spí a tak jsme se nasunuli do druhé boudy a během chvilky jsme už leželi ve spacácích.

V sobotu jsme se probudili tak kolem deváté hodiny a jako první se myslím vyřítil ven Frank. Jak uviděl ty dva po přístřeškem, prohlásil „Ty jsi Carmen a tohle je House“,či něco podobného. No Carmen to byl, ale House ne 😉 Uvařil se společný čaj, chvilku se pobesedovalo a kolem jedenácté jsem se zvedli a vydali se směrem na Štoky.  Jelikož kousek od Bleskovky je i Rozárka, tak nás Frank vzal i tam. Byl jsem tam naposledy před pár lety.Teď tam byl bezdomovec, teda alespoň tak vypadal. Tak jsme se moc nezdržovali a pokračovali dál. Po chvilce jsme přešli silnici  a namířili to nejprve na 7-úhelník a z něj na Štoky. Tam jsme si dali oběd a zvažovali kam jít dál. Tak jsme to otočili a vrátili se k silnici. Tak se odtrhl Pavel a šel na Osov. My jsme jsme to vzali dál lesem a delší cestě jsme přes WhiteLand došli na Krkavce. Cestou jsme potkali jediného trempa a to u studánky na Naději. Měl tam připravený bivak. Moc nekomunikoval a tak jsme šli dál. Jelikož na Krkavcích obsazeno, navrhl Frank, že jejich Desert je opodál. Tak jsme šli. Minuli jsme Benning a zahnuli na Desert. Tam naštěstí nikdo nebyl a tak jsme zůstali. V ohništi bylo ještě žhavo a tak jsme jen přiložili a oheň vzplál. Postupně jsme co půlhodinu chodili na dřevo a seděli u ohně. K večeru začal opět padat hustě sníh a lesem se ozývalo dunění sněhu padajícího ze stromů. Až na Petra nikdo přímý zásah nedostal. Pro poslední várku dřeva jsme se už museli brodit napadaným sněhem. A že ho napadalo dost. Než jsme šli spát, zapadal zbytek dřeva sněhem. Ale to nám už nevadilo, jelikož jsme se sunuli do spacáků. Prohodili jsme už jen pár slov a šlo se spát.

V neděli jsme vstávali brzo. Teda jak kdo. Frank musel vyrazit brzo k domovu a tak vstával něco před sedmou. Tak jsme se ze solidárnosti rozloučili a popřáli mu šťastnou cestu.  My jsme ještě hodinkupolehávali ve spacácích , ale příroda zavolala a muselo se vstávat. Rozdělali jsme oheň a uvařili čaj. Po snídani jsme poklidili kemp a kolem jedenácté jsme se vydali na cestu do Hostomic. Jelikož stopy které zanechal Frank ještě nezafoukal vítr, měli jsme cestu přesně danou. Ale i tak se šlo dost spatně, přeci jen 30cm nového sněhu dalo zabrat. Takže jsme v Hostomicích zjistili, že vlak prostě ne stihneme a zapadli jsme do nejbližší hospůdky. Tam jsme potkali Karla, trempa který nocoval u studánky na Naději. Tak jsme přisedli a kecali až do dalšího vlaku. A že to bylo dlouho, skoro tři hodiny. Kolem čtvrté jsme zaplatili a vydali se na náš vlak. Přijel na čas. V Třebáni jsme se rozloučili s Petrem a pokračovali dál na Prahu. Tam jsem přesedl na další vlak a tím bych tento vandr ukončil….

Nad brdskými hvozdy pomalu začalo svítat a ani sám Fabián v tu chvíli netušil, jaká vzácná návštěva ho večer čeká. Nemohl to tušit, pánž jsem to netušil toho pátečního rána ani já. Kolem desáté dopolední, jsem si však uvědomil, že mne čeká jeden z těch vzácných volných weekendů a při pohledu do kalendáře a zjištění, že do konce roku už tuto příležitost budu mít možná jen jednou, ale spíše vůbec, jsem začal spřádat plány, jak opustit civilisaci a odevzdati se přírodě. Nezastavila mne ani Jaroosova bolereliorotento (kolikátá už?), ani Krocanova práce na baráku svojí přítelkyně (kolikátá už?) a dokonce ani představa že bych do lůna přírody zabořil svou touhu sám. Ale kdo zná Honzu tutů Autíčka, ví, že ten pojede někam určitě. Měl sice v plánu Roverky, ale když jsem mu slíbil, že nepojedeme v pátek do Osova a přes Žižkov na Naději, souhlasil s návštěvou Brd. A tak krátce po osmnácté hodině na pražském Hlavním nádraží mohli cestují spatřiti, jak v tunelu pod peróny mizí dvě tajemné postavy s podivně chlupatými tornami na zádech. Oko zkušeného by však hbitě rozeznalo dvě vzorově sbalené teletiny. Jelo to ze čtyřky, přímo, rychle, do Jinců. Rychlík převlečený za lokálku, nebo lokálka převlečená za rychlík? Cestu nám příjemně zkrátilo nenápadné odposlouchávání skupinky osob v zeleném, trampům se velice podobajícím, debatujících o brigádě, guláši a base lahváčů. Více se zjistiti nepodařilo, jelikože nežli bychom řekli Popokatepetl Čumulangma Plešivec, vykopl nás vlak na dohled od brdských vrchů. Božský to pohled. Noční nebe, spoře osvícené svitem luny, válející se na špičkách brdských lesů a tam někde dole pod tím vším, hospoda v Čenkově. Nějak se nám nepodařilo včas uhnout z kolejiště a tak jsme k Čenkovu šli tentokráte s nádrží po levé ruce, nikoliv po pravé a k hospodě jsme došli shora, nikoliv přes potok. Jistě, osoba lokalitu znající teď kroutí hlavou a nechápe, stejně jako já. V lokále vyjma starousedlíků seděla i parta trampů. S Autíčkem jsme si však sedli k volnému stolu séparé. Ku všeobecnému zklamání hostinský zrovinka tento weekend předělával kuchyň, proto jsme byli ochuzeni o libochutné pálivé saláty, horké klobásy, či snad pomalu se rozkládající nakládané hermelíny. O pivu a cigaretě vychutnával jsem tedy atmosféru snad rok opomenutou. A k tomuto tématu vinula se i diskuse s Honzou tutů Autíčkem. Poňádž poslední vandr jsem spáchal s ním, v Brdech, s nocí na Lone Staru nějako jsme se nemohli rozpomenouti, jak dlouho již to je. Zatímco u vedlejšího stolu trampové pozvolna po částech odcházeli debatujíce o Komorsku, rozcestí s altánkem a prozvonění se, z čehož jsme usoudili že směřují na Three Boys, náš stůl žíznivě dopíjel druhé pivo, těšil se na třetí a já se těšil až kouknu na Lone Staru do kempovky, paměti nesoucí nejen jména a slova přespavších trampů, ale i data kdy se tak stalo a spočítám, kolik dní mne les nespatřil.
Opustivší civilisaci, rozloučíc se symbolicky na kraji lesa s posledním přátelským živým tvorem, toulavou kočkou, s žaludkem na třech pivech, ponořili jsme se do tmy lesa. Krpál nezklamal. Byl prudkej jako obvykle, porostlý popadanými stromy, olezlý ostružinou trním oplývající, ovšem zvolením tempa „houbař“, podařilo se nám, s přestávkou a ochutnávkou prvního sněhu, pohodlně dojít až na starý dobrý Lone Star.  První kroky vedly do boudy ke kempovce, která prozradila, že více jak rok a měsíc neopustil jsem výspu civilisace. Vznik požáru byl dílem okažmiku a již jsme pohledem romantickým sledovali plameny olizující naše pitítka, kde
pozvolna začínala bublat voda na čaj, rum a umělé sladidlo. I nějakej ten gábl jsme okusili, specielně já jsem si z Libně na Brdy přivezl klobásu, zvanou Brdská pálivá…

…“splnilo se ti přání“. To jsou první sobotní slova Honzy tutů Autíčka, která si pamatuji.  Bodejď ne, les byl pokryt sněhem! Sic jen mírně, ovšem kvalitně. Po prvních oslavných tancích zapraskalo dřevo v plameni. Opět jsem zapálil užitkový oheň hned na první zapalovač. Kuřecí řízky. Ano, kuřecí řízky jsem posnídal. Moc dobrá pochutina. Zatímco se na roštu propékali, listoval jsem kempovou a počítal. 412. Ptáte se co je to za číslo? To je počet dní, které na mne čekal les. Celých 412 dní jsem nebyl na vandru… …jen tak tak jsem dojedl řízky a na protějším břehu strže se zjevil bílý pes špic a za ním tramp, trampka a trampka. Byli jen tak nalehko, v originál amerických džípových kapsáčích a parkách. Co vám řeknu, každej vohoz za pár tisíc, bágly nikde. Poseděli, nějaké ty veselé příhody jsme si vyměnili a už zase na odchodu byli. Tramp se nám ještě na závěr představil jako šerif prosnulé osady Triglav a pozval nás na novoroční akci. „To je na mne brzy“ odvětil jsem s díky, „já se dostanu ven tak jednou za rok“…. Šerif se podíval a řekl „tak to je smutný“…. Tak to je fakt smutný, řekli jsme si po jejich odchodu, být trampem a spát ve vsi na náměstí v autě… Možná i to trocha opět popohnalo naší touhu po toulání a zahnali jsme tak pokušení vostat u ohně a zabývat se jídlem po zbývající část weekendu.  Volnou toulkou lesy, loukami, často i po typicky brdském kamení, s krátkou návštěvou hřebenu, campu, kterýž Britt Honzovi tutů Autíčku označil jako camp Moje, ačkoliv si myslím že nápis Moje nad jedním s křesel vyznačuje nikoliv jméno campu, ale imituje ostatní cedulky se jmény nad ostatními křesly.
A také jsme vlastně na chvilku zabrousili na Budhil, kdež jsme podle nezasněžených pravidelných obdélníků v okolí usoudili, že tam nocovalo 4 -5 trampů. Jo les byl krásnej, klidnej, tichej…a jaxi to funíme do jednoho z mnoha krpálů, ignorujíc cesty, z ničehož nic se na horizontu pár metrů nad našimi hlavami zjevili jak bubáci z Pána prstenů dva jezdci na koních. Proklusali kolem nás a zmizeli kdesi dole v údolí. A to byli na dlouho poslední živáčci, kteréž jsme spatřili… A pak na nás ze stromu vykoukla modrá turistická značka, taková ta jiná, jak z běžné značky hází výhybku k nějaké té turistické zajímavosti. A protože nebylo kam spěchat a bylo to i dá se říct po cestě, nechali jsme se unésti touhou nějakou tu zajímavost spatřiti. Vleklo nás to jak hejno bludiček cestou necestou k vrcholu jednoho z mnoha brdských kopců, abychom spatřily velký dřevěný kříž a v jeho okolí několik mohyl z kamenů. Několik mohyl jsme tak posunuli o několik centimetrů nad nadmořskou výšku vlastnoručně přiloženými kameny a pozvolna pokračovali po hřebeni řidkým lesem až…. Až se před námi vynořila majestátně vypadající skála. Ano, to bylo ono, to byla ta turistická zajímavost. Lože samotného Fabiána. Pána, který na tamtéž místě míval hrad, než mu ho zhrzená milenka nechala zmizet aFabiána zaklela, aby v Brdech bloudil a pocestné škádlil. Vyškrábali jsme se až na samý vrchol skaliska a vychutnali pocit, jež jen Fabiánovi býval dopřáván… Jak tma pomalu klesala po větvích stromů níž a níž za ruku držív se se šerem, snesli jsme se tiše v očekávání do Krkavčího údolí. Ani tam však nenalezli jsme živáčka. V paměti campu jsme se dočetli, že poslední trampové z údolí odešli před cca 4 hodinami směr na Bleskovku, či Rozárku. A tak přišel na řadu oheň, čaj, kafe, maso, polívka a jiné pochutiny. Večer jsme si s Honzou tutů Autíčkem krátili vytvářením soukromých ohníčků ve velkém ohništi, vzájemné zcizování žhavíků a pobrukování hitů 80.let, které nám podbarvoval libý zvuk z repráčku kapesního diáře, do kterého Honza tutů Autíčko zasunul kartu se zásobou MPtrojek. Když došli baterky, šli jsme spát.

Nedělní ráno bylo ještě sněhovější než to předchozí a navíc stále chumelilo a chumelilo.  Nevím jestli jsem si ten vandr tak vychutnával díky mé 412 dní trvající absenci, nebo se ten weekend fakt tak vydařil. Po snídaní jsem uzmul Autíčku mačetu a vydal se ulovit nějaké to dřevo, tak, abychom naplnili zásobárnu pro další trampi tak, jako ji naplnili trampové před námi nám.  Kolem poledne jsme položili větvičku a vydali se křupavým sněhem zasněženým lesem dál na naší toulku.
Cíl byl jasný. Studený vrch s prohlídkou nepřátelského stánku. Nějak se nám už nechtělo do kopce a tak jsem Studený vrch obcházeli do kola s představou že narazíme na cestu která k vrcholu povede po rovině tak dlouho, až jsme zjistili, že blíž je to na Žižkov a tak jsme místo doprava, odbočili doleva a oddali e pivu, naloženému hermelínu a párku s hořčicí. Než jsme se nadáli, za hodinu jel s Osova lokální spoj. A až cestou na nádraží, jsem docenili návštěvu hostince, kdež jsme se rozehřáli a mohli tak posouditi objektivně vlezlost studeného vichru, mrazivého deště se sněhem a mokré břečky u kotníků. Díky tomu jsme Brdy neopouštěli se smutkem, ale s
těšením se na doma. Kovboják byl tak našvihanej, jaxem ho dlouho neviděl. Ještě že jsem si na Žižkově koupili tyčinky, brambůrky, oříšky a banánky v čokoládě, kdyby ne, bavili bychom se jenom pozorováním kapek, kteréž opouštějí naši bagáž a lítají dolů z úložných prostor nad sedadly. V Třebani přeskok na cuk směr Praha. Řeknu vám kamarádi, jestli to má takhle s vlaky jít dál, za chvíli nás trampy ani do nich nebudou pouštět. Polstrovaný sedačky, čudlík místo kliky na každejch dveřích, všeliaký ty displeje díky kterému jsme málem vystoupili už na Smíchově, poňádž přes ty moderní okna není nic vidět, poňádž fungují na principu toho zrcadla do kterého se koukáte u výslechu, jak vás zpoza něj sledujou psychologové….no ale o tom zas jindy…. Ahoj! p.s.čím víc lebek, tím víc Brdy

[ČT] Jelikož na pátek 28-ého října připadl svátek, rozhodli jsme se vydat na další část Střely. Netradičně, teda spíš tradičně jsme jako startovní stanici vybrali Krty. Jak jsem na internetu zjistil tak měli mít U Krtka ve čtvrtek zavřeno. Proto jsem Petra pověřil aby koupil rezervní pivo aby jsme si mohli jedno dát na zápraží U Krtka. Když jsem s Pavlem přijeli do Krt tak tam Petr už postával u zastávky. Když jsem uviděl na zastávce plakát  „“U Krtka zase točí““, tak jsem politoval Petra, že se táhnul s plechovkama. A vydali jsem se zvesela k hospůdce. Už z dálky se nám zdálo, že je tam nějak temno, ale to nás neodradilo dojít až ke dveřím. Aby jsme si přečetli, že z technických důvodů bude otevřeno až v pátek. Tak nakonec Petr vytáhnul plechovky a dali jsme si je na stojáka. Během popíjení piva Pavel bojoval s bleskem, aby udělal společnou fotku. Po parminutovém boji, nakonec nějaká ta fotka vznikla a vydali jsme se zpět k zastávce a dál do LQ. V deset hodin už jsme byli na místě a seděli u ohně. Ale jelikož už bylo pozdě poseděli jsme tak do jedenácti a zalezli do spacáků.

[PÁ] V pátek ráno jsme se probudili do úplné mlhy.  A to doslova a do písmene. Bylo vidět maximálně na metr a víc ani ťuk. Rozdělali jsme opět oheň a dosti dlouho jsme u něj poseděli. Samozřejmě jsme si i něco uklohnili s snídani a sledovali čas. Naivně jsme předpokládali, že U Krtka otevřou v jedenáct jak stálo na plakátu na nádraží. V jedenáct jsme se přibližovali k náměstí, ale z dálky jsme viděli neklamné znamení, že otevřeno není a tak jsme to stočili a vydali se zpět k LQ a z něj pokračovali dál ke starému kempu. Tam jsme chvilku poseděli a vydali se dál na cestu.  Minuli jsme Velěčín-zavřeno, a pokračovali dál do Žihle. Tam jsme zaparkovali na oběd v hospůdce u Kiliána  A dali jsme si konečně ono kýžené pivo. Jelikož se nám to tam moc nezdálo přesunuli jsme se do místního baru a tam jsem snad hodinu hráli prší. A tam se Pavel rozhodl, že je hnusné počasí a jede domu. Tak jsme zaplatili a vydali se na nádraží. Cestou se k nám připojil Markus, tramp z baru. V půl osmé jsme se rozloučili s Pavlem a vydali se černou nocí  k Novému Dvoru, kde nám Markus slíbil zabijačku tedy vepřové hody. Petr i Markus si dali nějaké to maso a já vaječnou topinku. Když jsem dojedli a zaplatili přesunuli jsme se do nedalekého dubového lesa a uložili se do spacáků. Tu noc bylo snad patnáct stupňů a spali jsme jak v bavlnce.

[SO] Po skoro letní noci se mně ze spacáku vůbec nechtělo, a taky jsem se z něj vyhrabal až jako poslední. To už se na vařiči ohřívala voda a já si hned po tom co jsem vylezl dal čaj. K snídani byl převážně chleba a tím co kdo měl. Kolem desáté jsme zabalili a vydali se na cestu směrem k Rabštejnu. Cestou jsem nakrmil krásné koníky zbytkem sušenek. Ale než jsem je přilákal trvalo to snad pět minut. Po zastávce u koníků jsme se vydali krásným barevným lesem/však uvidíte na fotkách/ dál. V jedenáct hodin už jsem stáli u cedule Rabštejn a půl dvanácté už jsme seděli na Ranči Černý kámen a objednávali smažák, jediné jídlo co tam měli. Končili sezónu a tohle byl poslední otevřený víkend. K mému zděšení neměli tatarku. Tak jsem si dal poprvé v životě smažák bez tatarky. Když jsme dojedli vydali jsme se dál po zelené značce. Na Železném Hamru jsme se na chvilku zastavili na starém tábořišti, nabrali jsme vodu ze studánky a po snědení svačinky jsme pokračovali dál. Kus za Kozičkovým  mlýnem jsme zahlédli pár tábořišť, ale bylo brzo tak jsme pokračovali dál. Kus před Černou Hatí nám Markus ukázal starý dnes už rozbořený Rabbiho kemp. Po zjištění, že kemp už není jsme podruhé přebrodili Střelu, přešli louku a zase  přebrodili. Takže sobotní skóre bylo tři brodění. Ten den jsme už jen vyšplhali kousek do lesa, kde nám Markus ukázal další kemp. Tam se s námi rozloučil a vydal se na vlak. My jsme rozložili ležení a zapálili oheň.  Dřevo bylo už připravené, což už pomalu na kempu nejí vidět. Ale i tak jsme pro jistotu nějaké to dřevo nanosili. Jelikož se posouval čas, tak jsme se přichystali na dlouhou noc. Na ohni jsem uvařili co se dalo. Mojím zaviněním i jeden čaj navíc, jelikož jsem  omylem jeden vylil. Naštěstí jsme měli dost vody, tak to nebyl problém. Do spacáků jsme zalezli něco mezi desátou a jedenáctou.  To jsme ještě netušili jaká bude v noci kosa.

[NE] Jsem se asi vzbudil zimou kolem sedme hodiny. Všude kolem byla jen mlha a jinovatka. Naštěstí jsme spali dosti vysoko nad řekou , tak nás ona mlha a jinovatka jen lízla. Tak jsem ještě chvilku vydržel ve spacáku. Kde bylo tepleji než venku. Jelikož se spacák čím dát tím víc ochlazoval, vzdal jsem boj se zimou a rychle vylezt a rozdělal oheň. První chvilky jsem mrznul, ale jak oheň zapraskal bylo už fajn. Přikládal jsem co to šlo, aby jsme se zahřáli. Když už to pořádně hořelo odhodlal jsem se vzdálit od ohně a vyndal ze žracáku zbytek chleba a sýrů. Mezitím se na ohni už vařil čaj a my se mohli vrhnout na snídani. Po snídani jsme nanosili dřevo co jsem spálili a začali pomalu balit. Než člověka zabali spacák mel ruce jak rampouchy a musel na chvilku k ohni a tak pořád dokola. Když jsem dobalili, nechali jsme venku jen jeden ešus.  S ním skočil Petr pro vodu a já mezitím ušlapal ohniště. Následovně jsme ho zalili vodou a nakonec na ohniště položili větvičku. Hodili jsme na záda bágly a vydali se dál po řece.  Cestou jsme šli kolem Čoubova Mlýna  Strážiště až k místu kde byla na mape označena trampská osada. Tu jsme si chtěli prohlédnout z blízka a tak jsme přebrodili Střelu a „“osadu““ si prohlédli. Nebylo tam skoro nic, jen pár divných chatiček. Dál jsme přešli louku a znovu jsme přebrodili zpět na zelenou značku. A po té jsme došli až do Plas. Tam jsem Petra přemluvil, že je hospoda až u nádraží. Jak jsem se přibližovali k nádraží a hospoda nikde tak byl Petr dosti nervózní. Nakonec u nádraží byla. Tak jsme se posadili a dali si pivo. Když se blížila hodina odjezdu vlaku tak jsem zaplatili a vydali se na nádraží. Po zjištění, že vlak jede až za hodinu jsme se vrátili zpět a dali si další pivo. Na druhý pokus už vlak přijel a my jsme se vydali do Plzně. Kde Petr končil a já pokračoval dál na Prahu.

123►