Je sobota ráno. Teda spíš brzké ráno, je totiž pět hodin. Nejdřív jsem obstaral freťáky a pak si dal snídani. To už bylo skoro šest a tak jsem vyrazil na nádraží. V sedm jsme už stál na Masaryčce a vyhlížel Pavla. Ale místo Pavla jsem potkal Darču. Ta si ještě odskočila do bankomatu pro peníze. Mezitím se ukázal Pavel a tak jsme si šli koupit lístek. Po úspěšném zakoupení lístku jsme se všichni tři přesunuli na perón a vlezli do vlaku. V Lovosicích jsme měli chvilku čas a tak jsem zaběhnul koupit cibuli, jelikož na Masaryčce byl děsně neochotnej chlap v obchodě a nehodlal mně cibuli prodat před otevřením krámu. Z Lovosic jsme se přesunuli do Blíževedel a odtud jsme to vzali po silnice do Skalky. No a ze Skalky jsme to vzali cestou necestou až k Tisícáku. Cestou jsme potkali Šamana a ten nám řekl, že na Tisícáku už někdo je a že jsou všichni na Krápníku. No všichni je silné slovo. Celkem se sešlo cca 15lidí. Chvilku se sedělo u ohně a pak se dalo dohromady pět družstev po dvou lidech. Jako první jsme museli udělat luk a přestřelit jím danou vzdálenost. A pak jsme skoro čtyři hodiny pobíhali po lese a plnili různé úkoly. Ke konci jsme se spojili s Zoubkem a Zigfrídem. A pomalu dokončili poslední úkol a vyšplhali zpět ke Krápníku. Cestou jsme narazili na Ztracenku. Tak jsme tam chvilku pokoukali a vydali se dál ke Krápníku. Po sečtení bodů vyhrál Davy s Lenkou a já s Pavlem jsme skončili až jako poslední. No dalo se to čekat, jelikož jsme se ploužili a nesplnili pár úkolů. Poté jsme si sedli kolem ohně a hrálo se a zpívalo tak do půlnoci. V neděli jsem vstal kolem půl desáté a byl jsem třetí. Pavel byl samozřejmě už vzhůru. Jen co jsem začal smažit cibulku tak se začali všichni zvedat co že to tam tak voní. Plácnul jsem na cibulku vajíčka a dovařil si snídani. Čtyři vajíčka bylo málo. Takže příště jich sebou potáhnu aspoň osm;) Po snídani jsme ještě poseděli chvilku u ohně a kolem jedné jsme se vydali do Blíževedel. Tam jsme byli dost brzo a tak jsme zaparkovali v hospodě. Kde jsem zůstali tak hodinku a dokonce se i hrálo na kytaru. A jelikož jsme byli rozjetí tak se hrálo i ve vlaku do Lovosic. Asi jsme dost hulákali, jelikož se do našeho vagónu báli další lidé nastupovat. Ale opravdu to stálo za to. Byla taková náplast za sobotní hraní-nehraní u ohně. V Lovosicích jsme se rozloučili s většinou lidí a vydali jsme se zpět ku Praze. No a z Prahy dál ke svým domovům. Toť vše. Ahoj

„Po dlouhých debatách kam že to vlastně pojedeme jsme se sjednotili na názoru že to bude Šumava. Z Prahy nám autobus jel po jedenácté a tak jsem to zalomil v devět a vydal se na Anděla. Kde jsem měl sraz s Pavlem. Nakoupili jsme jídlo a vydali se na autobusové nádraží. Tam už bylo pár lidí a postupně přicházeli další. Jelikož byl ještě čas tak jsme zaparkovali kus od zastávky a ve stínu vyčkávali příjezdu autobusu. Tak pět minut před odjezdem jsme se přesunuli k zastávce a vecpali se dopředu. Chvilku na to přijel autobus a my nastoupili jako první po místenkářích. A procpali jsme se úplně dozadu. Pavel/Vodouš/ už seděl a tak jsem mu podal bágl ať ho položí na zem. Ale nějak to nepochopil a báglem trošku rázněji plácnul. V ten okamžik ve mně zatrnulo. Měl jsem totiž v batohu plato s šesti vajíčky. S domněním, že to vajíčka přežila jsem se usadil a vydali jsme se na dlouhou cestu do Vimperka. Jen co jsme se přiblížili k Vimperku spustil se dobrej slejvák. A než jsme dojeli k zastávce byla z toho průtrž mračen. Proto jsme se přemístili na vlakové nádraží a jali se dohodovat zda půjdeme ještě na Pavlovu chatu nebo pojedeme rovnou dál do Volar. Déšť pomalu ustával, ale i tak jsem Pavla přemluvil a jeli jsme dál do oněch Volar. Jelikož jsme měli chvilku čas, chtěl jsem si z báglu vyndat nějaké jídlo. Po rozbalení báglu jsem, ale zjistil, že jedno vajíčko náraz v autobuse nepřežilo a tak putovalo do koše. Ani jsem nestačil zabalit bágl a už jsme museli švihat do vlaku. Ve vlaku jsem očistil futrál s vajíčky a pro jistotu jsem ho dal do igeliťáku. Dokodrcali jsem se do Volar a přemístili jsem se do restaurace Chata kde jsme tak hodinku počkali na Petra. Při této pozdní pauze jsme si dali pár piv,česnečku,bramboráky a kuře.Když se blížila hodina Petrova příjezdu zvědavě jsme vyhlíželi z okna a vymejšleli strategii jak ho donavigovat do hospody. Když se nakonec ukázal tak jsme mu zavolali mobilem a krok za krokem jsme ho donavigovali až k nám. Asi se dost divil, že známe tak detailně cestu. To asi netušil, že ho celou cestu pozorujeme. Když se posadil objednal si pivo a nějaké to jídlo a chvilku jsme debatovali. Debata to byla převážně o počasí. Protože venku to vypadalo dost prapodivně. Chvilku pršelo a chvilku zase nepršelo. Samozřejmě když jsme zaplatili a vydali se ke dveřím začalo pršet značně víc. Po pokusu jít bez ponča jsem se hned vrátil a pončo nakonec z báglu vyndal. Z Volar jsme se vydali po modré značce směrem ku hradu. Když jsme se konečně dohrabali o odbočce ku hradu tak jsme zjistili, že mostek přes Blanici strhla voda. Tak jsme se vydali dál. Ač jsme chtěli zaparkovat někde v lese Pavel nás táhnul dál a dál. Nakonec nás dotáhnul k nějaké chalupě, kterou chtěli koupit. Chvilku jsme hledali kolem místo na přespání, ale nakonec zvítězila otevřená kůlna, kde bylo útulněji než venku. Rozvěsili jsem všude kde se dalo mokré věci, natáhli spacáky a uložili se ke spánku. Spalo se tam celkem dobře, teda až na to ranní probuzení. Z ničehož nic začali kolem půl sedmé všude kolem řvát krávy. Rychle jsme zabalili věci a vydali se přes pastviny k řece. Naštěstí se tam pásly jen krávy, tak jsme mohli poklidně sledovat krajinu. Chvilku po tom co jsme došli k řece jsme zakotvili na jednom břehu a dali se do přípravy snídaně. Poskládali jsme z kamenů, kterých bylo v suché řece dost, ohniště a dali se do vaření. Jen co jsem vyndal z báglu vajíčka zjistil jsem, že další už je nakřápnuté. Ale to už bylo jedno, jelikož stejně putovalo na syčící cibulku na pánvičce. Prostě super snídaně se vším všudy. Po uhašení ohně jsme se vydali korytem řeky. Po kamenech jsme poskakovali pěkných pár kilometrů a nikdo z nás do vody nezahučel. Jen někteří občas děsivě váhali při přeskoku z kamenu na kámen. Viď Vodouši. To jsem ještě netušil co mně čeká za pomstu. No a takhle jsme poskakovali v řece až skoro do oběda. Na oběd jsme zaparkovali uprostřed řeky na malém ostrůvku. Opětovně poskládali ohniště, ale tentokrát pořádné. Během chvilky vzplál oheň a my se dali do vaření. Každý si uklohnil nějaký ten oběd a posléze ho i snědl. Během pojídání oběda se kolem prohnalo pár zabloudivších turistů, kteří nedbali na naše rady a vydali se skoro opačným směrem než byl jejich cíl. Po vydatném obědě jsme se opět vydali řekou dál. Zase hop a skok a takhle dokolečka. Občas trošku sprchlo, ale to nás neodradilo a my šli dál. Málem bych zapoměl, že jsme ještě si ještě před obědem udělali malou pauzu u malé peřejky. Kde jsme sundali boty a dali nohám trochu toho osvěžení.No ale abych pokračoval dál. Některá místa byla dost záludná a skoro se nedalo projít, ale jelikož jsme se rozhodli jít korytem, tak se nám skoro žádná nezdála nepřekonatelná. Jelikož přeháňky nabíraly na intenzitě rozhodnuli jsme se ukončit cestu korytem a vyšplhat z údolí na cestu. A zde nastal převratný zvrat cesty, jelikož jsme se nějak zamotali a dle mně a mé gpsky jsme šli opačným směrem. Ale nikdo mně nevěřil a tak jsme se motali dál. Nakonec jsme se nějak vymotali a ocitli se na cestě která nás dovedla až skoro k vesnici. Tak několik kilometrů před vesnicí našel Vodouš pramen a tak jsme u něj zaparkovali a nabrali dostatek vody do čutor i do vlastních těl. Padly tak dva až tři litry tangu. No a kousek od studánky jsme našli celkem pěkný převis a bylo rozhodnuto o noclehárně. Nasbírali jsme dostatek dřeva, připravili věci na spaní a dali se do vaření večeře. Když se trošku zešeřilo, zlomil jsem chemické světlo a začal s ním blbnout. Chvilku na to se z cesty ozvalo „“Ještě točíte ohněm? Můžu se přijít kouknout?““ Trošku nechápavě jsme neznámého ve tmě pozvali. Za chvilku se ze tmy vynořil člověk, ale moc se neohřál. Ve tmě zarachotilo auto a neznámý se s povykem „“Mám na cestě koně vnořil zpět do tmy““. Auto zastavilo a chvilku tam asi s majitelem koně debatoval. Po chvilce auto nastartovalo a cizinec nejspíš odešel domů. Kolem půlnoci jsme to zabalili a šli spát. Druhý den jsme vstali tak kolem půl osmé, poklidili převis a vydali se na bod který jsme den předtím zaměřili. Během hodinky jsme se přiblížili k bodu na 300m a jelikož to bylo sakra do kopce tak Vodouš odmítnul jít dál. Takže jsme k zaměřenému bodu dorazili jen já a Petr. Sice jsme museli zdolat jednu ohradu, ale gpska ukazovala 1m od místa a to nám stačilo. Odtud jsme se vydali díl po cestě. S malou pauzou u večerního cizince, kterého jsme náhodou potkali při práci na pastvinách/cizinec bydli v Čáslavi/ jsme dorazili až do vesnice. Jelikož tam byla ale pouť tak jsme se tam moc nezdržovali a ač neradi jsme pokračovali dalších cca devět kilometrů dál do Prachatic. V Prachaticích jsme si dali pivo a smažák a vydali se na nádraží. Já a Vodouš na autobusové a Petr na vlakové. Cesta domů byla celkem rychlá, jelikož autobus nezastavoval v žádných vesnicích a kolem sedmé jsme byli na Smícháči. A toť vše.

ps: ještě k té Vodoušově pomstě. Chvilku po obědě jsme dorazili na místo kde se skoro nedalo přejít. Vodouš jakoby to věděl přešel o pár set metrů dál a já a Petr jsme zůstali na druhém břehu. Jelikož byl v tomto místě dost široký tok hodil jsem do vody pár velkých kamenů. A v tu chvíli se to stalo. Vodouš vzal do rukou obrovský placák a hodil ho na místo kam jsem já hodil malé kameny. Jak jsem uviděl letící balvan bylo mně jasné, že je pozdě. Placák žuchnul do vody a zdvihnul tak velkou vlnu, že jsem v okamžiku vypadal jako vodník.No prostě od hlavy k patě mokrej. Nastalo hrobové ticho. Potom jsme samozřejmě v pohodě přeskákali přes vodu. A po oné dlouhé chvilce ticha Vodouš za šíleného smíchu padnul na zem. „

„Opětně zase Roverky. Kolem šesté jsme s Pavlem dorazili na bus do Holešovic a vyčkávali zda se ukážou další. Nakonec dorazil Poe,Arizona a Čiperka. Takže nás bylo celkem pět. Nasoukali jsme se do busu a vydali se na cestu. Z Blíževedel jsme to vzali směrem na Ronov, kde jsme chtěli přespat. Během cesty se začalo stmívat a tak jsme trošku bloudili, ale nakonec se vydrápali až na vrchol kopce. Po zjištění, že už tam někdo nocuje jsme se rozhlédli zda se dá ležet někde jinde. Nedalo. A tak jsme zůstali uprostřed hradu. Jen bláznivej Poe tam pořád všude šajnil baterkou a určitě obtěžoval i ostatní. Po skoro hodině děsného rámusu se konečně všichni uložili ke spánku. Ráno vstal jako první samozřejmě Pavel. A snažil se mně dokopat na hradby abych fotil. Chvilku po něm vstali oni dva co tam už byli před náma a v tichosti se vypařili. Ani se jim nedivím, ten bordel co tam ostatní dělali večer je asi přesvědčil. No mezitím jsem vstal i já a opravdu jsem se vydrápal na hradby a vyfotil pár unikátních snímků. Poté jsme se přesunuli na plac kde už svítili sluníčko a dali se do vaření snídaně. Tak kolem deváté se začali probouzet i ostatní. Ale to jsme měli už sbaleno a čekali na ně. Když padla tak desátá a oni se nehodlali zvedat tak jsme se vydali z Ronova sami. Slezli jsme po značce až na rozcestí a čekali na ně. Když se po půl hodině neukázali, udělal jsem na cestě šipku a vydali jsme se dál. Jim jsme poslal smsku, že jdeme ke studánce a dál jsem se o ně nestaral. Cestou ke studánce, jsme objevili dva pěkné kempy a to Karbous a Vajíčko. Kolem půl dvanácté jsme dorazili ke studánce a jali se odpočívat. Avšak tak půl hodiny na to jsme zaslechli nějaký rámus a k našemu překvapení dorazil zbytek výpravy. Nepozorovaně jsem se na chvilku vypařil a skočil se kouknout na Heřmánek. Cvaknul si dvě fotky a vrátil se zpět. Ač trošku neradi, jsme nakonec šli s nima dál až k Chudému hrádku. Tam jsme na chvilku zaparkovali v opuštěné hospodě U Lopaty. A zde se v Poe-ově hlavě zrodil nápad jít na Mácháč. Což se nám nezdálo a tak jsme je opustili a vydali se zpět. Noc jsme přečkali na Heřmánku a z něj jsme se ráno vydali přes dvě údolí přímou cestou na Kodiak. Až na jednu soutěsku, kde jsme si zahráli na kaskadéry to byla docela fajn horolezecká štreka. Na Kodiaku jsme si uklohnili tuňáka s cibulí jako svačino-oběd a vydali se dál směrem na Netopýra. Tam jsme dorazili kolem půl třetí a jelikož vlak už v dálce houkal vydali jsme se přes Skalku zpět do Blíževedel. V Skalce jsme si dali půllitr toniku a pokračovali dál do Blíževedel. Z Blíževedel jsme to vzali zpět ku Praze. Tentokrát neměl vlak zpoždění, já krásně stihnul přestoupit a během půlhodinky jsem byl doma.
Málem bych zapoměl, že jsme našli ještě Trojúhelník a Náhodu. „

Venku slejvák, pátek a do odjezdu zbejvá jen pár hodin. Konečně hodiny ukazují čtyři. Venku už neprší tak hurá ven. Nejdříve na nákup poživatin a pak zpět do Holešovic. Kde máme sraz. Ve čtvrt sraz s Radkou a poté ve 40 na busovém nádraží s ostatními. No na zastávku byla hromada lidu, ale nikdo známej. Tak jsme si tam sedli a čekali. Kolem půl se ukázal Ondra a chvilku po něm postupně došel zbytek. Jako poslední dorazila Kamila s svým novomanželem. Nikdo nechtěl věřit, že dorazej. A zprvu se zdálo, že je to jen optickej klam 😉 Tak jsem byli všichni a začala debata kterýpak autobus je ten náš. Nakonec jsme se zeptali a nastoupili do nejbližšího autobusu do Zakšína. Autobus vyrazil s deseti minutovým zpožděním, ale vyrazil. Cestou vše v pohodě dohnal a my mohli ve čtvrt vystoupit v Zakšíně. Tam už netrpělivě čekal Zbyněk s kamarádem. Po chvilkové debatě jsem nabral směr na Čap a doufal, že trefím. Jistej směrem jsem si byl, ale nějak špatně jsem odhadl vzdálenost. A čekal studánku mnohem dřív. Ale i tak jsme ke studánce dorazili. Dle instrukci od kamaráda se mělo jít dalších patnáct minut po cestě a zahnou na pravo. Tak jsme šli oněch patnáct minut a tam jsem shodil bágl a šel hledat. Našel jsem sice dva převisy ale ten který jsem hledal ne. A to jsem vyběhnul až na Čap. Po půl až třičtvrtě hodině hledání jsem se vrátil a zavedl zbytek k onomu převisu. Nějak se jim nezamlouval a tak si postavili kolem v lese stany. Hodinku na to jsem rozdělal u převisu oheň a chvilku na to jsme se všichni kolem ohně slezli. U ohně jsme vydrželi tak do dvou. Poté se všichni rozeběhli do svých stanů. Jen já a Radka jsme zůstali pod převisem. Počkali jsme než oheň zhasnul a šli taky spát. Kolem čtvrté ráno se kolem převisu prohnala neznáma postava a směřovala dolů na cestu. Tak za půl hodiny se se supěním hnala zpět nahoru. To už jsme v onu supějící osobu identifikovali jako Kamilu. Jak jsme se ráno dozvěděli byla se umejt ve studánce. Chvilku na to jsme usnuli, ale ne na dlouho protože Kamila nás kolem páté vzbudila znova, že už máme vstávat. Odeslali jsme ji k šípku a spali dál. A aby toho nebylo málo tak nás vzbudila ještě v šest. S tím, že se jde rozloučit.  Protože musí jet do Karlových Varů. Tak jsme jí řekli sbohem a spali dál. Vstali jsme tak kolem deváté. Teda probudili se. Všude bylo ještě ticho a jelikož se nám nechtělo ze spacáků tak jsme v poloze ležící, čekali až se někdo probudí.  Kolem desáté už byli všichni vzhůru a vydali se pro vodu. Tak jsme pomalu vstali a než se vrátili pomalu zabalili bágly. Ráno jsme se ještě dozvěděli, že Kamila neburcovala jen nás, ale i ostatní a dokonce jim ve tři ráno volala na mobil. Od převisu jsme vyrazili chvilku před jedenáctou. Vzali jsme to samozřejmě směrem na Čap. Když jsme se tam vydrápali, udělali jsme společnou fotku a vydali se dál po značce k Martinským stěnám. Odtud jsme si kousek odskočili na Krápník a Tisícák, kde jsme chvilku poseděli a vrátili se zpět na Husí cestu. A po ní pokračovali až do Skalky. Cestou jsme se párkrát schovali před deštěm pod převis. Ze Skalky jsme to vzali do Ostrého, kde jsme chvilku poseděli v hospůdce a z ní se na noc vydali na Helfenburg/Hrádek/. Tam jsme se přifařili k partě co hlídá Hrádek přes víkend. Sice se všem moc nechtělo, ale nakonec jsme se všichni sešli u ohně. Místní nám nabídli nocleh v hradní věži. Ač je to nepochopitelné, ale všichni si radši postavili před hradem stany. Nějak jsem to nechápal a asi ani nepochopím. Šance spát ve hradě, nejni každý den. Tak jsme tam nakonec zůstali jen dva. Noc v hradě můžu každému doporučit. Jediný spolunocležník byla místní myš. A ani tam nestrašilo, jak místní říkali. Ráno, teda spíš kolem desáté jsme se zase všichni slezli kolem ohně. Poté jsme vylezli na vrcholek věže, prozkoumali okolí hradu a pomalu se vydali do Úštěka. Jelikož už většina spěchala, tak jsme to vzali přímo po silnici. No spěchala, jak se to vezme. Jak uviděli podél silnice třešně, bylo po spěchu. A tak jsme od Úštěka dorazili kolem třetí. A začali hledat rozumnou hospodu kde mají palačinky a nakládaný hermelín. No a na třetí pokus se nám to opravdu povedlo. Když jsme dojedli tak jsme se vydali k nedalekému nádraží, kde jsme počkali na vlak. Ten přijel a my se vydali směrem na Lovosice a dál na Prahu. Toť asi vše.