Je pátek večer a já konečně vyrážím směrem k nádraží.Od metra kde mám sraz s Pavlem jsme se vydali směrem k Masaryčce a odtud směrem na Jindřišskou kde jsme koupili zbytek zásob a vrátili se zpět na náraží. Jelikož jsme měli ještě dost času tak jsme zaparkovali v kasinu na nádraží. Teda kasinem jsme jen prošli do nádražní restaurace, ale i tak to byla zajímavé. Popíjet pivo a koukat na hráče jak prohrávají. Po kouknutí na hodinky jsme dopili pivo a vydali se směrem ke kasám, kde jsme měli sraz se zbytkem výpravy. Kolem páté hodiny jsem už mírně znervózněl, ale chvilku na to dorazili další dva lidi. Takže jsem koupili lístky a vydali se na perón. Na nádraží dokolečka hlásali něco o tom, že je výluka směrem Na Kralupy, ale tomu jsme nevěnovali pozornost. Teda jen do toho okamžiku kdy jsme zjistili, že náš vlak jede výjimečně přes Kralupy. Cestou vlak nabíral a nabíral zpoždění. Průvodčí nás sice ujišťoval, že v Rakovníku vlaky počkají. Ale nepočkaly. Vlak totiž nabral cestou zpoždění něco přes hodinu. A když jsme zjistili, že další vlak jede skoro za tři hodiny, tak jsme se přesunuli do restauračky na nádraží. Ale ouha. Pivo tam měli děsný a hned nás vyhodili, že zavírají. Proto jsme se vydali dál do města. Po dlouhém hledání jsme našli skoro prázdnou restauraci a usadili se. Po značně dlouhém čekání nám přinesli pivo. Bylo však srovnatelné s tím z nádraží. Jídla taky moc neměli a tak jsme se po dvou pivech pomalu přesunuli zpět na nádraží a vyčkávali příjezdu vlaku. Ten se kolem třičtvrtě na jedenáct ukázal a tak jsme se k němu vydali. Pro jistotu jsem se strojvůdce zeptal zda zastavují v Krtech. Po odpovědi ano, jsem si oddychnul a nastoupil jsme do vlaku. Kolem půl dvanácté jsme vyskočili na zastávce do tmy a vydali se k lomu. Již cestou jsem všechny strašil, že tam netrefím a asi mně i trošku uvěřili. I já jsem tomu skoro uvěřil. Ale jakmile jsme vešli do lesa už jsem šel po paměti a uhnul na správném místě a během chvilky jsme už byli ve Ztraceném lomu. Po malém průzkumu dvou nocleháren jsme vybrali tu níže, jelikož tam byla měkčí zem. Rozložili jsme spaní a rozsvítili pár svíček. Jelikož se nikomu nechtělo ještě spát, tak Martin chvilku hrál na kytaru. Kolem jedné ráno jsme usoudili, že už je čas jít spát a tak jsme zalehli. Jako první se vydrápal ze spacáku Pavel, jak později tvrdil tak ho vzbudilo řvaní ptáků. Místo toho aby nám uvařil snídani tak pobíhal po lomu a fotil si ho. Neopomenul si vyblesknout i nás jak spíme. Nutno podotknout, že vstal před šestou. Druhý jsme se vzbudil já a následován Martinem. Jako poslední se vydrápal ze spacáku Petr, s tím co že blázníme už v šest ráno. Ale to už hořel oheň a vařil se ranní čaj. Po průzkumu celého lomu jsme poklidili ohniště a noclehárnu a vydali se směrem k Viklanu. Jenže jsme někde sešli z cesty a tak jsme Viklan nenašli. Jak jsem se později dozvěděl, tak Viklan vandalové shodili a místní občané ho vrátili zpět. Sice už se neviklá, ale je aspoň zpět. Nakonec jsme to stočili ke Chvojovskému mlýnu. Kterým jsme jen prošli a došli až do Žihle, kde jsme si dali oběd. Ze Žihle jsme to vzali k Viklanu, kde jsme nakonec zaparkovali a zůstali na noc. Uprostřed skalního města jsme udělali ohniště a nasbírali dříví na noc. Chvilku před setměním jsme zapálili oheň a uvařili večeři. Poté vzal Martin kytaru a zahrál pár písniček. Jelikož jsme byli dost unavení tak jsme to tentokrát zabalili brzo. A přesunuli se o pár metrů níže, jelikož u skalního města to na spaní moc nebylo. K ráno trošku sprchnulo a tak jsme se kolem /šesté-posun času/sedmé přesunuli zpět ke skalnímu městu pod kamennou střechu. Kde jsme na vařiči uvařili čaj a čekali jestli přestane pršet. Po skončení přeháňky se vsoukal ze spacáku i Petr a tak jsme pomalu zabalili věci, poklidili ohniště  a vydali se směrem na Rabštejn. Tak v půlce cesty začal Pavel naříkat, že má puchejř a všelicos jiného, ale hrdě pokračoval v cestě dál. S vypětím všech sil se dokodrcal až k Rabštejnu a odtud jsme se sesunuli zpět k řece, kde na nás čekal ranč Havraní kámen. Tam jsme si dali obědosvačinu a pokračovali dál po červené k železniční zastávce Záhořice. Někde  před Radotínem se od nás Petr trhnul s tím, že jdeme děsně pomalu a vydal se zrychleným přesunem na Vladař. Martin chtěl jít sním na Vladař také, ale nakonec šel s náma. Já bych tam asi taky vyšplhal, ale radši jsem šel pomalu s Pavlem.  Ten se z posledních sil doplazil na Zastávku Záhořice s tím, že dál nejde. Nutno dodat, že Petr stihnul vyšplhat na Vladař a na zastávce byl dřív než my. Po chvilce hledání a zkoumání jsme zjistili, že vlak jede až za 2,5 hodiny. Tak jsme se zvedli a vydali se do nedalekých Žlutic. Kam se Pavel dostal opravdu z posledních sil a vidinou hospody. No hospoda bylo opravdu silné slovo. K jídlu tam měli jen divnou klobásu. A tu si dal jen Martin. Po pár pivech jsme se zvedli a přesunuli se na nádraží. Vlak jen na čas a během chvilky jsme byli v Rakovníku. Tam se stala jen jediná věc. Když Pavel vystupoval vypadal asi dost komicky a jeden starší pán poznamenal „Zda Pavel nerajtoval koně“. Čemuž jsme se dost zasmáli. Chvilku na to přijel vlak a my vydali zpět ku Praze. Na hlaváku jsme se rozloučili a každý se vydal svým směrem. Nutno podotknout, že jsme přijeli chvilku před půlnocí.

ps: málem bych zapoměl na Pavlovo super plechovkové zranění. Chtěl posunout otevřenou plechovku a ta se jaksi zadrhnula a pořezal si dva prsty. A krve z něj bylo jak z ……. No aspoň k něčemu ta moje lékárnička byla.
pps: krty=>Z=>Ch.mlejn=>Z=>Žihle/hospoda/=>Ž=>Dědek,Bába=>Ž=>Viklany/skalní město/=>Ž=>Č/uhl.louka/=>Č=>Rabštejn=>Č=>Bohuslav=>Č=>Žáhořice=>Č=>Žihle.

Docela pěkně se opakovala událost z minula. Měli jsme jet tři a nakonec jsem jel já sám. A jelikož jsem v pátek nestíhal, byl jsem nucen vyrazit až v sobotu.Protože jsem nevěděl kde se lidi za kterýma jedu nacházej musel jsem vyrazil hodně brzo abych je zastihnul v Hrušovce.  Hned po příjezdu do Chotiměře poslal všem co tam byli smsku, ale marně. Asi ještě pospávali. Takže jsem se vydal po vlastní ose přes Zbožnou a Liščí vrch na Milešovku. Cestou se mi ozvali ti kterým jsem smskoval, že jsou ve Velemíně v hospodě. Nedal jsem na ně a vydal se sám na Milešovku. Na Milešovce bylo jako vždy když tam dolezu zataženo a padal sníh. Po chvilce co jsem okouněl kolem observatoře jsem se přesunul do zdejšího bufetu s tím, že tam na ně počkám. Jako zahřívadlo jsem použil grog. A než jsem ho dopil ukázal se tam Honza z Teplic. Tak jsem s ním chvilku podebatoval a mezitím se přiřítil Drak,Papírek a jedna slečna.  A po nich se začali pomalu trousit další a další. Na vrcholu Milešovky jsme vydrželi tak další hodinku. Potom jsem já,Drak a ještě dva vydali dolů do Milešova a odtamtud pokračovali směrem Lukov, Štěpánov, Razice, Hrobčice do Chouče. Odkud jsme to vzali přímo směrem k ohni který jsme v dálce viděli. Když jsme se k ohni přiblížili, zjistili jsme, že to není náš oheň. Ale nýbrž oheň  nějakých mastňáků s autama a sudem piva. Sice mastňáků, ale slušnejch. Nabídnuli nám pivo:) Od nich jsme se vydali po modré až k chatě kde byl cíl a kde se mělo přenocovat. Velké překvapení bylo, že jsme dorazili jako poslední. Dost lidí se přesunulo autama. Spát jsme měli v chalupě u Bořeně. Ale dopadlo to ale úplně jinak. Přespat by nás tam nechali, ale za 100,-Kč na osobu. Jelikož to nechtěl nikdo zaplatit, přesunuli jsem se zpět k ohni který jsem s Drakem cestou potkali. Naštěstí u něj nikdo už nebyl, tak jsem přiložili dříví které tak nechali a chvilku u něj poseděli. A šli spát. Ráno jsem se probudil a kolem bylo všude bílo. Prostě jaro je jaro. Ráno jsem chvilku posedávali kolem ohně, někteří odvážlivci vylezli i na Bořeň. A pak se šlo Bíliny a odtamtud  hurá domů.  Teda domů jsem jel jen já a dva další. Ostatní zůstali někde v hospodě. A z Carova pondělního sdělení zůstali až do pondělka. Toť vše.

Původně nás mělo z Prahy jet na tuhle akci pět. Ale, nějak se to zvrtlo a lidé postupně odpadávali. Jako první odpadnul Kuba s tím že má housera. A těsně před odjezdem odřekli i Petr s Darčou. Takže na Smícháč jsem jen já a Davy. Koupili jsme lístky. Davy samozřejmě dva plecháče. A pomalu jsme se vydali k vlaku. Cesta vlakem utekla docela rychle. Jen jsme zjistili, že vlak je plnej vandráků. A autobus kterým budeme pokračovat dál, je asi nepobere. Tak jsme volali Šamanovi, ale tam jsme nějak neuspěli. Ve vlaku jmen potkal také kamarády se kterýma jsem byl na vandru po Střele. A nakonec jsem se s Martinem shodnul, že jedeme úplně stejným směrem. Když jsme dojeli na nádraží, naše očekávání se naplnilo. Když vylezli všichni z vlaku, zbyl vlak skoro prázdný. Lidu na autobusové nádraží bylo dooost hodně. Ale nakonec jsme se do autobusu všichni naspali a jelo se do Zvíkovce. Tak jsme chvilku hledali hospodu, ale než jsme ji našli byla úplně plná. Takže jsme to otočili a šli po červené na určené místo. Chvilku po odbočí mi zabzučel mobil. Volal Šaman, kde že prej sme. Až na tu divnou ozvěnu v mobilu bylo vše normální. Ale jak se nakonec ukázalo tak byl Šaman a spol tak sto metrů pře náma. Z radosti, že jsme je našli jsem se vydal přímo k nim a po prvním kroku zahučel do dost hlubokého přikopu. Když jsem se z něj vyhrabal tak jsem se dobelhal až k auto a se všema se pozdravil. Oni posbírali věci z auta , já sám sebe a vydali jsme se dál.Po chvilce jsme se přidali k Thomsonovejm vlkům. S těma jsme společně překonali dost zrádnou lávku. Do teď se divím, že tam někdo nezahučel. Byla fakt děsně úzká. Když jsme dorazili na místo konání, bylo tam už celkem živo. Hned nás nasměrovali k šerifárně, kde se musel každý účastník registrovat a za 120 Kč získal 120 $ a občanku.Poté jsme odnesli bagáž na vyhlídnutý plácek, napnuli plachtu a vydali se zpět do saloonu. Kde jsme vydrželi do půl druhé a silnější jedinci až do čtyř. Ráno mně probudil děsivý řev ptáků už kolem sedmé. Ještě chvíli jsem polehával, ale nakonec mi to nedalo a přesunul jsem se k ohni. Tam bylo o poznání lépe než ne spacáku. Když jsem si užil dost ohně, jal jsme se připravit snídani. Mezitím všichni vstali, teda až na Kantorku, která to vydržela skoro až do poledne. Šaman mezitím koupil jeden klaim a tak se šlo rejžovat zlato. Někteří dobrovolníci vlezli dokonce i do vody, ale moc zlata nenarejžovali. Naše rejžovatání trvalo tak půl hodinky a pak jsme se vydali zpět k našemu bivaku. Kde jsme setrvali u ohně až do střelecké soutěže. Ta spočívala v střelbě na Benešovu bystu. V prvním kole čítajícím tak 30 střelců odolával Beneš statečně, ale v druhém kole už podlehnul a roztříštil se na desítky kousků. Poté jsme se přesunuli na soutěž v rejžování/10 zlatinek v 1kg písku/. Jelikož naši zástupci rejžovali jako první a neumístili se na prvních místek, tak nás nic nenutilo setrvat až do konce a odebrali jsem se zpět k našemu ohni. Od něj jsme se přesunuli na nedalekou louku kde se nafotilo pár/no skoro 100/ fotek ve stylovém oblečení. Další akcí kterou pro nás organizátoři připravili byla nefalšovaná zlatokopecká svatba. Na tu jsme jen nakoukli, jelikož tam bylo docela plno. Místo toho jsme se se Šamanem vypravili na dříví aby bylo čím večer topit. Kolem  osmé jsme se ještě skočili kouknout na akci, které jsme se z jistých důvodů nemohli účastnit. Jelikož částky které tam padaly, byli na nás přímo astronomické. Po skončení akce jsme se odebrali zpět k ohni a dali si něco k jídlo. Po chvilce se většina přesunula zpět do saloonu. Jen já,Šaman a Kantorka jsem zůstali u ohně. Pojídajíc topinky a debatováním o všemožném jsem vydrželi tak do půlnoci a šli jsme spát. Těsně než jsme šli spát přišel Davy a uložil se pod širák. Ráno jsme vstali tak kolem deváté a posnídali. Já, Davy a Džou jsme vydali na autobusobou zastávku. Ostatní ještě chvilku zůstali jelikož přijeli autem. Ve Zvíkovci jsem se nasoukali do autobus a dojeli do Zbiroha kde jsme přestoupili na vlak a hurá domů.  No a tím končím tento zápis.

Až na organizační trable. Byl odjezd celkem v pohodě. Původně jsem měl totiž jet už v pátek odpoledne. Ale organizátorka to nějak nezvládla a vyvolala informační mlžení. Tak jsem raději jel až v sobotu brzo ráno. Jak se ale ukázalo v pátek tam už skoro půlka lidí byla. Ale co, hlavně že jsem dorazil. To ale předbíhám. Když jsem dojel do Prahy zjistli jsem, že mám peněz pravě tak akorát na cestu tam a nezbude mně ani koruna. Tak jsem se vydal do bankomatu. Ale jako vždy když potřebuju peníze. Bankomat na mně hlásal „“jsem mimo provoz.““ Tak jsem koupil lístek a doufal, že v Lovosicích nějaký najdu. Naštěstí v Lovosicích byl, takže jsem byl zachráněn.Po skoro čtyřech hodinách cesty jsem vystoupil v Žalanech a po dotazu na nádraží „“Kterým směrem jsou Kostamlaty““ jsem se vydal po silnici daným směrem. Cesta to byla dosti krušná, protože byla skoro celou dobu do kopce a proti foukal děsněj protivítr. Docela vyčerpanej jsem dorazil do Kostomlat a jal se hledat autobusovou zastávku. Tu jsem po chvilce našel skoro na druhé konci Kostomlat. Když jsem zjistil, že autobus přijede až za hodinu. Uznal jsem, že nemá cenu čekat a další část výpravy a vydal se na Pařez sám. Samozřejmě jsem zvolil tu opravdu nejlepší cestu a to přímo přes zříceninu hradu Sukoslav ke které jsem se s vypětím všech sil dohrabal. Ale stálo to za to. Už jsem byl na Pařezu dvakrát, ale ani jednou jsem se nebyl na hrad kouknout. Sice z hradu už moc nezbylo. I tak se stal dominantou okolí /samozřejmě až na Milešovku/. Když jsem se na hrad vynadíval vydal jsem se dál po zelené až na rozcestí kde jsem odbočil a děsivou bahnitou stezkou jsem se vyhrabal na další lesní cestu, která už vedla ke srubu. Již z dálky jsem zahlédnul nějaké vozítko. Až z blízka jsem ho identifikoval jako Šamanovo, podle vnitřní výzdoby. Ale to už jsem byl skoro u srubu a před ním uviděl u kozy Šamana,Kokose a Džoua jak připravují dřevo na večer. Uvnitř byli ještě dva neznámí človíčkové. A jak se později ukázalo i Kantorka/spící na půdě/. Tak hodinku po mém příchodu se vrátil Honza, který šel vyzvednout Janu do Kostomlat na autobusovou zastávku. Ani nevíte jak bylo velké překvapení, že přijela sama. Na to, že slibovala cca jedenáct lidí. A těch jedenáct měl na talíři celou dobu co jsme tam byli. Kolem čtvrté hodiny jsme se vydali na obhlídku okolí s tím, že nám Džou ukáže Fosťák/teda aspoň myslím že se ten srub tak jmenoval/. Je to docela pěkný srub schovaný ve skalách s pěkným ohništěm. Odtamtud jsme se přes studánku vydali zpět na srub. Kde jsme se dali do vaření večeře a posléze dokonce i zpívání a hraní na kytaru. Kolem desáté se ještě na chvilku stavili dva/které jsme poznali na minulém Silvestru/ a po hodině se zase vydali zpět domů. Srub utichnul/upadl do spánku/ tak půl hodiny po půlnoci. Ráno jsme vstávali kolem osmé. Venku trochu prosvitovalo chvilkami sluníčko. A když vylezlo na delší chvilku, tak příjemně hřálo do zad. Ale neradovali jsme se z něj příliš dlouho. Tak kolem desáté zalezlo, začalo zlehka pršet a už se neukázalo. Chvilku se ještě besedovalo a kolem třetí mne Šaman s Kantorkou vzali do Třebenice odkud jsem se vydal vlakem zpět domů.
Co napsat na konec, no asi jen. Škoda, že jsem nevyrazil už v pátek 🙁