„No je pátek, konečně den D. Nějak mně už přestalo bavit vysedávání v práci a tak jsem vyrazil na hlavák o něco dřív. Cestou jsem si koupil něco malého k jídlu a stoupnul si do fronty u kasy. Když jsem byl tak šestej ukázal se Jaroos s tím, že si ještě někam zajde a odhodil u kasy alici a odešel. Stihnul se vrátit akorát když jsem platil lístek. Tak jsme sebrali věci a šli koupil další zásoby do místního obchůdku. Odtud jsme se už přesunuli na první nástupiště a vyčkávali příjezdu vlaku. Stoupli jsme si k místu kde většinou parkuje poslední vagón, ale mašinfíra byl nějakej divnej a zastavil moc brzo. Nakonec jsme se vecpali do kupé kde skoro nikdo nebyl a vlak se mohl rozjet. A hned první zastávka byl Smícháč. Už na Hlaváku Jarooš brblal, že na Brdy se jezdí ze Smícháče. A jenom na Osov z hlaváku/Jarooši nejní nad to si pořádně přečíst jízdní neřád/. Na Smícháči se do našeho kupé vecpala parta skautů a nepočítaně hlučnejch vesnickejch balíků. Tento hluk jsme museli vydržet až do Třebáně, kde jsme přestupovali. Když jsme vystoupili tak se Jaroos rozhlídnul a konstatoval, že vlak asi už odjel. A začal mně přesvědčovat abych zjistil jestli už odjel. Už mně nalomil tak, že jsem se šel skoro zeptat. Ale nedalo mně to a nejdřív se ho zeptal v kolik že ten vlak má jet. Měl jet v 19:11 a bylo teprve 19:00. A od té chvíle jsem mu už nic nevěřil. V 19:11 vlak opravdu přijel a Jarooš začal s další mystifikací o vlaku. Prý že jedeme spatně. Ale to už jsem mu nevěřil. A jen odevzdaně seděl a čekal na Osov. Kolem třičtvrtě na osm jsme vystoupili v Osově a vydali se po poli do Velkého Chlumce. V Chlumci jsme se jali hledat hospodu Žižkov. Měl jsem matné tušení, že je až v další vesnici, ale nechal jsem Jarooše ať hledá. Nakonec to nevydržel a zavolal pomoc. Po zjištění, že je to opravdu až v další vesnici jsme se tím směrem vydali a kolem půl deváté jsme zaparkovali na Žižkově. Bylo tam sice plno, ale nakonec jsme se usadili k jedinému volnému stolu. Tak po půl hodině pivního čekání dorazil konečně Pet spolu s dalšíma dvěma člověkama/jak trefně nazval Jarooš (kamarád a kamarádka). V klidu jsme dopili a dojedli a už za pořádné tmy se vydali tradičně na Naději/leč umírá poslední/. Na Naději jsme chvilku povídali a uložili se vevnitř ke spánku. Jen hamakář Jarooš si zavěsil síť a houpal se přes noc venku. Asi mu byla ráno zima, jelikož si věci ve srubu vyzvednul před sedmou ranní. Ráno, teda spíš dopoledne jsme si dali čaj a posvačili. Tradičně se oheň rozdělával skoro nekonečně dlouho. Ale nakonec syčák blafnul a bylo dobře. Po snídani jsme se vydali k rozhledně a od ní jsme to vzali dolů k staré asi myslivně kde jsem navštívili Jana a jeho tlupu skautů. Odtud jsme se vydali ke studánce, kde jsem nabrali zásoby vody a pokračovali dál k Zlaté Bleskovce. Tam jsme si dali malou svačinku a pokračovali dál v hledání dalších kempů. Našli jsme jen jeden rozbouranej srub v remízku. Svého času asi pěkné místo, ale to už je historie. Teď je tam jen podlaha a jedna stěna. Foto a šli jsme dál podél potůčku. Najít Krkavce jsme vzdali, jelikož jsme nevěděli kde přesně jsou. A tu z čista jasna ač je to neuvěřitelné se před náma vynořilo Údolí Krkavců. Teda spíš by se to v současné době jmenovat Ledové království. Po zevrubnějším prozkoumání jsme zjistili, že Krkavci dostavěli srub. Jen vysekání dveří z ledu zabralo dobrejch 20 minut. Poté jsme se rozběhnuli po lese a nanosili hromady dřeva. S tím, že tohle nemůžeme spálit. U ohně se sedělo, popíjelo, zpívalo a hrálo až do jedné hodiny. Jen Jarooš to zabalil tak kolem půlnoci, jelikož usínal v sedě. Po zkušenosti z minulé noci ani nenatáhnul hamaku a uložil se do sroubku. A spalo se mu dobře jak jsme slyšeli jeho chrápání. A nebyl sám. Pet si taky v noci zachrápal. Takže to tentokrát nebylo jen na mně. Kolem té jedné jsme to ukončili všichni a šli jsme spát. V neděli ráno jsem vstal jako třetí. Jarooš a Pet už postávali u ohniště a vesele se smáli. No když jsem jsem zaslechnul Jarooše tak jsem se musel smát taky. Už přesně nevím jak to bylo, ale asi nějak takhle : „“Ptáci řvou, brouci dupou, pulci mlátěj ploutvema a vodoměrky šoupou nohama““. Když vstali i ostatní zapálili jsme oheň a uvařili čaj a snídani. Po snídani jsme nadělali dřevo, poklidili ohniště a vydali se na Žižkov. Cestou se nám Jarooš snažil vysvětlit k čemu že jsou na stromech žluté šipky. Dle jeho teorie jsou tyto šipky dočasné značení, tedy spojnice turistických značek. Když to vyšlo poprvé bylo to divné, ale když i podruhé bylo to opravdu divné. Nakonec jsme usoudili, že na tom asi něco je. I když se Jarooš tvářil všelijak. Nakonec jsme se opravdu dostali na Žižkov a v klidu si dali pivo a zdejší čínu či pečené koleno. Petovo komando vyrazilo k Osovu o necelou hoďku dřív aby stihli vlak směrem na Budějice. Já a Jarooš jsme ještě chvilku poseděli a pomalým krokem jsme se vydali k vlaku. Když jsem dorazil jako první na nádraží a viděl Peta a spol. sedíce na nádraží, musel jsem se jen smát. Prý jejich vlak viděli přijíždět ale i odjíždět když šli přes pole. Chvilku jsme s nima poseděli a když přijížděl náš vlak, tak jsme do něj naskočili a nechali je osudu svému. Snad jim vlak jel 😉 Po půl hoďce jízdy jsme dorazili do Třebáně a zašli na jedno do zdejší nádražky. Jen jsme se špatně koukli v kolik jede vlak a tak jsme se vyřítili ven a žádný nejel. Protož jsme si nepřečetli, že jezdí až od dubna. Tak jsme se vrátili zpět do nádražky a počkali na další vlak, který dokonce i přijel. No a na Smícháči jsme vlezli do metra a vydali se k domovů. Já jsme si ještě chvilku počkal na vlak a domů jsem dorazil až za tmy. Toť vše a příště AHOJ.

=======od Jaroose =======
Rozmrzají mi pomalu prstíky, tak můžu i podat zprávu o víkendu na Brdech…
Rozmrzen, že vlak nejede ze Smícháče, kterej mám 10 minut od práce jsem se plahočil až na Hlavák, kde byl sraz s Honzou Autíčkem.
Narvali jsme se do vlaku a vyjeli. První zastávkou byl Smícháč. Není nad to „“zodpovědně studovat jízdní řád““… 🙁
Náš vagón obsahoval, mimo nás dvou, podivnou směsku skautů a nezletilých hulákajích individuí v podroušeném stavu, ze kterých byl Honza vnitřně hysterický :-))) V ZAdní Třebáni jsme vypadli (spolu s opilci, ti ovšem směřovali na místní disco) a jali se vyhlížet přípoj na Osov. Honza se odmítl na mou přímou žádost kohosi zeptat, zda nám to neujelo. Čert ví proč – asi mu chybí disciplína :-)V Osově mne zastihla první trampská textovka , a to od Čity, že v jejím počítači se vyskytuje jakýsi virus a bylo by záhodno Peta dokopnout, aby se ozval. Ačkoliv jsem to posléze Petovi na Žižkově vyřídil, neozval se…
Dali jsme pár kousků (s Petem dorazili i dva jeho kamarádi ve složení kamarád+kamarádka, ovšem kamarádka patřila ke kamarádovi, tudíž ostatní kamarádi se s ní nemohli až tak kamarádit), Pet se nacpal salámem s cibulí, kterej doma nesmí (sorry Pete 🙂 ) a vyrazili, neb Naděje umírá poslední.Hned jsme se odebrali ke spánku. Mimo mne všichni využili služeb Grand hotelu a nam mne zbyly dva stromy, mezi kterými se houpala hamaka. Ačkoliv jsem se domníval, že je z kvalitního materiálu, vězte, že vůbec nehřeje. Postupně to zjistila má hlava, ledviny a nohy. K tomu všemu jsem ze srubu slyšel Petovo chrápání takové intenzity, že mne zvuková vlna rozhoupala (druhou noc mi bylo sděleno, že chrápu taky, čemuž nevěřím).
Ráno byl čajíček a ohníček (moc nehořel, sviňa) a pustili jsme se do lesů. Navštívili Jana a jeho tlupu „“synů lilie““ a kolem studánky na Bleskárnu. V místní kempovce jsme zaznamenali poněkud přehršle příspěvků psaných červenou tužkou (ostatně stejně jako na Naději), jíž se s oblibou zvěčňuje zde mnohým známý Drak. Nezdrželi jsme se dlouho a vyrazili dál v naději, že objevíme další fleky. Pochvalme tímto Honzu, že v nepřístupném remízku (bůhví co tam dělal) našel sbořenej sroubek, ze kterýho zůstaly jen rzšlapaný základy a o strom opřená jedna rozflákaná stěna. Svýho času to mohlo bejt fajn místo, protože o pár metrů níž u potoka jsme objevili dva hajzlíky a malou přehrádku.bylo na čase rozhodnout se, kde to zalomíme ten večer. Údolí krkavců jsme vzdali, neb jsme netušili, kde to je (ani Kubova textovka moc nepomohla) a vydali jsme se podél potoka. Za pár minut jsme dorazli na Údolí krkavců. :-)))
Lidi – to byla nádhera. SRoubek je dostavěnej, uzavřenej. Všude okolo byla vrstva ledu, dokonce i na stráni nad boudou, takže to vypadlo jak zamrzlý vodopády (už dřív na jednom podobným zkoušel Pet adrenalinový sporty, přes naše námitky, že si rozbije držku). Museli jsme vysekat led u dvěří (asi dvacet čísel) a dveře vysadit, abysme se dostali dovnitř, nadělali tunu dříví a poseděli, pojednli, popili a popěli u ohně.
Nu a byla neděle. Vyrazili jsme zpátky na Osov a stavili se na pivčo zase na Žižkově. Pet a jeho skvadra vyrazili o hoďku dřív, aby stihli vlak opačným směrem než já s Honzou. My jsem šli po nich klidným, ale svižným krokem. Na nádraží jsme se opět všichni setkali a my s Honzou vyslechli zajímavé vyprávění na téma vlak přijíždějí a odjíždějící bez nestíhajícího Peta a jeho družiny.
Tak jsme je tam nechali sedět u sloupu a naskočili do právě dorazivšího vlaku na Zadní Třebáň. V té mne Honza zatáhl do hospody s tím, že pojedeme až dalším vlakem za půl hoďky. Vlak za půl hoďky sice jezdí, ovšem až od dubna. Proto jsem zatáhl znova do hospody já Honzu a v poklidu vyčkali dalšího spoje…Nuž a pak už jen Praha, metro, vana….bájo…ahojda… 🙂

Jaroos

No jak začít. Sraz jsme měl na Palačáku. Kolem páté. Jelikož jsem neměl jídlo. Vyrazil jsem z práce už v čtyři na nakup. Ale nějak jsem neodhadnul čas a na místě setkání jsem se ocitnul skoro o třičtvrtě hodiny dříve. Tak jsem se stavil v super pekárně ve Václavské pasáži. Kde jsem zakoupil jejich super koblihy. A vydal se na Palačák. Po chvilce se ukázala Xena a tak po další/teda delší/ chvilce se ukázal Kuba. Ten zavelel odchod a tak jsme nesedli do tramvaje a vydali se na Braník. A tam se při popíjení piva čekalo na posledního účastníka a to Davyho. Ten dorazil tak půl hodinky před odjezdem vlaku. Dal si také pár piv a vydali jsme se na nástupiště vyhlížet vlak. Ten v dálce zahoukal a po chvilce si na nás i posvítil. Nasedli jsme, jak jinak, do posledního vagónu. A vydali se do Male Hraštice. Cestou se hrálo a zpívalo. Do M.Hraštice jsem dorazili něco kolem půl deváté s tím, že si dáme jedno pivo a půjdeme na flek. No nevím, ale tomuhle plánu asi nikdo z nás nevěřil. A při vstupu do hospody jsme neviděli nikoho kdo by vypadal, že jde do lesů. Až v zadním salónku se zdálo trochu živěji. Tak jsme tam vlezli. Nevím jak ostatní, ale já jak jsem uviděl „“dva kykyrýsi – jak je vtipně označuje Kuba““ tak jsem měl trochu obavy o průběhu akce. Ale nakonec se ukázalo, že jsem se spletl. Ukázalo se, že jsou to normální fajn lidi. Začalo se hrát, zpívat a popíjet. Z hospody jsem odešli něco kolem druhé ranní. Na flek jsme, ale dorazili až kolem půl čtvrté. Za vydatného Voříškova rámusení na jeho příšernou trubku. Cestou jsme stačili přebrodit párkrát zdejší potok. Nakonec jsem, ale po strastiplné cestě dorazili na místo. Připravili spaní a zase ta děsivého Voříškova troubení pomalu usínali. Jen se divím, že ho někdo nezakopal pod zem. Rámus to byl opravdu šílenej. Ráno samozřejmě vstával skoro jako poslední. Při snídani ještě stačil Kuba sejmout kanadou Rysáka, za to, že mu zatroubil u ucha. Prý jen tak hodil, ale určitě si myslel, že je to Voříšek a chtěl ho trefit za to noční troubení. Dopoledne proběhlo poněkud rychle. Poté jsme za 15,-Káčé a upsání na listinu získali vstupní kapitál do 1. zimní dřevorubské olympiády. A mohlo se začít. První úkol bylo nanosit co nejvíce dřeva na večerní oheň. Díky nápadu nosit to na nosítkách a našemu úsilí jsme zvítězili.Jako druhý úkol bylo vyrobit sezení/ale aby se na sedačku vešlo celé družstvo/. Náš výrobek, byl tak moc pěkný, že si ho chtěla Xena odvést domů. Ale přeci jen byla lavice dooost těžká tak jsme ji tam nechali. A myslím právem získala naše lavice první místo. A v ten okamžik nám už začali říkat plackožrouti. A jak se později ukázalo právem. No abych nezapomněl speciální cenu získal Car za svou barovou stoličku, kterou následovně upálil.Ještě předtím ale proběhla soutěž v lezení po lanové opičí dráze natažené mezi pár stromů. Kdo vyhrál tuhle disciplínu si nějak nepamatuju/jak mně opravil Kuba, vyhrál to on/. A dále následoval dřevorubecký IQ test. Ten vyhrála nečekaně Xena. Po IQ testu se přesunul Voříšek do dosti daleké hospody za účelem spočítání výsledku. Když se vrátil pokračovala olympiáda. A to na jezeru Ontario, kde bylo úkolem přejet na druhý břeh objet chomáč trávy a na zpáteční cestě udělat smyčku kolem sloupu. Tuto disciplínu vyhrál Davy a já ho následoval na druhém místě. Při této akční disciplíně, se mírně společensky unavený Harmonika, snažil všem okolostojícím vysvětlit zákon „“úhel dopadu = úhel odrazu““. Myslím, že všichni čekali až zahučí do jezera. Nejvíc se ani obával Vodnickej, protože seděl na druhé straně lávky, kde Harmonika předváděl letící střelu. Mezitím kousek od místa exhibice letící střeli, ale probíhala poslední soutěž olympiády. A to střelba. Ač nechápu jak se mi to povedlo, ale měl jsem nejvíce bodů. A těsně o pár bodů mně následoval Davy. Po dostřílení jsme se přesunuli zpět k ohni a Voříšek začal vyhodnocovat a poté rozdával Kopičky. A zde je místo na úvodní plackožrouctví. V celkovém hodnocení byl Davy první a já druhý. A Kuba se umístil až jako pátý, jelikož se neúčastnil posledních soutěží. Koluje teorie, že nemá rád vodáctví. Z různých zdrojů k nám dolétlo, že s ním nemáme lézt do lodě a když už tak ho posadit a nakázat mu ať se ani nehne.Dik Jaroosi 🙂 Po dorozdání cen se začali proměňovat získané papírové kopičky za reálné. A hrálo se a zpívalo až do rána. Jako perličku musím dodat, že se v pozdních hodinách začal shánět Kuba po Jaroošovi se slovy „“nevíš kde je Jarooš, nešel on už spát ?““. Pointa je v tom, že Jarooš s náma nejel a zůstal v Praze. Ale to Kubovi nějak uniklo. Nevím kdy bujaré veselí skončilo. Protože jsem šel spát něco po druhé hodině. Ale asi trvalo dlouho, protože když jsem se probudil kolem šesté, tak ještě někteří seděli u ohně. Ráno jsme posnídali a vydali se na nádraží. Ne však za účelem odjezdu, ale návštěvou zdejšího hostince U Petrásků. Nakonec jsme odjížděli v 18:34. Já a Davy jsem se vydali ke svým domovům a zbytek prý skončil U sadu.

Kubův e-mail další den : /4.3.2002 8:48/
zajímavé zakončení několika účastníků 1.zimní dřevorubecké olympiády proběhlo včera ve večerních hodinách v žižkovské restauraci U sadu. Kuba, Car, Kanibal, Blondýna, Harmonika a jeho nová manželka Pavla, zaujmuli místa v restauraci krátce po půl deváté večer. Po cca 15 minutách se Harmoškova nová manželka odebrala s telefonní kartou zavolat že noc nestráví doma. Čekali jsme na ní do půl dvanácté. Po té jsme si rozdělili její batoh, bundu, žracák a igelitku s jídlem, jež nechala na místě před odchodem, a vydali se k domovům….

Velký dík patří organizátorům akce a vlastně všem za perfektní atmosféru

No jak bych začal. Dlouze se plánovalo. Celé to spunktovala Čita. Původně jsem chtěl jet vlakem, ale Hobo jel na místo autem a tak jsem se svezl. Kolem šesté mně nabral na Opatově a po chvilce jízdy jsme byli v Malém Chlumci. Tam Hobo zaparkoval auto a my se vydali černou nocí zpět na křižovatku odkud jsem znal cestu na Naději. Po chvilce chůze jsme narazili na stopy dvou lidí a psa. Identifikovali jsem je jako stopy Peta,Čity a Idefixe. Tak jsme se po nich vydali a po strastiplné cestě jsem se vyškrábali až k Naději. U ohniště svítila orientační svíčka a ve srubu byla jen Čita. Pet s Idefixem hledali studánku. Avšak marně, nenašli. A byli kousek od ní 🙂 Ale v té tmě by ji asi nenašel nikdo, kdo neví kde přesně je. Chvilku jsme besedovali a kolem půlnoci jsme zalezli do spacáků. Na půdě to nebylo nic moc. Koberce co tam jsou byly plesnivé a tak jsem přes ně natáhnul igelit a za vůně tlejících koberců jsme usnuli. Kolem osmé zatůtal budík a tak jsem vzbudil Čitu aby vyrazila do civilizace pro Veverku. My ostatní jsme mezitím vstali a po tvrdém úsilí vzplanul oheň. No během dne jsme posedávali u ohně, nosili hromady dřeva na večer. Když se Čita s Veverkou vrátily tak jsme se já,Hobo,Pet a Idefix vydali hledat studánku. Nejdříve jsme vyšplhali k rozhledně a posléze slezli obloukem zpět, to už to Idefix nevydržel a vrátil se zpět ke srubu. A my se vydali dál. Nakonec jsme se rozdělili a zdárně studánku načli kousek od místa kde jsem se rozdělili v hledání. No pro příště prostě slézt z kopce a jít přímo dál. Vodítkem je ptačí budka na stromně s červenou značkou. Kolem poledne jsem uvařili oběd a začali zpracovávat dřevo na večer. No k večeru dorazil Kuba a Vrstvička. Takže jsme upravili půdu aby jsme se tam vešli. No Pet chudák nakonec spal venku. U ohně se povídalo a hrálo až do rána. Kolem jedné jsme se všichni uložili a usnuli. Kuba neopomněl všem vysvětlit, že budu ráno startovat. No ale nakonec chrápal on nejvíce. Ráno jsme rozdělali oheň a uvařili snídani. No a nebyl by to Kuba aby nevymyslel ňákou blbost. A to sportovní klání v hodu klacku na provaze. Jelikož soutěžil jen sám tak vyhrál. Mezitím stačil na každého z nás ze stromu shodit sněhovou lavinu. jediný z nás si to užíval Hobo. No a jelikož už se připozdívalo tak jsme kemp, nadělali nějaké to dřevo a společnou fotku a pomalu se přesunuli do Chlumce. Celý víkend jsme ukončili na Žižkově. Kde jsme chvilku poseděli, pojedli a popili. Odtud jsme se rozpuknuli každý svým směrem. Kuba,Vrstvička a já jsme se vydali do Osova na nádraží. Cestou jsme předběhnuli hromady trampů a v Osově jsme byli první. A jelikož byl čas tak proběhla malá sněhová válka. Chvilku po nás dorazila banda kterou jsme předběhnuli. Tak jsme se nenápadně vnutili a vyblejskli jsme se s nima. Na hlaváku jsme se rozloučili a každý se vydal ke svému domovu. Ahoj někdy příště.

No je půl šesté a já vstávám. Děsivá to hodina. Naházel jsem nějaké ty věci do batohu a pospíchám na vlak. Do Holešovic jsem dorazil něco kolem půl osmé a posadil se na lavičku a vyčkával příchodu dalších. Nakonec dorazil jen Petr. Počkali jsem akademickou čtvrthodinku a vydali si na autobusovou zastávku, kde už začalo přibejvat lidí. Tak jsme se zařadili do fronty a doufali, že se vejdeme. No byli jsme skoro poslední co si sednuli. Chvilku na to sebou autobus cuknul a my se vydali na cestu. Když jsme se blížili k Bořislavi už z dálky jsme viděli Milešovku a parádní počasí. V Bořislavi jsme vylezli z busu a vydali se po turistické značce směrem k Milešovce. Cestou jsme zhlédli „“Místní zvláštnost 480847N 113456E““. Cestou po ledové cestě jsme si dali svačinu a v 11:11 jsme byli na Milešovce. Tam jsme zapadli do místního bufetu a dali si pivko a gulášek či párek. Ohřáli se u topení. No topení se tomu dalo říct jen s nadsázkou. A vydali se po červené dolů do Milešova a dál k Lovosicím. Cestou jsme zahlédli Ostrý a tak jsme to k němu vzali přímím směrem přes pole. Když jsme prolezli posledním lesem ukázala se před náma třicetistupňový kopec posypaný kamennou sutí. Teda spíš šutrákama o velikosti 30-50cm. Po této horolezecké části jsme vyšplhali na zbytek hradu a rozhlédli se po okolí. Pořídili pár fotek a vydali se dál směrem na Lovosice. Které jsme z hradu viděli. Jako orientační bod jsme zvolili měsíc. A ten nás dovedl až do Lovisic. Málem bych zapoměl, že jsme ještě cestou udělali exhibiční foto v kraťasech. Ve městě jsme chvilku bloudili, ale nakonec jsme na nádraží dorazili včas. Koupili lístky a vydali se domů. Můžu konstatovat, že se akce povedla a těším se za rok na další Novoroční výstup na Milešovku.

ps: samozřejmě byl všude led a my párkrát na té ledové cestě hodili tygra 🙂

Původní plán celé akce bylo dojít do Plas a odtamtud to protáhnout k soutoku Střely a Berounky. Ale vše se trošku zkomplikovalo tím, že se v pátek večer nikdo nedostavil na nádraží tak jsem operativně protáhnul trasu vlakem až do Krt. Cesta vlakem probíhala celkem v pohodě až na děsné zpoždění. Ale vlaky na sebe všude čekali a tak jsem se v pohodě kolem deváté vykolébal z vlaku na zastávce skoro v polích. Jelikož byla už děsná tma a nechtělo se mi nikde hledat nocleh vydal jsem se na místo kde to znám. V lesíku za hřbitovem je osvědčené místo na spaní. Teda bylo před více než 15-ti lety. K mému úžasu se za tu dobu nic nezměnilo a já uložil v lese ke spánku. Jen mně trošku rušila lampa na nedaleké silnici. V noci bylo všude úplné ticho. Skoro jak v hrobě. Aby ne, když jsem spal necelých 200 metrů od hřbitova. Vyspal jsem se tam moc krásně. Jen kolem půlnoci mně vzbudila místní mládež jak se vraceli z hospody. Ráno jsem vstal něco mezi šestou a sedmou, posbíral věci a vydal se hledat lom. Jako první jsem našel příkop zvaný Indián. Který jak jsem si pamatoval byl dost blízko Ztraceného lomu. Ale ať jsem hledal jak jsem hledal nenašel jsem ho a tak jsem rozšířil hledání o další kilometry dál. Na Slunečné planině jsem zalehnul a dal si konečně snídani. Všude kolem pobíhali houbaři a lesem se neslo „Mámo mám hřib, Jardooo našla jsem křemenáče, Tomášku nechoď daleko“ a jiné podobné houbařské výkřiky. Tak jsem se radši zdekoval a vydal se k Viklanu. Od něj jsem to vzal zpět a doufal, že Ztracený lom ještě najdu. Po prozkoumání dalších pěti cest jsme to už chtěl vzdát. Když jsem se najednou ocitl na místě kde mně to připadalo povědomé. Prodral jsem se houštím a stanul na okraji krajní skály lomu. Stál jsem tam a byl děsně rád, že jsem ho konečně po letech našel. Vzpomínal jsem na staré časy, kdy jsem tady trávil prázdniny. Na to co jsem zde zažil. Ať už, západy slunce,slaňování, noční ohně za houkání výra. Utopen ve vzpomínkách jsem tam vydržel sedět skoro půl hodiny. Pln nostalgie jsem slezl dolů. Z padlé břízy jsem odtrhl kus kůry a zapálil si malý ohýnek. Uvařil čaj, přidal do něj pár kousků jehličí a v klidu ho popíjel. Chtěl jsem vařit i oběd, ale po zjištění, že jsem nechal doma lžíci jsem od toho upustil. A namazal si housku sýrem. V klidu jsem poobědval uklidil ohýnek a dal se do prozkoumávání lomu. Celý jsem ho obešel a po návratu na místo kde jsem obědval  jsem uloupnul kousek skály na památku. Na skálu jsem uhlíkem načmárnul LQ. A pomalu se vydal zpět do vesnice. Cestu zpět jsem si pro jistotu načrtnul na papír, abych příště už tak nebloudil. No stejně až tam půjdu příště tak jen tak z nostalgie zahnu pozdě. To jen aby si lom pamatoval své jméno. A myslím, že to bude hodně brzo. Už když jsem se blížil k vesnici slyšel jsem  jak v dálce houká vlak. Ale nepospíchal jsem. Když jsem byl nějakých sto metrů od nádraží, uviděl jsem jak vlak přijíždí. Tak jsem kousek popoběhl a naskočil do skoro se rozjíždějícího vlaku. Vlak si vesele houknul a rozjel se ku Rakovníku. Cesta zpět bylo o dost rychlejší než cesta tam. Přeci jen cesta přes Plzeň je dost krkolomná. V Rakovníku jsem přesednul na spěšnák a ten mně dovezl až do Prahy.

Trochu smutné na všem je, že ze zdejších skal chtějí udělat CHKO. Zatím je to jen přírodní památka.