je tady zase ten pátek. Tentokrát dokonce třináctého s referendem do EU. Proto vyrážím už ve dvanáct z práce, abych stačil doma odvolit a zabalit věci na víkend. Po vhození lístku do volební urny jsem to vzal hned domů, naházel věci do báglu a naložil se do vany. Poté jsem už jen čekal na pátou. Když konečně padla pátá hodina tak jsem se vydal na vlak. Přijel přesně na čas. V Kolíně jsem přestoupil a jel dál na Liběchov. Když jsem se blížil k zastávce Všetaty tak se ozval Pavel, že je ještě v Neratovicích. Ale to už jsem vjížděl do Všetat. Už jsem viděl jak se budeme hledat po Mělnicku. Vše, ale dopadlo jinak. Můj rychlík na ten divnej osobák počkal a Pavel do něj nastoupil. Sice na opačné straně než jsem seděl já, ale nastoupil. Než se prodral na konec vlaku, tak jsme byli skoro v Liběchově. Jelikož jsem tady byl minulej víkend. Tak jsme nabrali směr co centra Liběchova  a došli do hospůdky U Přemyla, kde jsme si dali smažák a pivo. Dostatečně posilněni jsme se vydali po modré na Klácelku/skalní útvar/. Po shlédnutí Klácelky jsme se vydali dál. Tak po jednom kilometru jsme našli pěknej plácek a tam jsme pro dnešní den. To bylo na hodinkách tak deset a začalo se pomalu stmívat. Všude kolem poletovaly světlušky a nad hlavou černá obloha bez mraků.Chvilku po tom co jsem zalezl do spacáku jsem usnul a spal až do rána. No rána, je slabé slovo. Pavel se opětovně vzbudil před pátou s tím, že všude řvou ptáci. A kolem šesté vzbudil i mně. Chvilku jsem vzdoroval, že je děsně brzo, ale nakonec jsem podlehnul a v půl sedmé jsme byli už na cestě k nádraží. Tam jsme zaparkovali na zápraží nějaké staré nádražní boudy a čekali až dorazí zbytek. V mezičase jsme si uvařili kapučíno a já sušil na perónu ponožky. Což je kapitola sama pro sebe. Pavel mně sice varoval, že pojede rychlík a ponožky nepřežijou, ale já na něj nedbal a ponožky vesele sušil dál. Během pár minut prosvištěl kolem rychlík a ponožky odletěly. Naštěstí jen do kolejí. Po zjištění, že jsou ok. Jsem je dal opět na perón, tentokrát, ale dál od kolejí. Chvilku na to zastavil další vlak a z něj vyskákalo miliony turistů. A mezi nima i zbytek víkendové výpravy. Po vzájemném seznámení jsme se vydali opět do Liběchova, kde jsme strávili skoro hodinu nákupama. Jelikož nově příchozí neměli dostatek jídla. Když konečně vykoupili půlku Liběchova mohli jsme se po modré značce vydat směrem na Čertovy hlavy a dál na Želízy. V Želízech jsme to vzali zpočátku po žluté a poté jsme to stočili po lesích cestách do Umrlčí rokle. Tam jsme si chvilku ve stínu odpočinuli a pokračovali dál po značce do Vidimi. Odtud pokračovala výprava na „Upíří hrad“. Toho jsem se, ale neúčastnil /viz dodatek dole od Pavla/ a vesele pokračoval po značce až na Bílé Skaly. Na Bílé Skály jsem dorazil tak kolem třetí a po zjištění, že oheň ještě doutná jsem po okolí posbíral nějaké to dřevo a začal si vařit čaj. Chvilku se kolem ochomejtali ňáký skauti, ale když viděli, že nehodlám odejít, odešli pryč. To už se blížila pátá a tak jsem poslal smsku Pavlovi, kde se nacházejí. No a za další hodinku, jsem uslyšel v dálce halas a povyk. Z čehož jsem usoudil, že už se približujou. A nemýlil jsem se byli to oni. A aby toho nebylo málo, tak se chvilku po nich přiřítili místní osadníci, kteří tam byli od včerejšího dne. A mazaným tahem se nás chtěli zbavit. Jeden z nich přišel s tím, že mu volala dcera, že se sem blíží uragán a budě průtrž mračen. Většina osazenstva začala zběsile hledat kde budou nocovat a někteří dokonce chtěli odejít jinam. Defakto jen já jsem zůstal sedět a vesele pozoroval hemžení kolem. U ohně jsme vydrželi cca do půlnoci. Pak se pomalu všichni začali přesouvat do nalezených nocležišť. Já jsem si ustlal u ohně, a měl srandu z toho jak na sebe přes údolí povykují. Asi nejlepší hláška byla něco jako „Už ležím, ale do rána asi sjedu dolů a bude se mnou konec“. No jo nejní nad to spát hezky na rovince. V noci samozřejmě jen fučel vítr a ani nekáplo. Teda pokud ty tři kapky co večer spadly nazývám ničím.  Jako první vstal samozřejmě Pavel a kus od mého ucha si začal míchat čaj. Jak už jsem mu jednou řekl.“Ještě jednou a si mrtvej muž“. Příště už mrtvej bude. Přeci jen vstávat před sedmou nejni to pravé ořechové. Ostatní se dovalili k ohni tak kolem deváté. Uvařila se snídaně něco po desáté jsme vyrazili dál. Já s Pavlem směrem po značce dál údolím Bílých skal a ostatní zpět do skalního města. Chtěli jsme dojít až na Kokořín, ale jelikož bylo děsné vedro tak jsme to stočili do Ráje, kde jsme si dali oběd a pokračovali dál do Mšena. Odkud měl jet vlak na Prahu. Když jsme dorazili na zastávku, zjistili jsme, že vlak jede až do hodinu a pár minut. Tak jsme sebou plácli na nádraží a vyčkávali příjezdu vlaku. Tak dvacet minut, před příjezdem vlaku se ukázal na zastávce zbytek výpravy. No a dál už to mělo standardní průběh. Přejel vlak, my do něj nastoupili a vydali se ku Praze. Mně jako vždy uhel vlak a musel jsem čekat hodinu na další. Takže jsem domu dorazil až kolem deváté.

ps: asi nejhezčí z celé akce bylo těch pár hodin o samotě na Bílých Skalách.

dodatek od Pavla:
Poté co se Honza trhnul a šel rovnou směrem na Bilé skály jsem v naději, že uvidím zase nějakou pěknou zříceninu vyrazil s ostatnimi na Upíří „hrad“. Tak třetina cesty vedla po úmorném sluníčku až se konečně slitovala a zahučela do blahodárného stínu lesa. Cestou jsme minuli „studánku“ (vypadalo to jako výkop pro tank s pěkným černým blátíčkem) přičemž na poznámku, kdo chce může se vykoupat, se ozvala jedna z účastnic dobývaní „hradu“ s tím, že se nejdřív napije a pak se mužeme teprve koupat ;))). Když se vydrápala přes hroudu a uviděla, co chtěla pít tak jí najednou buhví proč žízen přešla. Na místě se počkalo až se shromáždí zbytek lidiček a vyrazilo se dále do lesa. Já šel poslední a tudíž jsem se stal svědkem plenění borůvek. Nakonec všichni utekli a já zůstal hlídat Arizonu, která vytáhla z báglu plecháček s zřejmě jediným úmyslem. Pohodlně jsem se usadil a sledoval střídavě poletující Arizonu a jednu dotěrnou vosu. Několikrát jsem jí poradil, kde jsou další borůvky čímž se mi dostalo té pocty a dostal jsem trochu z té sklizně. Není nad dělbu práce. Arizonino zaujetí borůvkama zapříčinilo, že nám všichni zmizli z dohledu. Když už nebylo co sbírat tak jsme se začali shánět po otatních což se z části zdařilo o pár metrů výše v podobě borůvek plenící Marušky. Arizona se opět vrhla se vší vervou do další genocidy. Když bud došli borůvky nebo je to už přestalo bavit se vyrazilo zhruba směrem, kde by se dala očekávat zřícenina. Vydrápali jsme se příšerným krpálem až na světlo bóží, jenže výsledek byl podobný jako srovnání výpravy na severní pól s výletem na Kokořín. Bylo tu prostě PRD. Hrad nikde, výletníci nikde. Tak jsme se na chvíli usadili ve stínu divného stromu. Po chvíli oddychu Arizona začala vyluzovat strašlivé zvuky, že prý domluvený signál. Po chvíli se opravdu ozval z druhé strany louky podobný skřek a tam jsme našli zbytek výpravy povalující se vedle nivelačni značky na rozložených karimatkách. Asi po pul až třičtvrtě hodiny mě začala nivelační značka lehce nudit a tak jsem začal pobízet zbytek osazenstva k další cestě směrem na Bilé skály kam se moudře vydal Honza. Začaly se objevovat i nápady, že by se zůstalo na místě, ale nakonec se ty lenochodi přecejen zvedli a vyrazilo se dál. Cestou se nedělo nic zajímavýho až na útok na jednu poloplanou třešen kousek nad osadou, kde si uz Honza nejméně dvě hodky odpočíval v pokoji. Vedle třešně byla i chalupa, kde se mi dostalo doplnění vody a ostatní si půjčili dlouhý hliníkový žebřík, aby se jim česalo lépe a radostněji. Po přistavení žebříku se jedné z hlavních rolí ujala opět Arizona. No třešně nebyly špatné. Po chvilkové konzumaci se strhla krátká pecková bitka. Pak se jenom spadlo pod kopec ke studánce. Odtud jsme ještě vyrazili hledat nějaký rybník za účelem spláchnutí celodeního pobytu na sluníčku……

Je pátek. Pavel oznamuje, že má chřipku a tak se na Šumavu nejede. Proto jsem změnil směr a vyrazil jsem na sever. S cílem asi tak Úštěk. Před polednem jsem nasednul do vlaku a vydal se na cestu. Dojel jsem do Poříčan a tam vyčkával přípoje na Nymburk. Když konečně po hodině přijel tak jsem nastoupil a vydal se dál. V Nymburce mně čekal další přestup, ale ten naštěstí navazoval. A tak jsem se sunul pomalu směrem na Úštěk. Tak si tak krásně sedím ve vlaku a pomalu usínám když na mně z ničehož nic  přistálo pár litrů vody a drasticky mně přivedlo zpět do stavu bdící. Jak jsem se posléze dozvěděl tak to bylo vodní dělo z pole. Po atentátu jsem byl mokrej jak slepice a tak jsem se rozhodnul vystoupit na další stanici. Chvilku na to vlak zastavil v Mělníce a tak jsem vystoupil. Tak a odtud začíná teprve víkendovej vandr. Na nádraží jsem našel první turistickou značku a přibližným směrem jsem se vydal do Liběchova. Kde jsem si chtěl prohlídnout sochy vytesané v pískovcích. Po půlhodině cesty se mně značka ztratil a tak jsem to vzal přibližným směrem a po další půlhodině jsem skoro zázrakem narazil opět na značku pár metrů od Liběchova. Tam jsem našel informační tabuli a zjistil, že okružní trasa má jedenáct kilometrů. Prohlédnul jsem si tak osm kilometrů a pár soch a stočil jsem to ke Kokořínu. Přes Želízy jsem sem se vydal přes Horní Zimoř až na kopec nad Kokořínem. Kokořín jsem si vyblejsknul jen z onoho kopce a vydal se po šíleně klikaté cestě dolů k odbočce na Kokořín, ale tu jsem minul a pokračoval dál až do Kokořínského Dolu. Tam jsem se v hospodě stavil na jedno pivo, pokecal s místníma a zaposlouchal se zpěvu a hry kytar. Po hodince odpočinku v hospodě jsem se zvednul a za úplné tmy se vydal dál. Asitak dva kilometry za vesnicí jsem našel čerstvě pokosenou louku a jal se najít místo ke spánku. Když hodinky ukazovali skoro půlnoc tak už jsem ležel a koukal na krásnou hvězdnou oblohu. Která věštila, že bude zima. A taky, že byla. Jelikož jsem vyrazil bez spacáku tak mně usínání trvalo trochu déle. A ke všemu jsem si lehnul nějak spatně blízko nějaké nóbl vily/tu jsem ve tmě neviděl/. Ke které co hodinu přijelo auto a za pokřiku se přesouvali dovnitř. Kolem jedné ráno je konečně  utišili a já začal pomalu usínat. Když z ničehož nic zazněl lesem šílený „štěkot“. A začal se přibližovat. Poučen, že je to srnec jsem zůstal ležet a vyčkával. Po pár minutách se na louce opravdu srnec ukázal. Za jeho štěkotu se nedalo vůbec usnout a tak jsem jen polehával a těšil se na ranní sluníčko. Ale to ne a ne vylézt. Chvilkami jsem spal, chvilkami jsem pozoroval život na louce. Nakonec jsem usnul, ale v šest mně probudila ranní rosa a to už jsem nevydržel a vydal se dál. Kolem sedmé jsem dorazil k malé vodní nádrži Harasov, vyšplhal jsem na nejvyšší skalní kopec, kde už trošku svítilo sluníčko a rozvalil se jak žába. Takhle jsem tam vydřel snad dvě či dokonce tři hodiny. Jo takhle dlouho trvalo než jsem se nabažil sluníčka po děsivé noci. No když jsem měl slunečních paprsků dost tak jsem se vydal zpět ku Mělníku. Asi to nebyla nejbližší vlaková stanice, ale k tomuhle jedinému městu jsem si byl jistý směrem. Do Mělníka jsem se dostal na můj vkus nějak moc rychle. Ani jsem si neuvědomil, že jsem šel moc rychle a byl jsem u cedule Mělník. Pak jsem uviděl koleje a tak jsem se podél nich vydal k nádraží. A v jedenáct jsem už byl na nádraží. Koupil lístek a chvilku počkal na rychlík. Který mně dovezl až do Kolína a odtamtud to už byl kousek domů. Ve dvě už jsem byl doma a pustil se do úklidu. Ale to už sem nepatří. Toť vše.

ps: nutno podotknout, že na tomhle vandru jsem měl jen žracák/tatranku,1,5l vody a alumatku/

“ Tak tohle bude jen taková poznámka než zápis.
Původně jsme měli vyrazil už kolem čtvrté. Ale jelikož jsem byl den předtím na křtu CD skupiny HN. Takže jsme odjeli až kolem deváté a na místo dorazili těsně před půlnocí. Když jsme dorazilo do L.Q. tak už docela dost pršelo. Tak jsme postavili provizorní přístřešek s tím, že určitě přestane za chvilku pršet. A uložili se k spánku. Nutno podotknout, že jsem z toho deště měl děsnou srandu což doteď Pavel nemůže pochopit. No po cca hodince jsme usoudili, že déšť neustává a sundali ponča z konstrukce a plácli je jen tak přes sebe. Za necelou hodinu mně vzbudil děsnej rámus. Když jsme se vyhrabal z ponča viděl jsem, že Pavel balí. Že prej je mokrej a jde spát na vlakovou zastávku. Ač se mně spalo dobře a celkem v suchu tak jsem vylezl a začal balit taky. Během chvilky jsem měl sbaleno a vyčkával až si sbalí věci on. Když konečně zabalil tak jsme se vydali na pochod zpět k civilizaci. Když jsme dorazili k zastávce, měl jsem od ponča docela fest mokrý nohavice a tak jsme je ač nerad odepnul a plácnul sebou na betonovou zem a hned usnul. Ráno jsme vstal kolem šesté, jelikož beton docela tlačil. Vykopal jsem Pavla z lavičky a vydali jsme se zpátky do lomu. Kde po chvilce vzplanul oheň a po uvaření čaje, jsme začali sušit. Když jsme částečně usušili tak jsme zhasili oheň a vydali se na SVV. Tak jsme se plácali skoro celý den po lese či silnicích a kolem šesté jsme to chtěli někde zalomit. Když jsme neuspěli s noclehem na zámečku Svatý Hubert tak jsme pokračovali dál a dál. Jelikož měl Pavel vše mokré tak jsme to na jedné odbočce vzali zpět do civilizace a došli do Čisté. Kde jsme dvě hodinky počkali na vlak. No toť asi vše. Hned další den jsem si rval vlasy/ač jich mám už pomálu/, že jsme tam nezůstali. Počasí se totiž obrátilo o 180 stupňů. No co příště vydržím a nenechám se zlomit k cestě domů tak lehko. “

„Motto: …vy ale musíte mít nervy…
Kolem ctvrtý odpoledne, mel ku mne do práce na dvorek zaparkovat Hobo svuj vuz. Poté uz razeno na Smíchác melo být. Mno ale Hobo se nejak zasek a dorazil az v pul pátý. Rychle se prevlík jak strevlík a mazali sme na tramvaj. Jela hned, i popobehnout bylo nutno. Tesne pred pátou nás vyhodila tramvaj na Výtoni a sup rychle po zeleznicním moste smer nádrazí. Na nádrazí uz cekala Veverka, Grétka, Honza tutu Autícko a Krocan. Tutu koupil hromadnej lístek (dekujeme) a dusil nás ze koupil detskej, na coz sem mu hopsnul a do stíplístkova príchodu jsem znacne vyhrozoval. Zabrali sme ulicku v prvnim vagonu za masinou, spolecne s Jenkýáma. Tesne nez sebou cuk cuknul, sem v dáli, v ulicce, zahlédl udýchanou hlavu. Byl to Drak. Uplne sem zapomenul, ze ho vcera Krocan v Trojický o tom vandru informoval. Cesta utekla utíkave, ve Zdicích sup na kovboják do Jincu. V Jincích zaahojováno bylo s Jenkýama, sli na vojenský, a zaveleno bylo smer Cenkov nálevna. Jiz cestou do nálevny, se ukázalo, jak vynalézavý byl tramp Jára Cimrman, kdyz vynalezl mobil. Volal Havran, ze prej nám veze benzo a kdyz uz ho veze, ze se s náma kus vandrne, ale ze mu to ve Zdicích frnklo a ze de peso a tak at na nej poseckáme v Cenkove. V Cenkove uz posedával s pádlem v ruce Kembridz, teda, co to tárám, Oxford tam byl a cekal na nás. Zalomili sme, zasedli sme, zapili sme, zajedl Drak, zakourili sme a najednou, kde se vzal, Panda, Vorísek a Havran. Toz zábava se zhlucnila i pricinením jeste trech trampu co s nima cukem dojeli. Z Havranem sme spolecne naladili benzo a foukacky zopár rumama a veselo bylo ostosedm. Nekdy kolem po pulnoci asi v jednu? To je fuk. Proste opustili sme hostinec a smer les se vydali. Krocan, Oxford a Panda to zalomili hned nad vsí u rozcestí, Havran a Autícko to zalomili asi o kilák vejs, asi sto metru pod Lonstárem, já na Lonstáru a Hobo, Vorísek, Veverka a Grétka mazali kdoví az kam. Já sem rozhodil v boude spacák, skocil si k potoku pro vodu (to byla zííízen) a zalomil sem to. Asi za hodinu, bez zaklepání, se vodevreli dvere boudy, cemuz nezabránila ani zevnitr zavrená drevená závora a ve dverích stál vozralej, spocenej, udejchanej a podivné zvuky vydávají Drak. Zlatej Pepin, povídám si pro sebe a nez sem to dorek, Drak mi zacal vyprávet, jak dole v Cenkove házel koralky s výcepákem. No, na to ze vcera v Trojický mluvil o svejch nemocnejch jatýrkách a ze muze tak maximálne tri piva, docela dobrej nákup. Kdyz konecne zalehl, delaj jeste asi pul hodiny uáááh, jéééjejeje, brrrrrrrr, uíííáóóóó a pak konecne usnul, címz dovolil milostive usnout i kamarádovi. Vokama sem zamrkal asi v devet dopoledne. Drak statecne vyspával, taxem si sel udelat ranní cajík. Postavil sem na sporák konev a sel dolu k brodu pro Havrana a Honzu tutu Autícka. Jiz meli sbalíno a Honza cosi pod fousy zbrblal o nejakém buldozeru co ho v noci prejel. Po zjistení casu nehody, sem mu vysvetlil, ze to nebyl buldozer, ale Drak co míril na Lonstár. Na Lonstáru sme posnídali, Havran nám jako kulturní vlozku udelal traverzashou s Leosem Maresem, já sem párkrát kopnul do Draka, ze na nej nebudem cekat at vstane a zabalí si a po asi hodce se skutecne podarilo vyrazit. Nejprve sme to sikli na Tríbojs, kde sem cekal objev Hoboa, Voríska, Grétky a Veverky, ale nestalo se tak. To ani nemluvim vo tom, ze Drak nás málem zabloudil a kdyz uz sem to rikal asi po pátý, pochopili kucí, ze se máme vrátit a zahnout tam, jaxem rikal já. Jo abych nezapomenul, hrozne sem se tesil na Hoboa, protoze v pátek, kdyz ukládal auto u nás v práci, soupnul si do báglu zlutou limonádu a já mel sakrazízu. Mno nebyli tam jak uz sem rek, taxme to vzali na Budhil. Na Budhilu sedel jeden kamarád, kterého nase prítomnost trosku zaskocila. Povídal ze maze na Tríbojs, ale ze tam ted jezdej s traktorem a rezou, tak sel snídat semka, kde bude klid a ze se tesil na TICHO a zatím se vobjevíme my. Hlavne tam ale nebyli nasi ztracení kamarádidky. Drak vyndal svácu. Dve konzervy a chleba. Jak zacal jíst, zacal hledat macetu a zjistil, ze jí nemá. Vydal se tedy zpet na Lonestár, kde jí zapomenul. Cekání na Draka sme trávili poruznu. Havran mu jedl konzervu, Honza mu delal caj a já naslouchal kamarádovi, který tuto podivnou shodu okolností nejak nemohl rozdýchat. Drak se vrátil s macetou, Oxfordem, Krocanem a Pandou. Kamarád mezitím vzal draka na Tríbojs. Chvilku sme posedeli, neco pojedli, popili nejakej ten cajík ci kafícko a díky Cimrmanovu vynálezu vedeli kde hledat Veverku, Grétku, Hoboa a Voríska. Havran nás opustil, musel jet do Práglu, neb v nedeli od rána hákoval a já s Drakem a Honzou sup na Hadsn. Nastestí se mi podarilo vcas Draka upozornit, ze i kdyz uz má tornu na hrbu a udelal dva kroky smerem na Hadsn, macetu má stále zaseklou ve spalku za zády. S Oxfordem, Krocanem a Pandou sme se dohodli na srazu na Bleskárne. Strekli sme to pod radarem, kde Drak prohlásil ze prej je tu prd videt, ale výhled je hezkej. Mno a protoze mne kapánek zacala bolet hlava, zbytek cesty na Hadsn sem si pískal tramské everegereny. Na Hadsnu skutecne byli nasi ztracení kamarádkydi, mobil nelhal. Akorát Hobo uz tu limosku vypil. Príjemnou procházkou pres Kuchynku, doplácli sme se odpoledne na Bleskárnu. Akorát Drak se nám cestou nekam ztratil. Na Bleskárne uz byl Oxford, Krocan a Panda a jeste Karel. Kucí rikali, ze prej Draka cestou potkali, ale ze se jim taky ztratil. Mno hlavne ze vedel kde nás má hledat. Oddali sme se vseobecné zábave, tím myslím jako jídlu, pití, zpevu a kostování Karlovi pilotky. Jó, není nad ovoce. Drak dorazil tesne pred setmením a predstavte si, ze to, ze je na Nadeji nejakej kamarád se dvema, DVEMA kamarádkama, nám oznámil az nekdy v jedenáct vecer!!! Za strídavého pocasí, címz myslím, bezvetrí a teplo, zimu a vítr, teplo a dést, zimu a sníh, zimu a vítr a dést a sníh a strídavého hraní Voríska a Oxforda na pádlo a vseobecnéh zpevu dokodrcali sme se cirka pulnoci a nejak tak po ruznu sme to zalomili. Vokama sem zamrkal asi v osm, ohen uz horel, tak proc delat ze spim zejo. Vybehl sem k plamínkum a uklohnil si kafe. Vorísek, ten Vorísek, kterej ve ctyri ráno obchází spící kamarády (spolecne se mnou teda) s kytarou a zpívá dzekuv smích, vykoukl z boudy a rácil nás upozornit, ze nekoliko kamarádu by jeste rádo spalo, jestli jako nemuzem bejt víc potichu. Poslali sme ho do háje a tak vstal i zbytek. Nejak sme to dopoledne projedli a kolem pul jedenáctý sem já a Hobo capli streku na dvanáctku vlak do Osova. Na dvanáctku sel i Krocan, ale protoze se urazil, ze sem mu v pátek v hospode rek, ze jestli neprestane prudit, ze ho preperu, sel sólo. S Hoboem sme v Osove na nádru hodili relax a kolem druhý uz sme byli v práglu. Zajeli sme ku mne do práce pro jeho auto a rozloucili se. Weekend bájecnej, díky vsem a AHOJ!
p.s. Protoze Drak nevzal na vedomí, ze kdyz na Lonstáru nespraví tu závoru co znicil, vsude to na nej reknu, cíním tak.

dodatek:
Kdyz Kuba ve vlaku a frcel domu tak jsme jeste sedeli na Bleskarne. Chvilku na to se zvednul Krocan a vydal se na ten samej vlak. My ostatni jsme poklidili Bleskarnu a vydali se na Zizkov. Kde jsme hodinku posedeli neco pojedli a prezili kopicky od Voriska. Pote jsme se presunuli take do Osova a pokracovali stejnym smerem jako Kuba.

„