Směrem na Litoměřice jsem vyrazil v šílenou hodinu a to v 6:21 ráno.  V Praze jsem nasednul do spěšňáku a v Lovosicich jsem přesedlal do osobáku a dokodrcal se do stanice Litoměřic horní nádraží. Poté následovala dlouhá cesta na nádraží město. Tak jsem do deseti počkal na Janu. Chvilku po jejím po jejím příchodu dorazil zbytek dívčího komanda a mohlo se vyrazit. K mému úžasu zpět na horní nádraží a zpět do Lovosic. Odkud jsme se rozjeli přes Ústí do Bohosudova. V Bohosudově jsme se došplhali k místu odkud vyjížděla lanovka/prej nejdelší vysutá v Čechách/. Tam jsme něco pojedli a vydali se vpravo podél lanovky nahoru. První směr jsem určil já a pak jsem to nechal na nich. Je prapodivné, že najednou jsme chodili tam a zpět. Každou křižovatku jsem viděl nejméně dvakrát. Některé i třikrát. Nakonec jsme po čtyřech hodinách stoupání konečně stanuli na vrcholu kopce. Ale ouha, byl to vedlejší vrchol. Takže jsme zase kousek klesli a vyšplhali konečně na Komáří hůrku. Tam jsme se s nima do večerního pátku rozloučil jelikož měli namířeno na Cínovec a vydal se po modré přes Kyšperk na Unčína. Kde jsme měl v nádražní hospodě sraz s Kokosem.  V Unčíně jsem mírně zabloudil, ale naštěstí jsem potkal jednoho podivína kterej mně dokopal až do hospody a dokonce zaplatil pivo. Chvilku co jsme si sedli se ukázal Kokos. Také dostal pivo a když jsme ho dopili, vydali jsme se k autu. Abychom se přiblížili k srubu. V okamžiku kdy jsme jsme v lese zaparkovali auto, ukázali se v zatáčce městský poldové. Nakonec se ukázalo, že to byli celkem pohodoví lidi. Dokonce nám poradili, že si má Kokos schovat autorádio aspoň pod sedačku. Největší radost jsme, ale měli z hlášky jejich vysílačky ve znění „nejsou hledání, ani auto není hledané“. S dobrým pocitem jsme vyrazili na asi tak kilometrovou cestu k srubu T.O. Black Hills. Tam  jsme dorazili ještě za světla. Kupodivu v něm už někdo byl. Tak jsme rozdělali oheň a dali se do pojídání večeře. Řekl bych, že tak hodinu po našem příchodu onen neznámý vylezl a pozdravil. A to bylo asi vše co z něj vypadlo. My jsme ještě chvilku poseděli u ohně a zalezli do srubu a usnuli. Dost brzo ráno onen neznámý opustil bez rozloučení srub. Sice jsem byl už vzhůru, ale on nejevil známky o konverzaci. Hodinku po jeho odchodu jsme zabalili věci, posnídali a vydali se směrem na Forsťák. Tam jsme dorazili kolem druhé hodiny a zjistili, že je v všude kolem něj šílenej bordel. Tak jsem se dali do civilizování srubu a blízkého ohniště. Po hodině urputné práce vypadal srub docela použitelně. Tak jsme vylezli zpět k autu a dali si odpolední siestu. Jak jsme si tak polehávali na trávě/Kokos v autě/ přihnalo se zdejší motorizované komando, ale asi pochopili, že dneska mají ve srubu smůlu tak tiše odjeli. Jelikož se už blížila šestá hodina, zamknuli jsme věci do auta a vydali se dolů do Kostomlat. Kde byl v sedm hodin centrální sraz. Když jsme tam došli, dívčí komando už sedělo u stolu a vyčkávalo příjezdu dalších účastníků. Ti dorazili chvilku po sedmé a hned vyrazili na Sukoslav. Chvilku na to dorazil Davy i Pilous. My jsme v hospůdce setrvali ještě půlhodinku a pomalu se vydali ke srubu. Když jsme tam dorazili, byl tam jen Davy a jeho jawa. Během další půlhodinky dorazil zbytek co to bral přes Sukoslav. Ale to už jsme seděli u ohně a vařili večeři. Dále se ještě během večera ukázal Joe a Honza z Teplic. Někteří seděli u ohně a někteří živě debatovali ve srubu. U ohně se sedělo skoro do dvou a pak se  šlo spát. Jelikož jsem se nevešel dovnitř/někdo mně zalehnul moji lavičku/ tak jsem si ustlal na verandě. A spalo se tam moc dobře. Druhý den vyrazila velká většina na Milešovku. Na srubu zůstali Davy, Kokos, Pilous a já. Jelikož jsme vyhlásili tento víkend žracím. Mezi házením nožů,sekerek a střílením. Během těchto ‚her‘ mně stačil Davy zastřelit perkusem. Sice jen odrazem, ale žebro zabolelo. A aby to nebylo málo tak mně ještě Pilous málem sejmul vrhacím nožem. Takže se vlastně skoro nic nestalo. Večer se vrátili výletníci z Milešovky a zase se sedělo,hrálo a zpívalo až do pozdních hodin. Poslední dvě hodiny jsme u ohně mlčeli a mlčeli, což nesl mírně unavený Kokos docela těžce. A pořád se dožadoval vysvětlení proč mlčíme. No kolem půlnoci jsme to všichni zabalili a šli spát. Teda až na Kokose a Janu, kteří vydrželi popíjet víno až do rána. Ráno někteří blázní vyrazili už v šest domů, další v osm na Vlhošť. Jako poslední zůstali na srubu Kokos, Pilous a já. Kolem jedné hodiny jsme poklidili kolem srubu nasedli do auta a odfrčeli směrem na Lovosice, kde jsem se s nima rozloučil a počkal na vlak.

No a něco nakonec. Davy dík, že jsi mně nezastřelil. A ty Pilousi radši přísně házej někam jinam 🙂 No prostě jsem špatnej terč.

Málem bych zapomněl na klíště na mojich zádech. A nápadech, že ho Davy ustřelí, vypálí cigaretou, vypálí střelným prachem. Stejně ho nakonec zastřelil. No aspoň mělo rychlej konec.

No původně jsem měl jet na vandr podél Střely. Ale na nádraží ostatní nějak usoudili /Kuba, Panda, Sid, Krocan/, že vlak tak stojí moc peněz a ty nemají. Takže jsem podlehl většině a jel s nima na Brdy. Do Lochovic jsme dorazili celkem v pohodě a vydali se přes les ku místu kde jsme měli nocovat. Cestou jsme se stavili na pivko a a po hodince strávené v oné hospodě jsme se vydali na flek kde jsme měli přespat ve srubu. Ale srub byl jaksi plnej tak jsme se přemístili na plošinu nad něj. Kde jsme natáhli celty,hamaky a ponča, spořádali ešus kapučína a uložili se ke spánku. Kolem sedmé ranní jsme zabalili věci a vydali se o patro níže k ohni, kde jsme uvařili čaj a posnídali. Po snídani jsme se vydali se přes Praskolesy,Žebrák/na ten jsme vylezli/, Točník do Bzové. Kde jsme skejsli no dost dlouhou v osadníci hospůdce T.O. Zelený kruh. Jelikož tam končil místní hospodskej tak to osadníci chtěli zapít. Kolem deváté jsme dorazili na kemp. Chvíli na to vzplanul první osadní oheň. Poté jsem si uvařili večeři a posedávali u ohně. Kuba se po chvilce odebral ke spánku do nedalekého srubu. Kam se následovně odebral i Panda se psem. Ostatní ulehli do zbrusu nové podsady. Další den se vstávalo až kolem desáté hodiny. Hned po snídani jsme se vydali zpět směrem k Točníku. Kde se od nás odpojila celá osada, jelikož pospíchali domů. Dál jsem pokračoval jen já a Kuba. No a od téhle chvilky začal jeden z nejpohodovejších/konců/ vandrů od nového roku. V klidu jsme se vyšplhali na Točník, kde jsme se koukli na zdejší dva medvědy a vydali se vzdušnou čarou přímo na Praskolesy. Cestou jsme se zastavili na hřebeni kopce nedaleko dálnice, kde jsme si udělali nedělní siestu. A to opravdovou. Čaj, tatranky. Prostě pohoda, kántry rádio. Tam jsme za vydatného lenošení vydrželi skoro hodinu/mezitím nám sice ujel vlak, ale co/. A další jel až za skoro dvě hodiny. Tak jsme si v pohodě dali skoro dvacet a pomalu se přesunuli do Praskoles. Po přebrodění brokolicového pole a zdolání dálničního podchodu, jsme si zakoupili lístek a přesunuli se na chvilku do zdejší občerstvovny, kde jsme setrvali trošku déle a jeli domů vlakem až v šest. V Praze jsme si zalomili palce a každý se vydali svým směrem domů.

ps: mně osobně se z celého víkendu nejvíce líbilo nedělní odpoledne.

Den začal celkem v pohodě a tak jsem se těšil na odpoledne a s tím spojený odjezd do Stvolínek. Když pominu Petra a Darčou s jejich odjezdem, tak odpoledne dopadlo celkem klidně. Naštěstí jsme na Masaryčce potkal Cara s Blondýnou, tak se mi trošku zvedla nálada. Už s dobrou náladou jsem nasednul do rychlíku na Lovosice a užíval si cesty. Celou cestu do Lovosic sice propršelo. Ale to mně bylo celkem jedno. Po příjezdu do Lovosic jsem poslal zprávu Davymu a šel si sednou do zdejší „“restaurace““ no napsáno to tam mají, ale já bych to spíš nazval echt nádražní hospoda. Protože jsem měl celkem hlad dal jsem si smažák a k němu popíjel pivko. Deset minut před odjezdem jsem zaplatil a vydal jsem se na čtvrté nástupiště. Bylo mi divné, že Davy s Lenkou nikde nejsou. Deset minut před odjezdem jsem Davymu zavolal a zjistil jsem, že je ještě doma. Docela jsem se leknul, ale pak se ukázalo, že Davy bydlí skoro na nádraží. Pár minut před odjezdem se ukázali na perónu, nastoupili jsme, ale vlak pořád stál. Měl totiž deset minut zpoždění. Vlak byl docela fest narvanej, takže jsme skoro celou cestu stáli. Když jsme se ve Stvolíkách vydrápali ujmul se Davy vedení a celkem v pohodě nás dovedl až na místo. Tam na nás už čekal Šaman, Kantorka, Kokos a Pilous. Chvíli jsme poseděli u ohně a šli spát. Ráno jsme se vzbudil jako první kolem půl šesté, ale nějak se mi nechtělo vylézt ze spacáku. Takže jsem v něm setrval do pul osmé, kdy mně z něj záchodová potřeba nelítostně vytáhla. Hned jsem rozdělal oheň a užíval si ohně a klidu dokud všichni ještě spali. Pak postupně vstal Pilous, Kokos, Šaman, Kantorka a Davy. Lenka ještě pár hodin vesele spala. Kolem pul dvanácté vyhlásil Šaman oficiální zahájení her. Chvíli se trénovalo házení nožů a pak se šlo naostro. Vylosovali se čtyři vzdálenosti odkud se bude házet a z těchto vzdáleností měl každý pět hodů. Potom byli souboje na nože/hod na čas/ a nakonec hod sekerou. Potom jsem chvilku poseděl s Joem a Světluškou u ohně a vyslechl pár zajímavajech mouder a šel se na chvíli projít kolem rybníka.Kde jsem pořídil pár fotek a vrátil se zpět. Ale to už se připozdívalo a tak jsme začali připravovat dříví na večerní oheň. U kterého se hrálo a zpívalo skoro až do půlnoci. Jako poslední jsem odpadnul já a Joe. Nutno podotknout, že všichni měli hangárové stany až na mně a Joea. Další den ráno jsme posnídali a většina nasedla do aut a vydala se k domovům. Zůstali jen Davy, Lenka, Joe a já. Chvilku jsme zevlovali kolem ohně a pak se vydali pěšky do Blíževedel. Jak nám Joe říkal měla to bej zkratka, ale jak už z minula víme Joeovi zkratky cestu spíše prodlužují. V Blíževedlech jsme v hospůdce vyčkali příjezdu vlaku. A v pět jsme byli v Lovosicích. A tam jsme málem nakonec zůstali. Davy nám namluvil, že bus jede z Lovosic v cca 17:35, ale nejel. Tak jsem čekali na další. Ten přijel v 18:00. Ale nějak byl divnej. Jen přijel na zastávku, kouknul na nás a jel dál. Takže po skoro hodinovém čekání jsme byli ještě pořád v Lovosicích. Pak se na zastávku vrátil Davy se Šamanem a po chvilce nás Šaman odvezl na vlakové nádraží. Kde jsme vesele počkali na vlak v 19:04. Když jsme s Lenkou vyrazili v kolem 19:00 na perón a vlak tam nebyl. Začal už vážně černý humor. Vlak nepřijede a tak. Najednou na tabuli naskočilo 5minut zpoždění. No paráda. Nakonec zůstalo jen u těch pěti minut. A mi nasednuli do vlaku a vydali se ku Praze. Tak jsme samozřejmě přijeli pár o minut později a já musel čekat skoro hodinu na vlak do Brodu. No a to je vše. Moc pěkná akce, už se těším na další ročník. Těšte se…..Budu trénovat!

Původně jsem měl jet na Rakovnicko. Ale jelikož nebyl nějak zájem tak jsem se nakonec přidal k Čitě,Hoboemu a Rendymu a jel s nima na vandr do Novohradských hor. Něco kolem čtvrté mně vyzvednul Hobo na nádraží v Dolních Počernicích a mohlo se jet. Cesta probíhala docela v pohodě. Dokonce jsem poprvé viděl rybníky Rožmberk a Svět. No nevím jestli se těmto velikánům dá říkat rybníky, já osobně  bych je přirovnal k malému moři. Ale nebyl moc čas na zdržování, jelikož jsme pospíchali do Borovan. Kde na nás už čekala Čita a  Pet. Tam jsme dorazili tak mezi šestou a sedmou. Vyslechli odbornou přednášku o jižním pohraničí od Peta/musel zůstat doma(nemocnej synátor)/ a vydali se směrem na jih. Cestou jsme zvládli naložit Rendyho. Jelikož byla posádka kompletní mohli jsme konečně vyrazil na místo začátku vandru a to do Benešova nad Černou.Odtamtud jsme se už vydali pěšky a to podél říčky Černé. Skoro za tmy jsme dorazili do slibovaného seníku. Ale ouha, seník tam sice byl, ale jaksi v něm nebylo seno. Takže jsem noc strávili na kulatinách. Řekl bych, že jsme spíš jen polehávali než spali. Ráno jsme si uvařili teplý čaj s rumem a vydali se do pohraničních hor.  Kolem deváté jsme vstoupili do přírodního parku Novohradské hory. A v tom okamžiku začalo z čistajasna sněžit. No bylo to určitě lepší než déšť. Chvíli na to jsme dorazili k rybníku, kde jsme si v altánku uvařili další grog a vydali se dál.  Ale to už jsme byli vážně v pohraničí. Jelikož jsme lesem procházeli dlouhatánskejma průsekama. Cestou jsem minuli Žofínský prasles, který je obehnán ohradou a prý se tam nesmí vůbec chodit. No a po další hodince jsme se dostali na  Jitronická Luka, kde nám Čita slíbila přespání pod obrovským smrkem. A nekecala. Fakt to je asi největší smrk jaký jsem viděl. Jelikož jsme dorazili děsně brzo, mohli jsme odpočívat a odpočívat. Rozdělali jsme ohěn a začali vařit. Po chvíli jsme zjistili, že vítr se stává neúnosným, vytvořili jsme z Hoboeho plachty závětří a bylo nám blaze. A dříví ubejvalo a ubejvalo, skoro jsme ho nestačili nosit. Večer nám Rendy zabrnkal pár písniček a šli jsme spát pod krásný smrk. Ráno na náš čekalo malé překvapení v podobě sněhu. Za noc totiž napadalo docela dost sněhu/2-3cm/. Jako první se vysoukal ze spacáku Hobo pak já a nakonec Rendy. Čita chrupkala vesele dál a zapadala trošku sněhem. Rozdělali jsme oheň a dali se  vaření jídla a čaje. Tentokrát už bez rumu, ten padnul večer za vlast a naši zimu. Do dvanácti  jsme poseděli u ohně, pak jsme uklidili ohniště, naskládali dřevo pro další příchozí pod strom a vydali se do vesničky Leopoldov, která se skládala asitak z pěti baráků. Tak jsme z BUS tabule zjistili, že autobus nejede.Čita s Rendou se vydali na výzvědy za nějakým zdejším usedlíkem. A vrátili se s tím, že budeme muset jít 15km pěšky jelikož autobus vážně nejede. Tak jsme to naivně s Hoboem vzali vážně a jali jsme se vyrazit oněch patnáct kilometrů. Ale po chvilkové debatě jsme se přesunuli na kulatiny kousek od nás a dali si pořádnou svačinku před cestou. Kolem třetí se Čita zvedla, že bysme měli vyrazil. Ale divné bylo, že chtěla jít na druhou stranu než byl náš pochod a vysvětlovala to tím, že půjdeme radši lesem. Ale když jsme míjeli autobusovou zastávku položila usárnu a Rendy následoval. Oba jsme na ně koukali s úžasem ve tváři. Ale to už nám Čita prozradila, že si z nás vystřelili. A že by s usárnou na zádech neušla ani kilometr. Po chvilce čekání se přiřítil autobus a dovezl nás zpět do Benešova. Odkud jsme pokračovali do Borovan. Tak jsme ještě chvilku poseděli u Čity doma. Uctivě nás pohostili. Já měl krupicovou kaši a Hobo pizzu. Následovně mně Hobo hodil do Veselí nad Lužnicí a já frčel domů. Čito dík za pěknej vandr. Hobo dík za odvoz. Pete dík za zajímavé informace o historii pohraničí. Rendy dík za rum a hraní na kytaru.

Celá akce začínala sice už v pátek večer, ale Kuba musel v sobotu dopoledne do práce. Tak jsem vyjížděli až v sobotu po obědě. Cesta probíhala celkem v pohodě,vlaky navazovali a mi dorazili do Předhradí kolem šesté. A vydali se přes Kutřín do Perálce. Za cca hodinku jsem dorazili do Perálce a rovnou zamířili k hospodě, kde jsme je samozřejmě našli. Tak jsme chvilku poseděli a dali pívo. Někteří si dali minerálku, ale pod tíhou mravenců na hlavě to nevydrželi a přešli na pivo a jiné dobroty. Že jo Kubo 🙂 Pak se menší část zvedla a přesunula se do nedalekého lesa, kde se rozdělal oheň a chvíli se besedovalo. Mně nějak přemohl spánek, tak jsem se přesunul dále do lesa a usnul. Dle zvěstí, nejdéle u ohně vydržela Blondýna a Xena.  Ráno jsem vstal jako první v půl osmé/vlastně v půl deváté/. Potichu/za blafání psa/ jsem se přemístil z lesa a šel se projít po okolí. Když jsem se vracel po cestě zpět zahlédnul jsem, že se někdo pohybuje kolem auta. Byl to Rysák. Tak jsem to namířil k němu. Po chvilce se k nám přidal i Harmonika. A začala sáhodlouhá debata jak že se vlastně posouvá ten čas. Harmonika to nakonec nevydržel a využil klacků na cestě a jal se nám názorně ukázat jak se to má. Ale ani tak jsme nevěděli jak se to posouvá. Pak přišla Jana/h 10000/ a první otázka na ni byla samozřejmě jestli plus jedna či mínus jedna hodina. Také si nebyla jistá. Jelikož jsme dostali všichni hlad, tak jsme se vrátili zpět do lesa a Rysákovi se nechtělo čekat až se všichni probudí tak odjel neznámo kam.  Když se všichni zbudili,nasnídali vyhlásil Car bitvu o mapu/kde jsou zkameněliny/. Bitva spočívala v tom že každé ze tří družstev dostalo kus mapy a tu muselo připevnit na svůj strom. Cílem boje bylo obkreslit mapy protidružstev a poskládat celou mapu. Každý dostal na začátku pět životů/fáborků/ a po zásahu šiškou přišel o život. Po ukrutné bitvě, kdy se družstva navzájem skoro vymlátila. Se nakonec složila mapa. Poté jsme se dali  do hledání pokladů. Nakonec všechny poklady vyžralo černé družstvo /jmenovitě Kuba a Slon/. Za nehorázné peníze jsme koupilo mapu a vydali se do prvního kontrolního budu. Ještě předtím červené a modré družstvo stačilo podepsat smlouvu o spojení sil. Cestou k tomuto budu jsme přebrodili řeku a zdolali velikánský kopec. Na prvním bodě jsme se rozdělili, protože někteří prostě nechtěli šlapat dál.  Takže zůstali jen Harmonika,Tom,Jana,Jiřka a já. Xena,Carel,Blodýna a kanibal se vydali dál vlakem. Tak jsme na křižovatce ještě chvíli zůstali, něco pojedli a vydali se k druhému bodu. Přešli jsme koleje a vydali se směrem na Hesiny k myslivně a dál k jezírku Amerika kde byl druhý bod do které jsem museli dojít. Zdálky to vypadalo, že je tam bufet, ale nebyl. Takže jsme zakreslili okolí a vydali se do Žďárce. Kde jsme si v hospůdce dali jedno pivko na osvěžení a vydali se na nádraží.  Tam jsme si koupili něco k jídlu a po kolejích se vydali hledat starou vyhybku/kterou jsme nenašli/.  Tam nás nějaký domorodec nasměroval na cíl celodenního putování a to do lomů. Přešli jsme pár mokřadů a ocitli se na silnici vedoucí do lomů. Asi na třetí pokus jsme odbočili správně a vešli do jedné  strmé cestě do lomu, kde už hořel oheň. Samozřejmě jsme  přišli až jako poslední, jelikož jsme šli pomalu a kochali se krásami okolí. Tam jsem chvilku poseděl u ohně a šel si připravit spaní. Ale nějak mně to zmohlo, tak jsme zalezl do spacáku a usnul. Za noc jsem se vzbudil jen jednou a u ohně jsem viděl někoho poskakovat do rytmu bubnu. Ráno jsme se dozvěděl, že to byl Harmonika a u bubnu byl Carel. A že Harmonika zase řádil. Ráno jsem se probral tím, že jsem ucítil mokro na koleně. Ono totiž kolem páté začalo pršet a já si toho nějak nevšimnul. A vybudila mně až louže pod spacákem. Narychlo jsem z ponča postavil přístřešek a zpoza něj koukal na hemžení ostatních. Kolem desáté jsem si uvařil polívku a něco kolem půl jedenácté jsme se s Kubou, Xenou a dalšíma co jeli domů vlakem vydali zpět na nádraží. Celou cestu jsme jeli osobákem takže jsem ani nejel do Prahy, ale vystoupil doma. Byla to moc pěkná akce,teda až na ten déš’t v pondělí. Ale bez něj by to asi nebylo ono.