Zápis jsem ukradl od kamaráda:

Vyráželi jsme po desáté hodině lůžkovým vagónem z Prahy. Cestu nám zpestřila lahvinka vínka a později v noci také ukázka jak se vylučují z přepravy cestující, kteří to s pitím oproti nám trochu víc přehnali . Bohužel důsledek toho bylo asi hodinové zpoždění vlaku a nebezpečí, že nám ujede autobusový přípoj ve Štrbě. Naštěstí, autobus měl také zpoždění, takže jsme se autobus krásně stihli a to doslova za pět minut dvanáct. Po dalším přestupu jsme se dostali do Čierného Balogu, odkud byl náš start.

Vyráželi jsme za mrholícího sobotního rána. V Čiernom Balogu jsme se si prohlédli na místním nádraží lokomotivu a vagóny Černohorské úzkokolejky a poté zahájili výstup na hřeben. Výstup nám zpestřila prohlídka Lesnického skanzenu Vydrovo, kde je možné dozvědět se něco o lesnictví a lesní technice. Cestou skanzenem nás doprovázela úzkokolejka, která vede z Čierného Balogu do skanzenu. Po výstupu na hřeben začalo pršet, tak jsme se na oběd schovali pod velký smrk, kde jsme se naobědvali. Když přestalo pršet vydali jsme se směrem na východ po Rudné magistrále. Šli jsme po kraji lesa a po levé straně se nám otevíraly krásné výhledy na okolní kopce a domky. Večer vysvitlo krásně sluníčko a našli jsme místo na spaní s ohništěm, odkud jsme měli krásný výhled do okolí.

V neděli  jsme vyrazili dál po červené. Cestou jsme potkávali spoustu lesních jahod, které byly opravdu výborné a velké, ale hlavně jich bylo hodně. Cestou jsme potkali manžele z Brna, kteří trávili dovolenou na Slovenském Rudohoří a byli na procházce a kteří byli také prvními turisty, které jsme na svém vandru po Rudohoří potkali. Kolem poledne se zatáhlo a spustil se opravdu velký liják. Navíc cesta vedla travou, takže jsme všichni měli za chvíli boty totálně promočené. Jako zárakem se po Klenovským Veporom objevila turistická útulňa, která sice nebyla úplně v dobrém stavu, ale bylo tam šest postelí a něco jako kamna s komínem, kde se nechal rozdělat oheň. Navíc vedle byla chata, kde byli ubytovaní ti manželé z Brna, které jsme potkali cestou. Byli to moc fajn lidi a nechali nás abychom si u jejich krbu usušili naše mokré boty do druhého dne. Navíc pán o Slovenském Rudohoří hodně věděl a dozvěděli jsme se pár zajímavých informací. Večer na útulně u ohně v kamnech byl hezký a měl svoje kouzlo.

V pondělí ráno jsme vyráželi do slunečného dne v krásně suchých botách a v suchém oblečení. Cestou jsme stále potkávali krásné výhledy na okolní kopce a údolí. Jednomu členovi naší výpravy se málem „podařilo“ šlápnout na asi metrovou černou zmiji. Naštěstí si ji všiml včas a uskočil. Krátce po poledni jsme dorazili do sedla Zbojská, kde jsme navštívili restauraci, která byla postavena stylově jako roubenka, uvnitř byla krásně stylově zařízena a obsluha byla v krojích. V takovém prostředí nebylo možné dát si nic jiného než halušky s brynzou, slaninou a klobásou :-).  Jídlo bylo výborné a opravdu jsme se dosyta najedli (někteří ani nemohli dojíst). Po obědě jsme měli v plánu vyrazit směr sedlo Burda, kde jsme měli informace, že má stát nový srub, kde správcuje ochranář národního parku Muráňská planina, kde je možné se najíst a také i přespat na „hambálkách“ na půdě na zemi. Dva členové naší výpravy byli po cestě poměrně unaveni ale štěstí stálo při nás a náhodou se podařilo pomocí vedoucího restaurace domluvit, že správce srubu Burda je dole v údolí na nákupech a může je vyvézt nahoru. My ostatní jsme natáhli pláštěnky, protože opět začalo pršet a vyrazili jsme směr sedlo Burda. Cestou na Burdu jsme překročili hranici mezi Veporskými vrchy a Národním parkem Muráňská planina. Srub Burda překonal naše očekávání. Krásná roubenka s výborným panem správcem, který se o nás staral jako o „vlastní“ a udělal nám večeři, snídani, výborný chleba se sádlem a vařil nám výborné bylinkové čaje, které jsme si sladili medem. Mě asi nejvíce chutnal borůvkový čaj. Na srubu pochopitelně nebyla elektrika, tak se večer sedělo při svíčkách a pan správce nám řekl něco o Muráňské planině a historii a něco o Huculských koních, kteří se používali na Rudohoří pro stahování dřeva.

Ráno jsme vyrazili směr Muráňský hrad. Celý den svítilo sluníčko a obloha byla krásně modrá. Cestou jsme si udělali oběd v Nižnëj Kľakovej, kde se nachází poměrně pěkná turistická útulňa. Cestou jsme procházeli, kolem rozcestníku Studňa, kde nás přivítalo stádo volně pasoucích se koní bez jakéhokoliv ohrazení a procházeli jsme prakticky mezi nimi. Odpoledne jsme dorazili na Muráňský hrad. Výhledy z Muráňského  hradu na Muráňskou planinu jsou opravdu úchvatné. Večer jsme pak sešli dolů z hradu a přespali nedaleko Velkej lúky pod stany.

Středa nás opět přivítala dopoledním dešťem. Vyrazili jsme směr Červená skála, odkud jsme jeli vlakem do Margecan. Cesta vlakem z Červené skály byl zážitek, protože jsme projížděli krásnou krajinou plnou zelených kopců a byla to jako vyhlídková cesta. Tato cesta vlakem mě utvrdila v tom, že na Slovensku je stále co objevovat a krásné přírody je tam opravdu spousta. Další zajímavostí cestou byla železniční smyčka u Telgartu s tunelem. Cestou jsme ještě cca 7 km před Margecany vystoupili ve městě Gelnica, kde jsme zašli na závěrečnou večeři, která na konci každé akce nemůže chybět a spojili to i s menší prohlídkou města. Při prohlídce nás mimo jiné zaujala věž zámku, ze které se v každou hodinu místo odbíjení ozvala hudba podobná zvonkohře. Slyšeli jsme jen dvě melodie, ale asi to mají udělané tak, že každou hodinu hraje jiná píseň. Po večeři jsme sedli na další vlak, který nás dovezl do Margecan a odtud lehátkovým vozem do Prahy.

plus moje fotky:

◄12