vandr podél Kralovického-Kopidlnského potoka a Střely (118)

19 srpna 2005 by honza v sekci vandr |Žádné komentáře | Zobrazeno: 24 x
Venku svítí sluníčko, pofukuje mírný větřík a na obloze ani mráček . Co víc si si může tramp v pátek odpoledne přát. Chvilku před čtvrtou jsem hodil na záda tele a vydal se na hlavák. Ač je to s podivem na hlaváku nebyl vidět ani jeden tramp. Poté co jsem si koupil lístek jsem se přesunul na konec vlaku a doufal  že si sednu. Nevím co se ten den dělo, ale nesednul jsem si. Takže jsem celou cestu seděl v uličce a četl si povídky, které jsem si pro tento účel vytisknul v práci. V půlce cesty jsem měl vše přečteno a tak jsem se přesunul k oknu a pozoroval dění venku. Občas zavanul vzduchem kouř z ohníčku či vůně stromů. Ani jsem se nenadál a už jsem byl v Plzni. Po krátkém telefonátu jsem zjistil kde že na mně Petr čeká a vydal se oním směrem. Byl tam.  Tramvají jsme se posunuli na autobusové nádraží a chvilku si počkali na bus do Liblína. Cesta vlakem byla úmorná, ale to klima v autobuse bylo smrtící. Těch čtyřicet kilometrů jsme jeli skoro hodinu a půl. V Liblíně jsme se s úlevou vykodrcali z autobusu a přesunuli se k řece do country hospody. Sice nevím proč se jmenovala country, ale v ten okamžik nám to bylo zcela jedno. Objednali jsme si pivko a hned po něm smažák. Ten jme pak zapili dalším pivem a vydali jme se po zelené podél Berounky. Vyšli jsme v jedenáct a za třicet minut už jsme byli na soutoku Berounky a Střely. Tam jsme objevili staré vodácké tábořiště a zvolili ho pro dnešní nocování. Chvilkujsme poseděli a zalezli do spacáků.

V sobotu ráno jsme se vyhrabali ze spacáků tak kolem osmé. Ač padla k ránu pořádná rosa, my jsme byli v pohodě protože nás před ní chránil velký strom. Uvařili jsme čaj, posnídali štrúdl a vydali jsme se dál po zelené. Poté co jsme narazili na Kralovický potok jsme se od zelené odklonili a pokračovali jsme dál proti proudu  potoka. Hned po pár metrech nás čekalo brodění. A než jsme došli k Kopidlnskému potoku tak jsme Kralovický přebrodili nejméně desetkrát. Když jsme tak šli údolím Kopidlnského potoka pořád v nás hlodala pochybnost zda jdem tím správným přítokem. Ale naštěstí jsme po pár minutách narazili na skály a chvilku na to i na Baskervil. Odhodili jsme věci vedle štoly a šli se kouknout na kraj. Jelikož ani jeden z nás neměl baterku, začali jsem vymýšlet jak si svítit. Po prvním pokusu s vařičem jsme se hned vrátili, jelikož  vůbec nesvítil. Proto jsme nasbírali hromadu smůly a uplácali tři pochodně. Takto vyzbrojeni jsme se vnořili do štol. Po chvilce jsme se rozkoukali a vydali se vstříc temnotám. Párkrát jsme překonali vodní či bahenní překážku a došli jsme až na druhou odbočku za vorem Greenhornů. Tam jsme zapálili nové pochodně, něco málo nafotili a vydali se na cestu zpět. Která byla o něco složitější než cesta tam. Ale i tu jsme zvládli v pohodě a po chvilce jsme byli zpět na povrchu. Kde nás trošku oslepilo sluníčko. Jen co jsme se rozkoukali udělali jsme si společnou fotku jak vylézáme ze štoly. Zhodnotili jsme naše pochodně za zdařilé, jelikož  svítily krásně. Nutno podotknout, že atmosféra ve štolách s pochodněmi byla úžasná. Ještě že jsme ty baterky neměli. Kolem jedné hodiny jsme vyzvednuli naše schované batohy a vydali jsme se do Kočína. Tam bylo všude zavřenu a tak jsme se přesunuli o něco níž do Dolního Hradiště. Tam jsme si dali pivo s sekanou a chvilku jsme chtěli posedět. Jenže ve tři hodiny se tam přiřítilo padesát amíků a tak jsme ještě chvilku poseděli. Kolem čtvrté k nám přisedli místní a tak jsme se s nima dali do řeči a nakonec jsme s nima jeli autem na sraz oněch amíků. Který byl kousek od Koryt.  Posadili jsme se k ohni a kecali jsme skoro do půlnoci. Jen co naši nový známý odjeli jsme se uložili ke spánku. Petr se přesunul pod velký vojenský stan a já jsem zůstal ležet kousek od ohniště.

V neděli ráno přišel déšť, teda spíš průtrž mračen která mně probudila. Naštěstí to celta vydržela a já byl v suchu. Kolem sedmé přestalo pršet a tak jsem se vyhrabal ze spacáku auvařil si ranní čaj  a posnídal jsem. Po snídani jsme zabalili bágly  a vydali jsme se přes Oboru do Kaznějova. Tam jsme stihli tak akorát vlak do Plzně a odtamtud jsem to vzal na Prahu a pak domů.

Ještě cestou na vlak jsme se dohodli, že tuto oblast navštívíme znova, ale s pořádným světlem a štoly důkladněji prozkoumáme.

víkendové Roverky o samotě (117)

5 srpna 2005 by honza v sekci vandr |Žádné komentáře | Zobrazeno: 26 x
Nikomu se na vandr nechtělo, a tak jsem jel sám. Je to vlastně už dva roky co jsem vyrazil na vandr sám. Shodou okolností to bylo minule Kokořínsko. I když tentokrát jsem se jen tak netoulal, ale měl jsem cíl.
V pátek ráno jsem se dokodrcal na autobusové nádraží Holešovice. A tam jsem si 40min na sluníčku počkal na bus do Zakšína. V Zakšínské hospůdce jsem si dal klasicky pivko a smažený květák a chvilku poseděl. Po zaplacení stovečky jsem opustil tuto malebnou hospůdku a vydal se k Čapské studánce. Když jsem k ní došel pralo už zase sluníčko a tak jsem rozložil věci a chvilku jsem se slunil. Z mého slunění mně probraly přibližující se hlasy. K mému překvapení to byli tři trempové, pes a koza. Vážně koza, taková ta zakrslá. Pozdravili, prohodili pár vět, nabrali vodu a pokračovali dál. Asi nejvíc se mně do paměti vryla věta „“Roverky jsou malé, však se ještě potkáme panáčku““.  Já jsem ještě chvilku poseděl u studánky a dal se do řeči s paní z nedaleké chatky. Poté co jsme se rozloučili jsem se vydal  po cestě dál. Pod Čapem jsem to vzal lesem a přešel z modré na zelenou značku. Té jsem se ale moc dlouho nedržel a v místě kde je otačka pro lesníky jsme to vzal přímo do největšího kopce. Po chvilce chůze už jsem byl na Rockyho kempu a to už bylo jen kousíček k mému dnešnímu cíli Kodiaku. Jelikož bylo teprve šest hodin odhodil jsem věci na lavičku a vydal se na dřevo. Nějak kolem půl deváté jsem už zapálil oheň a v klidu si užíval ticha lesa. Během popíjení čaje jsem si přečetl komplet celou kempovku a taky něco připsal. V jedenáct jsem uhasil oheň a ulehnul ve srubu na horní palandu. Chvilku po tom co jsem si lehnu začalo lehce pršet a tak jsem byl moc rád, že mám střechu nad hlavou. Ale i tak to byla rušná noc. Někdy kolem půlnoci mně probudil divný zvuk. Zaposlouchal jsem se a praskalo to jako hořící dřevo. Chvilku jsem poslouchal a zase usnul. Ne však na dlouho , po chvilce mně to nedalo obul jsem si boty a šel se na vlastní oči přesvědčit co to je za zvuky. Byl to jen déšť. Oddechnul jsem si a zalezl zpět do spacáku. Pak už jsem spal jak zabitý až do půl desáté.

Ráno jsem už jsem oheň nedělal a tak jsem si čaj uvařil na liháčku. Po snídani jsem poklidil kemp a vše pečlivě uhrabal. To už  mobil hlásil dvanáct hodin, bylo na čase se vydat dál. Moje další kroky vedli na Heřmánek. Jelikož jsem to vzal trochu oklikou, našel jsem jeden starý kemp. Bylo tam ohniště a plocha na spaní vystlaná listím. Po pár minutách jsem se už vyhoupnul nad Heřmánkem, tam jsem něco čmárnul do kempovky a slezl dolů a pokračoval ke studánce. Někdo ji sice trochu opravil, ale pramen nějak podtéká. Doplnil jsem tekutiny do čutory i do těla a vydal se na Orion. Když jsem  vyrazil od  studánky vylezlo sluníčko a tak jsem neodolal a na hodinu se odložil uprostřed louky a užíval si sluníčka. Když jsem se dosytosti nabažil sluníčka vydal jsem se údolím k Orionu.Tento kemp jsem znal jen z vyprávění a jednoho obrázku. Ohniště a krásné palandy pod převisem tak bych to shrnul. Na chvilku jsem se tam zastavil a dal si svačinku. Po načerpání dalších sil jsem se vydal po vrstevnici dál na Swamp, který jsme minule zahlédli z cesty v údolí. Ze Swapmu jsem se vydal už po druhé hledat Berušák a zase marně. Tak jsem to stočil přes Keyway k Vlhošti kde jsem si prohlédnul Galateu a vyšplhal na Malý Vlhošť abych se pokochal krásným výhledem z něj. Z původního plánu zůstat tam a udělat ráno pěkné fotky jsem upustil, protože se začalo kazit počasí. Sešplhal jsem jsem zpět na cestu a namířil si to na zpět na Swamp. Cestou jsem však zaslechnul zvuk kytary a tak jsem to trošku stočil abych se kouknul kde to je. Když jsem došel k Swapmiku/menší bráška Swampu/ uviděl  dva lidičky s psa. Jak jsem později zjistil manžele. Tak jsem se dali do řeči a po chvilce jsem shodil bágl a zůstal tam s nima. U ohně, kytary a povídání jsme vydrželi do jedenácti. To už byla černočerná tma a jasno. To věstilo zimu.

Ta však nepřišla a ráno jsme se probudili až kolem půl deváté. Po  malé snídani jsme poklidili kemp a pomalu jsme se vydali do Blíževedel na vlak. Ten jsme stihnuli tak akorát v 11:20. Cestou jsme dosti zmokli. Pršelo jak z konve.  Na Masaryčce jsme si řekli Ahoj a vydali se k domovům. Já si jako obvykle, když jedu z Roverek, počkal hodinku na další vlak.

vandr po Brdech/Osov->Hatě/ (116)

22 července 2005 by honza v sekci vandr |Žádné komentáře | Zobrazeno: 24 x

Místo Trocnova jsme jeli naBrdy. Jarooš už měl dovolenou a tak jsem mohli vypadnout z Prahy o něco dříve než normálně. V Osově jsem z vlaku vyskočili v neuvěřitelných 17:39. Už ani nepamatuji kdy jsme tam byli takhle brzo. Toto nedopatření jsme však v vzápětí dohnali v hospůdce u piva a jídla. Takže jsem se zvedli z židliček tak akorát když přijížděl další vlak. Už za mírného šera jsme vpluli do lesa a vydali se na Bleskovku. Cestou jsme se však stavili na Naději abychom zjistili, že tam už někdo je. Jelikož jsme měli stejně namířeno na Bleskovku tak nám to na náladě neubralo a vydali jsme se dál. Na Bleskovce nikdo nebyl a tak jsme odložili telata a  ulehli do spacáků. Málem bych zapomněl, že Jarooš cestou otočil šipku k rozhledně na opačnou stranu, ale v vzápětí se vrátil a otočil ji zpět. Asi se mu zželelo turistů 😉  V sobotu ráno jsme uvařili něco malého k snídani a vydali jsme se na „Tour de kemp“. Teď už asi nebudu moc popisovat cestu jelikož byla klikatá a náročná. Takž jen ve zkratce jména kempů. Sedmiúhelník, Štoky, Ranní ptáče, Zelená podsada, Sanktus, Old Dakota, Rousňák, Palouček, Hebron, Srnčák, Zelené šišky, Nová Bonanza, Pražec a Carcaio. V sobotu jsme nakonec zakotvili na Pražci. Večer jsme si udělali oheň a chvilku u něj poseděli. Já jsem se uložil pod přístřešek a Jarooš do hamaky. V neděli jsme vstali až kolem deváté, uvařili čaj a pomalu  se vydali  do Hatí. Kde jsem se stavili na pivko a probrali jaké kempy jsme prošli a od oka zakreslili do mapy.  Na zavávěrsnad jen poděkování Jaroošovi za super prohlídku kempů.

ps:stejně nikdo neuvěří ze Jarooš ušel za víkend 40km 😉

vandr po Ralsku (114)

18 června 2005 by honza v sekci vandr |Žádné komentáře | Zobrazeno: 17 x

Jelikož z původních lidí co měli jet tento víkend na vandr do Roverek jsme zůstali jen já a Radka, mohli jsme operativně změnit cíl vandru. Vybrali jsme si Ralsko, kde ani jeden z nás ještě nebyl.

Po přesunu do Holešovic jsme si stoupli k perónu odkud měl náš bus vyrážet. Po prozkoumání jsme zjistili, že bus co jsme si našli na internetu ve zdejším jízdním řádu není. Jediné co nás uklidnilo bylo to, že jsme nejsme jediní. Autobus nakonec přijel  a byl to cyklobus. Jako první jsme se posadili a čekali zda se tam všichni vejdou. Nevešli… Nakonec vzal řidič jednu holku na stojáka(teda spíš sedáka). Bus se se zpožděním rozjel a my jsme po hodině jízdy vystoupil i v Hradčanech. Po chvilkovém odpočinku na  zastávce jsme se přesunuli do hospody Osamělá hvězda. Kde jsme si dali pivo a prozkoumali zdejší mini zoo. Z hospody jsme se vydali po značce na zdejší vyhlídku. Tam jsme jsme si prohlédli letiště a pár skal. Když jsme se  nakochali panoramaty sešli jsme lesem zpět na značku a pokračovali dál. V jednom místě mně gpska řekla,že už jsme skoro na místě a já ji slepě uvěřil. Po skoro hodinovém pobíhání jsme to vzdali a uvařili jsme si oběd.Jelikož gpska se chovala jak v bermudském trojúhelníku rozhodli jsme se vrátit zpět na značku. Radka to vzala zpět přímo na cestu a já oklikou, protože mne to vrtalo hlavou. Když jsem klesnul o údolíčko vedle tak se gpska vzpamatovala a řekla 99m. Tentokrát jsem uvěřil a vrátil se zpět pro Radku. Ta mezitím o kus dál našla orientační bod, který měl být u srubu. Tím bylo jasné, že už jsme na správném místě. Prošli jsme údolíčkem, které jsem předtím našel. Gpska zase nahlásala něco metru a prapodivný směr. Rozhodl jsem se, že srub muže být jedině za skalou, která se mne zdála tak akorát směrem kde by mohl být srub. Když jsem popošel trošku do protější stráně, tak jsem uviděl střechu. Oddechnul jsem si a pomalu jsme se vydali strání nahoru. Byl tam. Krásný roubený sroubek a nikde nikdo. Shodili jsme bágly a oddechli si, že máme kde složit naše znavená těla. Rozdělali jsme oheň a užívali jsme si ticha. Z onoho ticha  nás vyrušila až postarší dáma se synem. Pozdravili a šli prozkoumat srub. Radka se pohotově zeptala zda zde není nějaká studánka. Moc jsem v to nedoufal, jelikož všichni kamarádi říkali, že není. Ale byl to omyl, je tam. Sice s trošku žlutou vodou, ale je. Dokonale zamaskovaná, aby jí  živlové nezdevastovali.Osadníci si ji chrání jako oko v hlavě. Hned jsme pookřáli a uvařili pár litrů čaje do zásoby. Při popíjení čaje, debatování a poslouchání nočního lesa jsme vydrželi tak do půlnoci.

V neděli ráno jsme si po snídani chvilku poseděli u ohne a pomalu vydali na vlak. Čím víc jsme se blížili k Mácháči, tím víc přibývalo lidí. A u vody jich bylo už  až moc. Z poklidných Ralských lesu jsme se ocitnuli uprostřed civilizace. Kousek od nádraží jsme opět potkali onu starší dámu a po chvilkové debate jsme se dohodli, že si koupíme společný lístek. Jelikož bylo dost času sedli jsme si do nejbližší hospody a objednali si pivo a palačinky. Obsluha tam byla tak blbá, že jsme dostali jen jednu palačinku. Což Radka nesla velmi těžce a také to dala obsluze zřetelně najevo. Proto jsme raději zaplatili a vydali se na vlak. Koupili jsme společnou jízdenku a vydali se ku Praze. Aby toho nebylo málo tak jsme jeli skoro o hodinu déle, jelikož byl nějaký problém na trati.

Ralsko je další oblast kde je v hlubokých lesích opravdu minimum lidí a naprostý klid. Celé je protkáno asfaltkami po vojácích a určitě se tam někdy vydám znovu ať už na vandr nebo jen tak na kole.

Ješte teď slyším to vrzání stromů na Klice…

víkendová Ploučnice na lodích (113)

10 června 2005 by honza v sekci voda |Žádné komentáře | Zobrazeno: 28 x
Tak a po roce zase na vodu. Po tento rok byla vybrána říčka Ploučnice. Původně jsem měl jet autobusem, ale po Trabanťákově nabídce svést se s nima autem jsem bus zrušil a jel s nima. Na půl šestou jsem se přesunul na Mírák, kde Trabanťák přebývá. Nakonec jsme ale odjížděli až po šesté, jelikož Ondra dorazil později. Cesta probíhala v pohodě až do Ralska. Kde jsme lehce zabloudili a píchli jednu pneumatiku. Po po tomto krátkém zdžení, jsme zjistili, že jsme píchnuli tak 400m od tábořiště. Zasmáli jsme se a začali vyndavat věci z auta. Poté co jsme rozložili naše ležení jsme se přesunuli k ohni a tam jsme vydrželi myslím do druhé ranní. Chvilku potom co jsem zalehnul do hamaky začalo mírně krápat a k mé nelibosti déšť sílil a sílil. Tak jsem se v síti posunul o kouske dál a chvilku sledoval déšť. Monotóní klapání na celtu mně však během chvilky zase uspalo a já se probudil až kolem osmé.
K mému údivu jsem se ráno probudil necelý centimetr nad zemí. Chudák břízka nějak neunesla moji váhu a lehce se vyvrátila. Naštěstí se po odvázání hamaky vrátila zpět do své původní polohy. Zlehka jsem zabalil věci a přesunul se k ohništi, kde už byli skoro všichni. Tak jsem si uvařil čaj a posnídal. Někdy kolem deváté se ukázal Petr s Magdou. V tento čas už měli skoro všichni zbaleno a s úsměvem jsme komandovali Zbyňka ať přidá. V mezičase přijelo tak pět dalších part vodáků , ale ti naházeli lodě do vody a hned jeli. No to my ne, jsme přece čekali na Zbyňka 😉 Z Borečku jsme nakonec vyráželi těsně před jedenáctou. Pak už se jen plulo, podlezalo, přelejzalo a projíždělo. Já jsme zůstal na konci s tím že budu zachraňoval utonulé. Ani jsem neměl tušení, že tolikrát. Petra s Magdou jsem lovil pětkrát. Do cíle jsme dorazili někdy kolem půl sedmé. V cíli jsme si sjel pěknou provalenou hráz, která se stala osudnou Zbyňkovi a Daně. Notně znaven zachraňováním jsem si dal večeři, chvilku poseděl s ostatními u ohně a padnul za vlast. Ani jsem nehledal stromy na zavěšení síte a jen tak sebou plácnul na zem. No i tak se mně spalo parádně.

V neděli jsem se probudil někdy kolem sedmé. Taky značně zredukoval počet našich řad. Jelikož Trabanťák, Mirka, Petr, Magda a Onda ráno nasedli do aut a vydali se domů. Ten den už k nám byla Ploučnice milosdrnější. Jen jsme přetáhli pár stromů a pa pár hodinách jsme zaparkovali v Žízníkově. Tam jsme si chvilku počkali na otěvření hospody a dali si jediné co tam měli. A to pivo,párky a kuře. Mně s Jirkou pak už jen hodili do České Lípy na autobusák. A toť asi vše.

Ploučnice je krásná potoko-říčka 😉 Myslel jsem si, že Stará řeka je divočina, ale tohle byla přímo džungle 😉

den km popis kilometráž
pátek 66,7-66,7 Boreček
sobota 66,7-52,0 Brenná
neděle 52,0-41,4 Žízníkov
« Předchozí stránka — Další stránka »