Když se to vezme kolem a kolem. Tak tento vandr začínal zase dosti šíleně, teda alespoň pro mně. Ve čtvrtek jsem byl na koncertě HN a nějak se to protáhlo až do rána, takže jsem zůstal v Praze. A v tom byl ten problém. Batoh a další věci zůstaly doma. Takže jsem to musel v práci zabalit hned po obědě a vyrazit k domovu. Kde jsem nacpal věci do batohu, nakoupil jídlo a dokonce zvládnul i vanu. Ku Praze jsem vyrazil v 16:25. Tož byl poslední vlak kterým jsem to stíhal. Na hlavák jsem dorazil něco kolem půl šesté. Nakoupili se lístky a hurá do vlaku. Cesta vlakem probíhala celkem v pohodě. V Zadní Třebáni jsem přeběhli do místní lokálky a dojeli  do Osova. Je pravda, že poznávání zastávky kde budeme vystupovat bylo docela složité, ale nakonec se povedlo. Cestou jsme se stavili na jedno pivko, což byla asi chyba. No jak pro koho. Tam jsme se rozdělili na dva tábory. Menší část/Kuba a já/ jsme chtěli už jít, ale Davy,Jana a Martina se rozhodli, že se ještě nepůjde. Po té co jsem se vrátil do hospody, kam se zůstavší část přemístila a vysvětlil jim, že se opravdu už jde se zvedli. A od tohoto okamžiku padla nálada pod bod mrazu. A tak to zůstalo až do soboty večer. Ale to předbíhám.  Trojka posílená pivem a tequilou v náladě se vykolébala z hospody a dorazila na rozcestí kde jsme na ně čekali. Poté jsme se vydali směrem na Naději. První část cesty probíhala docela v pohodě, jelikož jsem šli po silnici. Když jsme zašli do lesa. Začala kalamita. Kuba se vydal hledat Naději a já mu šel pomoct. Mezitím rozjařená trojka zvládla projít skrz lesní školku. A docela značně ji zlikvidovat. Naštěstí ne úplně, takže jsme to s Kubou ráno spravili. A to nikomu nepřeju slyšet nadávky při překonávání této překážky. Naštěstí Kuba nakonec Naději našel a zbytek výpravy se tam doplácal.  Kuba rozdělal oheň v ohništi a Davy v srubu. Já osobně jsem pak chvilku poslouchal hraní a odebral jsem se spát ven pod širák. Ještě než jsem usnul jsem zahlédnul Kubu jak věší hamaku. Ráno mně probudilo tichounké klapání na spacák. Po té co jsem se vyhrabal ze spacáku jsem zjistil, že padá mlha. Teda jestli se tomu dalo říct mlha. Velikost padajících věcí  byla cca 1-2mm. Hodil jsme přes sebe pončo a ještě chvilku polehával. Nakonec mně kolem osmé vyhnala ona známa potřeba. Nějak skoro současně vstal i Kuba. Poklidili jsme ohniště a kolem srubu a vydali se na vrchol kopce kde byla věž/asi počasnická/. Odtamtud jsme se vrátili zpět, uklidili batohy za srub a šli hledat studánku. Hned na tak čtvrtý pokus jsme ji našli. Z čehož měl Kuba vekou radost a snad mu to i zlepšilo náladu. Asi kolem jedenácté konečně vstali i ostatní a po dvanácté jsme se konečně vydali dále. Asi kolem páte jsme konečně dorazili do Údolí krkavců. No je pravda, že jsem trošičku bloudili po lese, teda až na Davyho, který tam už byl a nechal nás abychom se prodírali lesem když to nebylo potřeba. Tam konečně trošku opadla napjatá atmosféra a udělal se oheň. Nejdřív probíhala debata kohopak jsou asi ty koti na totemu, pak se jedlo a nakonec hrálo. A to až do půlnoci. To už měl v sobě každý nejméně půl litru rumu. Já jsem se davové rumové mánie radši vzdal. Přeci jen rum je lepší v grogu. Kolem půlnoci jme šli všichni spát. Ráno teda vlastně skoro kolem poledne jsme se vysoukali ze spacáků uvařili snídaně, poklidili kemp a vydali se na nádraží.  Kde jsme si hodinku počkali na vlak. A vydali se k domovům.

Tak zas je tady onen slastný pátek. Tak hurá ven a to na Roverky. Hned v metru Holešovice jsem potkal Davyho. Chvilku jsme debatovali či jít nebo nejít na zastávku. Nakonec jsme se tam přeci jen vydali, jelikož tam měl být oficiální sraz. Davy si čekání zpříjemnil cestou na WC. Než se stačil vrátit ukázal se Kuba s Janou a Martinou. Autobus přijel na čas a my se vydali do České Lípy. Cesta ubíhala trošku nudně, jak se dalo od autobusu čekat. V Lípě jsme překonali dosti náročný nadchod přes silnici, koupili lístky a doběhli k vlaku, který už chtěl odjíždět. Ale ukázalo se, že má patnáctiminutové zpoždění. Nakonec jsme se čugálou dokodrcali do Blíževedel kolem půl šesté a neomylně zamířili do zdejší hospody, kde jsme vydrželi do půl jedenácté. Na Kačabaču jsme dorazili něco kolem půlnoci. A z hrůzou zjistili, že už tam někdo je. Po chvilkové váhání někdo z nás zvolal „Kolik vás tam je ?“. Po chvilce ticha se ozvalo „čtyři“. Naše reakce byla rychlá „nás je víc“. Posléze jsme se nahrnuli do srubu(Kačabača) a vzájemně se představili. Mám na jména špatnou paměť, takže mně v hlavě uvízlo jen jedno a to „Fous“ no vlastně dvě, ještě Stoupa/spíš by se hodilo Stoupík/. Po počátečním oťukávání se začalo hrát a hrálo nejméně do tří. Pak se všichni začali pomalu ukládat. Teda až na rumové víly. Ty dole ještě chvíli řádily. A asi tak po půl hodině, co jsem usnul se na mne najednou něco položilo/podotýkám, že jsem ležel na půdě a sotva jsem se tam vešel/. Ukázalo se, že to je Martina. Po dosti dlouhém přemlouvání se přemístila k Davymu, který z toho určitě také radost neměl. Což dal najevo tím, že se radši přesunul ven na mráz. Ráno mně probudilo hlasité volání. To se Martina probouzela z deliria a ze spaní volala „Jauvajs,nechte mně“ a podobně. Ráno musela vstávat na víckrát, protože jí bolela děsně hlava. Zato Jana spala jak zabitá. Probudila ji až Martina, když jí zalehla při hledání něčeho v batohu. Ale to už bylo skoro dvanáct, tak jsme něco pojedli, uklidili srub a vydali se na cestu. Cíl nebyl přesně daný. Ale hledala se hospoda. Tu jsme však nenašli tak jsem se vydali na Helfenburg. Kde jsem poobědvali a vydali se zpět do Blíževedel. Cestu zpět na Kačabaču jsme si zpříjemnili ve dvou hospůdkách. Na Kačabaču jsme zase dorazili až za tmy. jelikož byl už z dálky byl cítit kouř. Opakovali jsem známe „Kdo tam ?“. Po zjištění, že je tam jen jeden člověk jsme se tam nahrnuli a rozložili po celém srubu. A zase se hrálo a zpívalo do rána. Já jsem se chvilku po příchodu uložil na postel a jen poslouchal. Dole se ještě vyprávěli pohádky, ale to už jsem usínal. Ráno jsme vstávali neobyčejně brzo a to kolem desáté. Uvařili snídani poklidili srub a ohniště, kde jsme večer opékali buřty a vydali se do Blíževedel na vlak. Do Blíževedel jsem dorazili tak kolem jedné hodiny. Po zjištění, že vlak jede ve čtyři jsme se přesunuli kam jinam než do zdejší hospůdky. A v klidu vyčkávali příjezdu vlaku. Poté jsme nasedli do čugály, obsadili část vagónu a začali zpívat. Myslí, že jsem uřvali celý vagón. Dokonce se k nám přidal i správce hradu Helfenburg, který jel náhodou s náma. Pak už následovalo jen přesednutí v Lovosicích na rychlík Ve kterém naše hudební produkce pokračovala až do Prahy. Kde jsme tuto akci oficiálně ukončili.

Původním záměrem bylo vyrazit už v pátek večer. Ale jelikož spolucestující Davy se rozhodl, že nepojede tak jsme odjezd odložil až na sobotu. Ráno jsem vstal něco kolem desáté s rozhodnutím, že pojedu až posledním možným vlakem. Avšak náhoda tomu chtěla jinak a po telefonátu s Klokanem, jsem nakonec jel autem. Je pravda, že se nás do Olouše nacpalo pět a už by se tam nevešel ani batůžek. Když jsme dorazili do Rejkovic, začalo hledání místa na zaparkování. No jak to říct, Rejkovice jsem projeli skoro celé a nakonec zaparkovali na místě odkud jsme vyrazili. Vesele jsme vyházeli všechny věci z auta a po vydali se modré značce k vrcholu. Když jsme po značné úsilí vysupěli k rozcestníku bylo tak za deset minut šest. Zaradovali jsme se, že jsme to zvládli a vyčkávali příchodu spojky. Když už se blížila šestá, pro jistotu jsme se podívali kdeže je ten sraz a zjistili jsme, že sice na rozcestníku, ale až na vrcholu Plešivce. Tak jsme posbírali batožiny a vydali se na vrchol. Tam jsme dorazili tak pět minut po šesté a spojka tam nebyla. Rozhodli jsme se, že budeme vyčkávat. Během našeho vyčkávání dorazila další skupinka, ale spojka to nebyla. Tak jsme vyčkávali dál. Asi po čtvrt hodině se konečně ukázal Šaolin a po krátké debatě jsme se vydali na místo konání ohně. Ještě u rozcestníku nám řekl, že polední spojka dorazila na místo až v půl čtvrté. Takže jsme měli vlastně štěstí, že přišli docela včas. U ohně byla cca patnáct lidiček. Tak jsme si posedali kam se dalo. Hrálo a zpívalo se do opravdu ranních hodin. Já,Jepťák a Elka jsme šli spát až kolem šesté. Chvilku po tom co jsem usnul mně probudil rámus. Když jsem se rozkoukal zjistil jsem, že to je nejspíš srnka. Tak jsem se obrátil a spal dál. Ráno mně pro změnu probudil vlčák. Když jsem na něj zavolal , děsně se leknul a zdrhnul. Po probuzení jsme spořádali jedny ďábelské tousty, tuňáka,sýr a půlku chleba. Jelikož většina posádky spěchala tak jsme posbírali věci, rozloučili se a vydali se zpět k domovu.

Tak zase tady pátek, onen očekávaný den kdy se vyrazí ven. Tentokrát to je o to lepší, že konečně poznám zbytek členů z konference. Když jsem dorazil na nádraží, ještě tam nikdo nebyl. Tak jsem prozvonil Davyho. Jen co začal mobil zvonit uviděl jsem ho tak sto metrů od sebe. Moc se divil, že jsem to hned típnul. A proč pochopil až když jsem mu zaťukal na rameno. Koupili jsme lístky a vydali se do nedaleké prodejny koupit nějaké to jídlo a pití. Poté jsme se vydali k tabuli, jestli už tam nejní náhodou napsáno na kterouže kolej nám přijede vlak. Jelikož tam nic nepsali tak jsme se vydali pomalu směrem k nástupišti, kde jsme čekali na Britta a Grétku. Britt se ukázal jako první a chvilku po něm i Grétka. Hodiny ukazovali pět minut do odjezdu a vlak pořád nikde. No už se není co divit. u českých drah se to pomalounku stává zvykem. No a po další chvilce konečně na tabuli konečně naskočilo kdeže ten náš vlak je. Úprkem jsme se vydali na nástupiště. Jelikož bylo na každé kupé napsáno „místenkový vůz“. Tak jsme se snažili najít normální, avšak marně. Žádný nebyl. Tak jsme se nasoukali do prvních dveří co byli po ruce a zůstali stát v uličce. Naštěstí se to v Kolíně uvolnilo a mi se nasoukali do skoro vlastního kupé. Takto jsme se dokodrcali do Jihlavy, přestoupili na „čugálu“ a vydali se do Kralic. Tam jsme dorazili v půl desáté. Po zralé úvaze jsme zamířili do nejbližší hospody a objednali pivo a smažák. Vrchní tam byl poněkud pomalejší takže jsme se tam zdrželi skoro dvě hodinky. Ale smažák byl dobrej, takže to stálo za to. Když ¨jsem se vysunuli z hospody překonali jsme koleje a vydali se do Údolí pavučin. Jelikož jsem tam ž jednou byl vydal jsem se prostě nejkratší cestou. Je pravda, že zbytek výpravy měl komentáře. Ale já si byl cestou jistý. Jejich obavy byli tak velké, že dokonce zavolali Agimu, prej jestli jdeme správně. Měl jsem kliku, šli jsme správně. Když jsme už skoro viděli Agiho boudu vyřítil ne na nás Kuba v blikající čepici Santa Klause. V družném rozhovoru jsme došli k ohni kde už se hrálo a zpívalo. Já jsem šel spát něco po půlnoci. Někteří se naskládali do boudy, jiní do stanů a pár odvážlivců/i já/ spalo pod širákem. Další den se hned od rána rána střílelo ze vzduchovky a práskalo bičem. Po lehké snídani jsem skoro všichni vyrazili kolem jedenácté na slibovaný výlet po okolí. Jediný kdo zůstal byl Pet. Později se ukázalo proč. Cestou jsme byli svědky likvidace T.O. VÝR. Je velmi smutné co lidé dokažou udělat pro peníze. Majitel toho pozemku se rozhodl, že tam postaví asi vilu uprostřed lesů 🙁 Nejmladší část dostala od osadníků pár osadních věcí na památku a vydali jsem se dál. Po přebrodění potoka jsme se vyšplhali na stráň kam asi houbaři nechodí. Byla plná pravých hřibů nevídaných rozměrů. Po naplnění všech batohů jsme se přesunuli k štole. Kterou jsem podrobně prozkoumali a pomalounku se přesunuli do docela vzdálené hospůdky. Kterou otevřeli jen kvůli nám. Po zdolaní potřebného počtu piv /aby se mohli do boudy pořídit hodiny/. Pak následoval přesun na boudu. Hned po přechodu se začal hrát „no jak to nazvat“(no prostě obrázek 4). Pak ničehož nic přišlo pár koňů, posléze se ukázalo, že je Agi objednal. Asi největší radost udělal Alíkovi a Indy. Pak jsme se já a Kuba vrhli k kůlu s tenisákem a vydrželi jsem hrát pět her po půl hodině. Něž jsem padli vyčerpáním. Konečný stav byl ja/Kuba 3:2. Svoji výhru Kuba později dosti bujaře oslavil. Kolem sedmé se na ohniště dal rošt a začalo se s pečením kuřat. Shodou náhod se dokonce stalo, že existovali dvoje camrátka, Jedny od Agiho a druhé od Čity. Jednu speciální dostal Kuba („TREMPUS HAMAKUS KUBUS“). Měl z toho asi tak velikou radost, že se společensky unavil a posléze upadnul do hlubokého bezvědomí. Ještě než umřel docela zvládnul pronést devět projevů u ohně. Asi tak kolem půlnoci vyhlásil Pet noční hru. Na prohlídku okolí nešel proto aby ji mohl připravit. A tak jsme se vydali do nočních lesů hledat zlatý poklad. Po hodině marného hledání se zjevil Pet. S povídáním, že část pokladu/zlaté pruty/ jsou už u ohně. Ale zlatá lebka zůstala v lese. Posléze nás dovedl k místu kde byl poklad. Kde měla hořet petrolejka. Tu ovšem Boko po nalezení pokladu zhasnul, takže nebyl poklad vidět. A to jsem byl tak metr od něj/ale to už byl poklad u ohně/. Po rozlosování/vyhrál Pátrač/ kdo půjde s lebkou k ohni. Nikdo mu určitě nezáviděl, jelikož lebka vážila přecejen pár kilo. Když vyrazil ostatní se ho snažili ulovit. Postupně jsem se rozmístili kolem ohně a číhali kde se ukáže. Nakonec ho ulovila jedna z dam. Už si přesně nepamatuji která. Po této vyčerpávající hře jsme zase posedali kolem ohně a hrálo se dál. Ale to už Kuba neslyšel jelikož umřel. Jelikož kamarádi jsou bestie, dali jsme Kubovi želízka. Ze začátku byl připoután k lavičce,ale později měl v zájmu jeho bezpečí jen spoutané ruce. Všimnul si toho až po hodině když se vykolíbal ven/asi na záchod/. Když mu Britt je sundával neobešlo se to bez následků. Kuba chtěl želízka odhodit, ale zapomněl ,že mu je sundal jen z jedné ruky a trošku sebou plácnul na zem. Toho jsem už svědkem nebyl, takže to znám jen z vyprávění. Ale něco pravdy na tom bude, jelikož byl Kuba docela slušně zabahněnej. Ráno jsme pojedli polévku, pořídili společné fota a vydali se každý k domovu.