Zlatou horečku jsem tento rok tak nějak moc nestíhal a tak jsem rád přijal nabídku od Veverky. Která tam jela autem. Na místo jsme dorazili kolem desáté. Ač nahlásili hnusné počasí, ani nekáplo, jen byla trošku zima. Ze známých jsem tam potkal vlastně jen Indy. I když jsem čekal, že tam bude známých daleko více. Prošli jsme celé místo FY, prohlédli jak někteří odvážlivci rýžují zlato. Nakonec jsme zaparkovali h herně kde Veverka a její synek vydrželi hrát snad hodinu ruletu. Od rulety jsme to vzali zpět k autu a frčeli zpět na Prahu.
No příště se tam zase vydám na celý víkend.

Pátek…. A zase pro změnu na Brdy. Kolem páté jsem vyzvednul Radku na Můstku a pomalu jsme se přesunuli na Smícháč. Cestou na nádraží přišla zpráva, že Radčina kamarádka nejede. Takže z původních pěti účastníku zbyli jen tři, jelikož Vodouš už ve čtvrtek také odpadnul. Během půl hodinky jsme byli v Třebáni. Kde jsme nastoupili do vlaky z poloviny obsazeného trempy. Jak Radka poznamenala „“sraz zelených mužíků(vodníků)““. No pravda bylo tam až neobvykle zeleno. V Třebáni jsme chvilku počkali na vlak z Berouna, kterým dorazil poslední účastník Petr. Jo málem bych zapoměl, hned po příjezdu do Třebáně na nás vybafnul Drak. Jen co přijel vlak od Berouna, Petr přistoupil a vlak se vydal ku Osovu. A Osov jsme díky Drakovi málem přejeli, jelikož nám těsně před zastavením v Osově tvrdil, že to Osov ještě není. Po zastavení vlaku se velká část vydala do blízké. A Drak šel samozřejmě s náma na Žižkov. Ale hned v první zatáčce se nám ztratil. Na Žižkově jsme zabrali jeden stůl a objednali pivo. Tak dvacet minut po tom dorazil i drak. Ví bůh kde se toulal. Z hospody jsme odešli chvilku před půlnocí. A namířili si to na Naději. Ale ouha Naděje byla plná a jelikož se nám nechtělo dál tak jsme se uložili venku. V noci sice začalo trošku poprchávat, ale to spravilo pončo. Jak se nakonec ukázalo, nebylo ani potřeba. Byla to jen malá přeháňka. O to větší zuřil v noci uragán. Výkyv stromů byl cca 4-6m. Naštěstí jsme byli na závětrné straně a tím pádem chráněni poryvům větru. Ráno jsme si uvařili čaj, posnídali. Jelikož obyvatelé Naděje zcela jasně vyčkávali až odejdeme. Tak jsme zabalili věci a vydali se dál. Z Naděje jsme to vzali oklikou ke studánce, kde jsme nabrali vodu a pokračovali dál k Bleskovce. Po posedával jeden postarší tramp. Nabídnul nám čaj a po chvilce se s námi i začal bavit. Nakonec jsme zjistili, že čeká na další kamarády. Ti také po půlhodince dorazili. Setrvali jsme s nima ještě tak půl hodinku a vydali jsme se směrem na Krkavce. Počasí nám přálo a tak jsme se na jedné louce zastavili a dosti dlouhou chvíli jsme se slunili. Po sluneční lázni jsme se na chvilku posadili na N.Dakotě, kde jsi si uvařili oběd. Z Dakoty jsme vyšplhali na Kuchyňku. Ale protože to tam zatraceně fučelo, moc jsme se tam nezdržovali a podél lesa jsme sestoupili po dosti krkolomné cestě až na Krkavce. Tam jsme dorazili myslím kolem třetí hodiny a skoro do setmění nosili a řezali dřevo.K večeru jsme měli tak velkou zásobu, že se nám ji ani nepovedlo spálit. U ohně jsme blafali tak do půl desáté a pak jsme to zalomili a šli spát. V neděli jsme se vydrápali ze spacáků kolem desáté, uvařili snídani a pomalu se vydali dál. Původně jsme chtěli ještě chvilku bloumat po Brdech. Ale tlačil nás čas a tak jsme to namířili přímo do Hostomic. Když jsme dorazili do Hostomic, zjistili jsme, že vlak jede až za hodinu. Jediné řešení byla místní hospoda. Tam jsme chvilku poseděli u piva a čaje. Tak patnáct minut před odjezdem vlaku jsme se zvedli a vydali se na nádraží. Jelikož jsem neměl hodinky, spoléhal jsem se na ostatní. A toho hned využila Radka a mylně/záměrně/ nás informovala o čase. Takže jsem se na nádraží proběhli a byli tam o deset minut dřív. Samozřejmě z toho měla obrovskou radost. Pak věřte ženským 😉 Courákem jsme se přesunuli do do Zdic, kde se od nás Petr odpojil a pokračoval na Plzeň. My jsme ještě přestoupili Berouně a chvilku pře pátou jsme byli v Praze.

ps: ještě pár zajímavostí na okraj.

Radčina blikající baterka nepochopila povzbuzování v podobě mírného oťukávání o zem a poté, co tyto oživovací pokusy odmítla, absolvovala několikametrový let vzduchem, který ukončil i dosavadní občasné záblesky. Na Petra zase útočil u každého ohně kouř tak mocně, že hned po vandru dostal zánět spojivek. Je až s podivem, že mně se nic nestalo. I když nestalo. Umřel mně mobil. A díky jeho umření nás v sobotu večer asi marně Voříšek hledal kolem Hostomic.
Počasí nám celkem přálo. Jen ten uragán byl vážně v noci dosti strašidelný. Ale hned další ráno nám to sluníčko vynahradilo.

A zase je tady ten pátek. Z práce jsem to vzal směrem na Hlavák, kde jsem předal Radce fotky a rychle frčel na Smícháč. Kde jsem měl sraz s Jaroošem a Havranem. Když jsem dorazil, tak tam ještě nikdo nebyl. Když bylo tak 15minut před odjezdem tak jsem zlehka znejistěl a začal se pořádně rozhlížet. A ty mrchy stály před nádražím a pokuřovaly. Bylo mně vysvětleno, že to mám za fór, který jsem jim provedl s vlakem. On Jarooš totiž vymyslel, že pojedeme 17:25. A nějak mu uniklo, že takový vlak nejede 😉 Tak jsem mu v pátek dopoledne poslal mail jak je to s tím odjezdem. No pro mně to byla satisfakce za Zadní Třebáň, kde si udělal podobný fórek. V půl jsme naskákali do vlaku a během chvilky jsme byli v Osově. Z Osova jsme to vzali jako obvykle na Žižkov. Cestou jsme nejspíš překonali časový rekord. V hospodě jsme byli snad za dvacet minut. Tam už seděl u volné stolu Pet. Přisedli jsme a při popíjení piva jsme skoro do půlnoci kecali. Po zaplacení jsme se přesunuli na Naději. Tam jsme ani moc nedebatili a přesunuli se do spacáků. Ráno Havran rozdělal oheň na tři sirky, uvařili jsme něco k snídani. Chvilku jsme blbnuli s „“kanadou““. Já si nafotil pár snímků. A kolem třetí jsme se vydali zpět do Osova vyzvednout auto. Vzali jsme to přes Bleskovku a Novou Dakotu. Na Dakotě jsem si dali sváču a pokračovali dál k autu, kterým jsme se přesunuli do Čenkova. Tam jsme si v hospůdce dali feferónkový salát a nějaké to pivko. Do lesů jsme se vydali něco po půlnoci. Za úplné tmy jsme se vyškrábali na Komorsko. Asi nejstrašnější kopec v širokém okolí. Odtamtud jsme to vzali už po celkem rovné cestě směrem k radaru. Po pár minutách se od nás odpojil Jarooš, jelikož objevil seník a neměl sílu pokračovat dál. Jelikož Pet, měl zbožné přání dojít na Benning. To jsme ještě nevěděli co nás čeká a jak budeme Jaroošovi závidět cestou seník. Jelikož ani jeden z nás neměl baterku museli jsme se spoléhat jen na náš zrak. A gpsku, která nás neomylně vedla dál. A my jí věřili, jelikož ani jeden z nás na Benningu ještě nebyl. Šli jsme cestou necestou dál a dál. Někteří z nás už začali nadávat, že Pete 😉 Ale po pár údolíčkách a pádech v kamenném poli jsme konečně Benning opravdu našli. Vlezli do srubu opravdu malejma dvířkama. Že jsem měl i já problém se tam s báglem protáhnout. A Pet se tam skoro zadrhnul 😉 V neděli vstal jako první Pet a rozdělal oheň. Já i Havran jsme pospávali skoro až do poledne. Nakonec nás vyhnal ze spacáku mobil, zvonící tak nahlas, že by vzbudil i mrtvolu. Tak jsme se vysápali ze spacáku a šli na dřevo. Uvařili snídaňo-oběd. A pomalu se vydali zpět přes LoneStar do Čeňkova kde na nás už Čekal Jarooš. Tam jsme chvilku poseděli a vydali se domů.

ps: málem bych zapoměl na další Jaroošův a Havranův fórek. Když jsme dorazili v sobotu do Čenkova. Vydali se na průzkum hospody. Jelikož z dálky vypadala zavřeně. Když se vrátili, ohlásili, že je šance jít do jiné nebo zajet o pár km dál do další vesnice. To už jsme vybírali kam teda půjdeme. Po chvilce dodali, „“nebo můžem jít do téhle““. No nezabili by jste je.

No a zase je tady ten pátek. Původně jsme měli jet tři. Ale Petr kvůli financím odřekl. Takže nakonec jsme jeli jen dva. Jelikož Vodouš pracoval až do pěti a je z něj teď brouk kravaťák musel ještě z práce domů, tak jsme nakonec z Prahy odjeli až v půl sedmé. Na hlaváku jsme na perónu potkali Krocana s pár dalšíma. Cestou vlakem nám mimochodem řekl kde je Nová Dakota a seník pod Nadějí. Doporučil nám, že se lépe spí na onom seníku. Jednu zastávku před Osovem jsme se s nima rozloučili a chvilku na to jsme vystoupili do černočerné tmy. Z Osova jsme si to namířili na Naději, kde jsme hodlali přenocovat. Cestou na Naději jsme zahlédli jedny stopy které tam směřovali také. Onen člověk, ale k Naději došel a zase odešel. Tak jsme uvařili kapučíno a šli spát. V sobotu jsme vstali časné ráno a bez snídaně vyrazili směrem na Bleskovku. Nejdřív jsme se vyšplhali na Studený a z něj slezly dolu na červenou značku. Odtud jsme nabrali pomyslný kurz na Bleskovku a šli defakto přímo za nosem. Je pravdou, že jsme se jednou nějak zamotali ale nakonec jsme na Bleskovku došli. Cestou jsme našli i Krocanem popisovanou Novou Dakotu. Po shození báglů jsme se hned vrhnuli do přípravy dřeva na obědo-snídani. Jak jinak než míchaná vajíčka. Poté co jsme se posilnili tímto vydatným jídlem, jsme pokračovali ve shánění dřeva na večer. To nám zabralo dobrých pár hodin pobíhání po lese a řezání pilou. K večeru jsme uvařili něco malého/fazole/ k večeři a dořezali poslední přitažené soušky. Nutno podotknout, že se fazole postaraly o večerní zábavu. Kolem půl desáté už nám začínalo dřevo pomalu docházet a tak jsme uvařili poslední čaj, pořádně přiložili aby jsme viděli kam si leháme a pomalu se uložili do spacáků. A v tom to začalo. Vodouš vyhlásil biologický poplach sedmého stupně. Nedal se skoro dýchat vzduch. Těchto poplachů bylo pár a já posléze pronesl nějakou vtipnou hlášku po které následovala salva smíchu. Je pravdou, že jsem málem umřel smíchy. Když se jeden skoro přestával smát tak ten druhý vyprsknul znova a tak to jelo skoro pět minut. Totálně vysmátí jsme nakonec usnuli. V neděli jsme vstali kolem osmé, dali si menší snídani, poklidili kemp a vydali jsme se přes Novou Dakotu na Krkavce. Cestou se nic moc zajímavého nedělo. Ač je to s podivem vynořili jsme se přesně nad srubem. Tam jsme si dali svačinu a pokračovali dál do Hostomic. Tam jsme si počkali na vlak do Zdic. Ve Zdicích nám byla dlouhá chvíle a tak jsme skočili na jedno pivko do nádražky. A pak už následoval jen přesun do Berouna z něj do Prahy. Toť asi vše.

ps: Vodouš zase do všech kempovek psal, že jsem Ledňáček a ne Autíčko. A já mu ač neúmyslně, skoro říkal co má psát… 🙁