Vandr podél Horní Střely (112)

Po delším čase jsem se konečně dohodli všichni tři a tak by se to dalo skoro nazvat osadní vandr. Já s Pavlem, jsme se vydali z Prahy v půl třetí s tím, že v Plzni jen přesedneme a pojedeme dál. Ale cestou nás jaksi napadlo, že když už jsme v Plzni tak by jsme si měli přeci dát Plzeň. Po příjezdu do Plzně jsme tento nápad přednesli Petrovi a on jak se dalo předpokládat nic nenamítal. A tak jsme se přemístili do hospůdky Na Parkanu. Tam jsme si dali něco malého k jídlu a pár piv. Po zaplacení jsme se svezli busem na další autobusovou zastávku a vyčkali autobusu který nás dovezl až do Toužimi. Tam jsme s malou zastávkou na jeden gambáč vyrazili konečně do lesů. Pavel držel tvrdošíjně gpsky a vzal to přes mokré pole, tak jsme se s Petrem trhnuli a pokračovali dál po silnici. Když jsme se dostali na úrověn lesního ostrůvku tak jsme to vzali přímou cestou přes pole. Po chvilce jsme dokonce v lesíku našli i Pavla. A protože už byla tma jak v ranci, zalehli jsme. Já i Pavel do hamak a Petr na zem.

Někdy kolem páté hodiny ranní jsem zaslechli rámus a tak jsem se podíval co se děje. Byl to Pavel.  Něco z dálky skuhral a když se přiblížil k nám tak si začal stěžovat na krk. Že ta ….. hamaka mu ulomila krk. A od jedné hodiny jen trpěl. Ostatním se ze spacáků moc nechtělo. A tak jsme ještě chvilku polehávali. Pavel skuhral dál a dál a tak jsme se vysoukali ze spacáků a šli udělat oheň. Mezitím si dal Pavel něco kulatého na hlavu a krk se mu začal spravovat. Z prvotního, jestli se to nesrovná tak jedu domu  už to bylo jen trpím. Na kraji lesa jsme poskládali z kamenů ohniště a dali se do příprav snídaně. Po snídani jsme se zvedli a vydali se směrem na Lachovice. Když jsme konečně narazili na Střelu tak jsme se vydali proti proudu k mostku co byl nakreslen na mapě. Kousíček od řeky jsme našli „“kemp““ Kalátovna.  Kemp je silné slovo, je to bouda postavená ve starém mlýně. Poté následovalo překonání mostku přes Střelu. Což byla opravdu zábava, jelikož mostek trošku  zdemolován a stočen skoro do vrtule. Mostek jsme nakonec zdárně přešli a pokračovali  podél řeky dál a dál. Asi tak po kilometru jsme narazili na louku kde stával indiánský tábor ten jsme prohlásili za místo kde poobědváme. Cele tábořiště značně zdemolovala povodeň  ale jedna lavička přežila a tak byla přesunuta k ohništi
a dobře se na ní sedělo. Po vydatném obědě jsem se opětovně vydali podél řeky dál. Jelikož jsme se drželi co nejblíže vodě, museli jsme místy doslova balancovat nad vodou. Když jsme obešli Čerťák zjistil Pavel, že někde ztratil PDáčko a tak jsme sedli na louku, Pavel odhodil bagáž a vydal se zpátky ho najít. Moc šancí jsme mu nedávali, ale měl štěstí a za padesát minut byl zpět a zářil štěstím.  Skoro zázrakem PDA našel.  Po této nečekané pauze jsme se už přesunuli jen  k dalšímu a to poslednímu přítoku Střely před přehradou a vydali se proti proudu. S tím, že tam dle informací je někde kemp. Ten jsme, ale nenašli a proto jsem se zaparkovali po necelém kilometru na jedné louce. U potoka jsme rozdělali oheň a  u něj vydrželi tak do devíti hodin. Já jsem si ještě předtím natrhal na louce plnou náruč suché ostřice a v noci se mně spalo jako v bavlnce. A byla noc. Zato Pavel zase spal asi nic moc, jelikož  vstával zase nějak moc brzo.

Když jsme se v osm probudili , oheň už hořel. Tipoval bych, že vstal  někdy kolem šesté. Tak jsme se nakonec zvedli a vydali se k ohni. Tam jsem posnídali a pomalu začali balit věci. Dál jsem pokračovali podél řeky až k Žlutické přehradě. Podél jejího břehu jsme ušli tak půl kilometru a pak jsme se vydrápali z lesa nahoru. A tady se zase naše cesty rozdělili. Já a Petr jsme chtěli jít dál co nejblíž přehrady a Pavel se držel gpsky. A tak jsme šli. Po nějakém čase jsme zahlédli věžičku ze Skoků. A tak jsme to stočili k ní. Tak jsme se také potkali s Pavlem.  Naše cesty se ale setkali jen na chvilku, jelikož Pavel si zase vybral směr podle gpsky a jelikož se nám onen směr nezdál optimální, vydali jsem se zase podél přehrady jen my dva. Překonali jsme pár kopů, pár přítoků a po nějakém čase jsem došli až k přehradní hrázi. Po důkladné prohlídce okolí jsme přešli na druhou stranu Střely a klidným krokem jsme se vydali do Žlutic. A to nás ještě cestou bombardoval smskama, kde jsme a podobně jinak nás popoháněl. Nakonec jsme dorazili na nádraží chvilku před odjezdem vlaku. Koupili jsme lístky, nasedli do vlaku a vydali se domů.

ps: nějako jsem opomněl napsal, že jsme našli ještě kemp Udolí Stínů a jeden který neměl jméno.

vandr na Roverky /kolečko kolem Blíževedel/ (111)

Tak nakonec jsme jeli jen tři. A to já, Pavel a Jarooš. Pavel už odstředy brblal, že jsme dali s Jaroošem odjezd na 16:26. Ale bylo mu to prdplatné. Argumenty, že sám nepojede a do autobusu nevleze mu nepomohly, a tak si nakonec vzal v práci dvě hodiny dovolené a vyrazil s náma vlakem. Na nádraží jsem jako obvykle dorazil první. Když jsem tam nikoho neviděl, tak jsem se po chvilce zvednul a zašel si do masny pro spekáčky. Po návratu tam stále nikdo nebyl, a tak jsem mírně znejistěl. Na druhý pohled jsem zahlédnul venku Jarooše jak pokuřuje. Tak jsem se za ním vydal. Chvilku jsme postáli venku apak na mně Jarooš vymámil dvě koruny, že jde na záchod. Během minutky byl však zpět, že mu chybí 50 haléřů. Tak jsem mu oněch pár haléřů zapůjčil a asi to stačilo. Když jsem kouknul na mobil, ukazoval skoro 16:10 a Pavel nikde. Když už jsem pomalu začal přemýšlet jaký jede další vlak, tak se Pavel naštestí ukázal, a tak jsme koupili lístek a hurá do vlaku. V Lovosicích jsme přelezli do čugály a pokračovali až do Blíževedel. Tam jsme se vystoupili z vlaku něco před sedmou hodinou a přemístili se do místní skoro nádražní hospody. Teda hospoda je silné slovo pro občerstvovánu, kde mají jen klobásu a pivo. Tam jsme setrvali do deseti hodin a vydali se na cestu. Náš prvotní plán bylo dojít na Netopýra. Tam jsme také došli, ale už tam někdo byl, a tak jsme se moc nezdržovali a přesunuli se na Kodiak. Na kemp jsme dorazili těsně po půlnoci, moc jsme se nerozhlíželi a zapadli do spacáků

V sobotu ráno se vyhrabal ze spacáku jako první Pavel. Že by nová Tradice? 😉 Když jsem uslyšel trošičku zapraskat oheň, tak jsem se přemohl a vylezl ven také. Všude byla ještě mlha a počasí nic moc. Začínal jsem pomalu věřit, že počasníkům ta hnusná předpověd vyjde. Ale to už se vyhrabal ze srubu i Jarooš, a tak jsme se dali do vaření snídaně. První na řadu přišel čaj a pak jídlo. Já vyndal pánvičku a začal přípravy na smažení vajíček. Mezitím se mi povedlo zvrhnout pitítko s vodou, a tak jsem přišel o část vody. Vajíčka se pěkně smažila a já se těšil na snídani. Slanina, cibulka, vajíčka, nakonec sůl a mohlo se snídat. Ač měl Jaroš pochybnosti, že je toho na mně moc, snědl jsem úplně vše. A ještě se dorazil sušenkama. Pak už jsme si jen prohledli zápisy v kempovce, přidalí jeden vlastní, poklidili kemp a vydali se dál. Jako první jsme navštívili Rockyho kemp. Byl trošku stržený. A zůstala z něj jen hlavni bouda, přilepená na skále. Možná se na tom podílelo i to, že část pískovce se sesunula. Tak jsme se moc nezdržovali a vydali se do Dřevčic na pivčo. K hospůdce jsme dorazili tak nějak v 13:45 a z dálky to vypadalo, že je zavřená. Na skoro nečitelné cedulce bylo napsáno, že otevírají ve dvě. Tak jsme si sedli na lavičky a vyčkávali. Mezitím se k nám přidalo dalších pět trampů a chvilku před druhou přišla paní hospodská a otevřela. V hospodě jsme poseděli do půl sedmé a vydali se na cestu k Heřmánku. A protože do mně Pavel i Jarooš děsivě rejpali, tak jsem to na křižovatce vzal do lesů a vydal se na Heřmánek vlastní cestou. Oni pokračovali dál po silnici. A kuli plány jak mi zničit sušenky. Já jsem si to vesele štrádoval lesem, koukal na srnky a po chvilce jsem byl u studánky. Asi jsem zvolil rychlejší cestu a byl tam jako první, tak jsem se vydal dál na kemp. Když jsem ušel tak 200m, uslyšel jsem hlasy. Tak jsem se vrátil zpět ke studánce a počkal na ně. Během chvilky se ukázali na cestě, vrhli se na mně a sušenky skoro poslali na pravdu bóži. Pak jsme se přesunuli na Heřmánek a rozdělali malý ohníček přímo na kempu. Uvařili čaj, dali si něco malého k večeři, pokecali a zapadli do spacáků. Ještě před spaním jsme se dohadovali kde kdo bude spát a já vyfasoval místo na kulatinách. Pavel i Jarooš spali na prknech a seně. Asi se radovali, že se jim bude spát lépe. Chyba lávky 😉

Ráno jsem vylezl jako první s tím, že jdu na záchod. Ale když už jsem byl venku, natahal jsem nějaké to dřevo, aby bylo na čem uvařit snídani. Když jsem uznal, že dřeva je dost, vrátil jsem se zpět do spacáku a ještě hodinku podřimoval. Nějak jsem ale nemohl moc usnout, a tak jsem se zvednul a šel rozdělat oheň. Jak to oba zjistili, tak se pomalu zvedli a začali kibicovat, že to nehoří a ať s tím pohnu. Po chvilce ale oheň vzplanul a oni se ráčili sešplhat dolů. A za neustálého remcání, že mají Heřmánek obtisknutý na zádech, přisedli. Dál jsme to už vzali jen Heřmáneckým dolem a zahlédli Orion i Swamp. No a kousek od modré značky jsem se nějak vydal na průzkum a ztratil ty dva z dohledu. Proto jsem se vydal dál směrem na KeyWay s tím, že tam na ně počkám. Ale to jsem netušil, že oni mezitím marně hledají Berušák. Já jsem od původního plánu upustil, jelikož na KeyWay se hrnulo družstvo skautů. Tak jsem se vydrápal na vrcholek skal, zavolal Jaroošovi kde jsem a po domluvě se spustil zpět dolů na modrou. Tam jsme se taky setkali a pokračovali dál k Blíževedlům. Cestou jsme potkali hejna turistů a nějak padlo, že pojedem domů. V Blíževedlech jsme v hospodě počkali na vlak a to byl vlastně konec vandru. Ahoj.

Vandr z Pusťáku do Blíževedel (110)

Sněhu dostatek a tak jsem pro vandr vybral pro změnu Roverky. Z původních tří účastníků jsme zbyli jen dva, jelikož Petr onemocněl. Jelikož Pavel končil v práci až po páté hodině, byli jsme nuceni posunout odjezd až na sedmou hodinu. Tak pět minut před odjezdem se ukázal Pavel v Holešovicích. Takže jsem v sedm nasedli do autobusu a vydali se do Zakšína. Cestou se nic moc nedělo, jen si jeden cestující zanadával na naše bágly. V Zakšíně jsme na chvilku zapadli do hospody, dali si hotovku a dvě piva a vydali se na cestu. Po zdolání šíleného stoupání, jsme se vydrápali na úroveň Gotiky a po zavrhnutí mého nápadu, že tam zůstaneme jsme se posunuli o další kilometr a nakonec pro dnešní noc zaparkovali na Sodíku. Což je super kemp vybudovaný v jeskyni. Venku teploměr hlásal mínus tři, ale vevnitř příjemných plus tři. Po té co jsme zhodnotili, že je to tam fajn, jsme rozložili bagáž a udělali pár fotek. Následovala malá večeře a pak šup do spacáků. Jelikož jsem se bál, že mně zdejší myš sežere sušenky, položil jsem je na nejvyšší poličku a doufal že se tam nedostane.
Ale ouha… Hned ráno hlásil Pavel, že slyšel v noci nějaké šustění, jako by něco jedlo mé sušenky. A taky že jedlo, ta mrcha myš mně užrala první platíčko. Tak jsem kus sušenek prostě odlomil a zahodil. Na druhý či třetí pokus se nám povedlo zatopit v kamnech a hned bylo lépe. Teda lépe, je silné slovo, ten dým co zaplnil jeskyni až tak parádní nebyl. Naštěstí tak po půl hodině se kamna zahřála a dým ustoupil. Na plotně jsme si uvařili čaj a dali se do snídaně. Po snídani jsme natáhli nějaké to dřevo, zabalili bágly a vydali se dál. Přes studánku jsme to vzali na Donald a z něj na Kyselinu a zpět do Zakšína. Tam jsme si před hospodou dali svačinu, a jelikož mně Pavel nakonec ukecal ať se stavíme na jídlo, tak jsme tam zůstali do šesti. Po zaplacení jsme se vydali směr Pavličky, u studánky jsme nabrali vodu a pokračovali dál. Z původního plánu dojít až na Netopýra sešlo a tak jsme chvilku po osmé dorazili na Mamuťák. Cesta k tomuto převisu nebyla žádná procházka růžovým sadem. Všude kolem tma a sněhu skoro po kolena. A do toho pořád Pavel hudral „Že jsme nejeli radši na Brdy, rovina a žádný písek“. Hned jsme rozdělali oheň a dali vařit čaj. Mezitím jsme rozložili spaní a poté se dali do večeře. Po večeři jsme tak hodinku poseděli u ohně a ulehli ke spánku.
V neděli jsem já osobně ze spacáku vylezl až v sedm. Ale ač je to skoro k neuvěření, Pavel vylezl už ve čtyři, že je mu zima a šel rozdělat oheň. A reptal zase, že jsme měli jet radši na Brdy. Na můj argument, že tady je lépe, jsem to schytal sněhovou koulí. Ale aspoň konečně ví co to je zima, jelikož doposavad pořád tvrdil, že co je zima neví 🙂 Po snídani jsme poklidili kemp a vydali se přes Tisícák do Blížáků. Cestou řekla gepeska Pavlovi že stihneme vlak v 13:14 a tak nabral neuvěřitelnou rychlost aby jsme to stihli. Ale já byl rozhodnu, že zůstávám v Bliževedlech/hospodě/. Měl jsem však smůlu, jelikož otevírali až ve dvě. Tak jsem jel taky domů. Z Blíževedel jsme jeli čugálou, ale zato z Lovosic do Prahy Pendolínou. Cestou ohlásil, že jedem 160km/h a tak jsme to samozřejmě hned pomocí gpesek ověřili. A nekecali, opravdu jsme se řítili hlásanou rychlostí. Ale i tahle rychlost českým drahám byla na prd, jelikož jsme přijeli na Masaryčku se zpožděním.

Jméno vlaku Pendolína je odvozen od toho, že cestující neustále pendlují vlakem. Do jídelního vozu a zpět. Člověk nemá ani v nástupním prostoru klid !

Krušné hory podruhé (109)

Běžky jsme měli v plánu už od minula a tak jsme pro tento rok vybrali Krušné hory. Na cestu jsme se vydali ve středupo obědě. V půl třetí jsme se nasoukali do autobusu a vydali se na cestu do Teplic. Tam jsme hodinku poseděli v místní autobusové putice a poté pokračovali místním autobusem na Komáří Vížku. K našemu překvapení zastavil autobus tak 500m od horského hotelu. Hned po příjezdu začali zmatky kolem ubytování. Nějak neměli zapsáno, že tam budeme až do neděle. Naštěstí se to záhy vyřešilo a my se nastěhovali do pokoje číslo sedm. Po zabydlení jsme zjistili, že světlo v pokoji je na prd a přesunuli jsme se dolu do restaurace. Tam jsme setrvali tak hodinku pri počítání matiky a hlasitého rádia. Kvůli němu jsme se nakonec vydali zpět do klidnějšího pokoje. Cestou ještě Radka vymohla od správcové lampičku. A ta slíbila, že ji zítra dodá. Pak Radka chvíli počítala a já střídavě kreslil a počítal s ní. Kolem desáté jsme to zabalili a šli jsme spát.
Ve čtvrtek jsme se z postele vyhrabali kolem desáté, dali si snídani a vydali se směrem na Adolfov. První co nás čekalo byl parádní sjezd z Vížky k rozcestníku. Ač to zprvu vypadalo hrůzostrašně, zvládli jsme to bez pádu Pak už následoval „běh“ přes Habertov až k Adolfovu. Zpátky jsme to vzali tou samou cestu. Na první den na běžkách to bylo až až. Po sprše jsme sešli dolu do restaurace a dali si večeři. Po ní následovala opetovne matematika. Do hajan jsme ulehli lehce po desáté. Málem bych ještě zapomněl, že jsem byl vybrán a po večeři jsem znovu vyžadoval od paní vedoucí lampičku. Jak se nakonec ukázalo získali jsme nejspíš jedinou lampičku co v tomhle hotelu měli. Na Radčino upozornění jsem pri té příležitosti vyreklamoval ubytování. Naúčtovali nám totiž omylem o 500 Kč navíc.
Na pátek jsme měli v plánu Cínovec, proto jsme se vydali opačný směrem než ve čtvrtek. Dá se říci, že jsme jeli skoro pořád po rovince. V Cínovci jsme lehce zazmatkovali a omylem jsme se ocitli na silnici, kde svištěl jeden tirák za druhým. Po zdárném překonání silnice, jsme zaparkovali v restauraci „U Cínu“. Na první pohled to vypadalo německy, ale zdání zklamalo a uvnitř se na nás česky zeptali co si dáme. Po prozkoumání jídelního lístku,zvítězil smažák. K němu jsme si dali čaj s griotkou a grog. Po zaplacení jsme se opatrně vydali po zasněžené louce k mostu, který jsme předtím minuli. Po jeho zdolání jsme pokračovali zpět na Vížku. Po sprše, následovala opět večere a matika.
Po sobotní snídani jsme nazuli běžky a vydali se k odbočce na Kyšperk. První co nás zprvu zarazilo, že tam není skoro žádná stopa, ale i tak jsme se vydali zvesela z kopce dolů. Sjezd čerstvě napadaným sněhem je prostě nádherný. Občas nějaká ta ledová plotna pod ním, ale jinak fajn. Asi tak po kilometru jsme zajeli do lesa a cesta začala víc a víc klesat. I tak jsme se po krátké debatě rozhodli klesat dál. V tom jsem v protější stráni uviděl Kyšperk a vidina, že se k němu dostane se rozplynula. Tak jsme to otočili a začali šplhat zpět k rozcestníku. Tak ho hodince cesty jsme se k němu doškrábali a pokračovali po červené dál. Když jsme došli až k rozcestníku kde byla šipka k Chlumecké kapli bylo rozhodnuto a to dojet až do Chlumce. Tak kilometr kaple se nám začal lepit sníh na běžky a tak jsme se dohrabali jen ke kapličce. Tam si dali svačinu a obrátili jsme to zpět. Jelikož jsme si mysleli, že zpáteční cesta bude dlouhá. Zpět u rozcestníku jsme byli až nějak moc rychle a tak jsme to vzali kousek dál po červené a po kilometru jsme to otočili zpět. Na Komáří Vížku jsme se dostali něco po třetí hodině. A byli jsme rádi, jelikož se zvedla mlha a začal host fučet vítr. Pak už jen večeře, matika a do hajan.
No byla tady neděle – poslední to den. Ráno jsme zjistili, že naše jídlo odnesl uragán. A tak jsme se kolem deváté vydali dolů na snídani. Po snídani jsme se vrátili zpět na pokoj a dali se do balené, aby jsme se mohli ještě chvilku před odjezdem projít. Když jsme vyšli ven, tak jsme zjistili, že přes noc napadalo hromady sněhu a vichřice udělala taky své. Sešli jsme se kouknout dolů k zastávce a po zjištění, že není kam jít jsme se vydali zpět k chalupě. Ač to bylo skoro neuvěřitelné, tak lanovka fungovala i přes to počasí. Ale kdo v takovém počasí na ni vlezl, byl sebevrah. No a pak už jsme jen počkali v chalupě na autobus a vydali se zpět domů.

dvoudenní vandr do L.Q. (107)

Z původních tří osadníků, jsme nakonec jeli jen dva a to já a Petr. Pavel den před odjezdem nahlásil, že „onemocněl“.  Takže se z výročního ohně stal jen menší vandřík do Krtských skal. Jak jsme se předem domluvili, sraz jsme si dali na nádtaží v Krtech. Když vlak přijel k nádražíčku tak tam už Petr postával. Moc jsme neváhali a vydali se ke Krtkovi. To jsme ještě nevěděli jaké strašné překvapení nás čeká. Krtek měl totiž zavřeno. Prokleli jsme hospodského a taky Pavla. Protože ten tu hospodu určitě začaroval  jen kvůli tomu že nejel.  Jelikož jsme optimisti tak jsme u hospody vyčkali až do šesti s nadějí, že ji třeba otevřou. Neotevřeli a tak jsme znova prokleli celý svět a vydali se na Lost End. Na  cestu nám svítil měsíc a fučel vítr. Po chvilce chůze jsme ač je to neuvěřitelné došli na kemp. Po zvážení všech okolností jsme se nakonec usídlili v horní budce.  Hned na první pohle se nám zdálo, že se něco zmenilo. A taky že jo. Dole bylo nanošeho dřevo na opravu boudy a upravené ohniště. Nejvíce mně zaujal nápis na skále.  Připomínal totiž hobití písmo. Poté jsme naházeli věci do boudy a šli se na to podívat z blizka. Dole byla hromada kulatin a opravené lavičky. Jelikož se začalo připozdívat , tak jsme se vydali  pro dřevo. I přes velký vítr po chvilce vzplanul oheň. Poté jsme si sednuli k ohni a uvařili čaj a večeři. Jelikož v budce bylo zatím vyrobeno jen spaní pro jednoho, tak jsme zaimprovizovali a z jedné staré boční stěny jsme udělali ležení. Kolem deváté nějak docházelo dřevo a tak jsme to zabalili a ulehnuli. Chvilku jsme debatili o oblostech a o dirach ve stropě. A doufali, že v noci nezačne pršet. V sobotu jsme se probudili něco kolem osmé. Uklihnili něco k snídani, poklidili po sobě a vydali se směr Blatno. Cestou jsme se prošli pár močálama a přebrodili třikrát ten samý potok. Počasí nám moc nepřálo a tak jsme se kolem druhé dokodrcali ke Kendymu a tam zaparkovali. Dali si pozdní oběd a popíjeli pivko. Kolem čtvrté jsme usoudili, že je čas pomalu zaplatit. Chvilku před půl pátou jsme se vysunuli z hospody a vydali se na nádraží. Tam jsme zjistili, že vlakové spojení domů nejni nic moc. Nakonec jsem přemluvil Petra a on to vzal na Plzeň přes Beroun. A toť asi vše.