[PÁ-SO]
Protože Petr odpadl, odložili jsem plánované Bukovské vrchy až na podzim, a místo toho jsme s Brittem jeli na kolo-vandr do Novohradek. Původně se mně na kolo moc nechtělo, ale nakonec jsem se nechal ukecat a nelituju toho. V pátek v noci, teda skoro v sobotu, jsem se přesunul do Prahy na Masaryčku, kde jsem počkal na Britta a spolu jsme se přesunuli na Hlavák (a ani nás při tom nepřepadli v „Šervůdu“). Náš vlak tam ještě nebyl, tak jsme si v klídku koupili lístky do Rybníku. Po chvilce na perónu vlak konečně přijel a my jsme nastrkali kola do služebního vagónu a mohlo se jet. Cesta ubíhala celkem rychle a během pár hodin jsme byli v Budějicích. Tam jsme měli skoro dvě hodiny na přestup, tak jsme si udělali noční prohlídku města na kolech. Musím konstatovat, že nic moc. Město pusté a všude zavřeno, kdyby nesvítila kašna na náměstí, vypadalo by to tam jak po válce. Když jsme se vrátili zpět na nádraží, už byl náš ranní vlak do Rybníku nahlášen. Dojeli jsme s kolama na perón , naložili jsme se, a vydali jsme se na cestu. Cestou vlakem mně Britt ukazoval, kudy vedla koněspřežka, a tak cesta rychle utíkala. Ani jsme se nenadáli a byli jsme v Rybníku. Prohlédli (a vyfotili) jsme si „moderní rychlíkovou“ soupravu „Lipenské Strely“ a kolem mostu bývalé koněspřežky jsme sjeli do Dolního Dvořiště. V místní  Jednotě jsme nakoupili něco málo zásob a vydali jsme se přes Všeměřice k rybníku, kde jsme dospávali. Britt zkontroloval provozuschopnost místního kempu. Po příjemné pauze jsme vyšplhali na zříceninu hradu Loužek. Málem bych zapomněl na super studánku cestou, která fungovala na principu čápa a lihu. Po prohlídce zříceniny jsme propátrali okolní kempy a  posunuli jsme se o pořádný kus dál brutálníma křovinama na Jižní řeku. Krásný to kemp se srubem a vším co k tomu patří. Rozdělali jsme oheň a opekli jsme naše první špekáčky. Kolem desáté to balíme a jdeme spát. A spalo se nám dobře pod střechou, která
se hodila, jelikož v noci trochu sprchlo.

[NE]
Po snídani jsme se vyškrábali zpět a terénním sjezdem a výjezdem jsme se přesunuli do Bojanova, kde jsme měli v plánu navštívit místní muzeum koněspřežky. Jelikož jsme přijeli brzo, museli jsme tam hodinku počkat až otevřou, ale stálo to za to. Paní nám přednesla historii koněspřežky a pustila nám video. Z Bojanova jsme to vzali po silnici do Dolního Dvořiště, kde jsme se stavili na oběd, který jsme málem ani nesnědli, jelikož tuplovaný hermelín v trojobalu a s kořením nám dal opravdu zabrat. Jen co jsme dojedli spustila se taková průtrž mračen, že to  schodilo z okna muškáty a skoro odneslo slunečníky na zahrádce. Po přečkání tohoto vodního děsu, jsme nasedli na kola a vydali jsme se po červené značce, od které nás domorodkyně zrazovala, dál. Po překonání prvního hrazení jsem v dálce uviděl stádo krav. A dosti jsem znejistěl, jelikož jsem viděl jednu, co vypadala dosti naštvaně a vydala se nám naproti. Občas hrábnula kopejtkem a šíleně bučela. Tak jsme se moc nezdržovali a co nejrychleji jeli podél ohradníku. Britt mně uklidňoval, že krávy jsou milá, krotká, laskavá, neagresivní a přátelská domácí zvířata, a bučí nám vesele na pozdrav. Aby toho nebylo málo, tak se kolem nás vytvořil roj hovad a much, které nás přiváděly k šílenství. Když jsme uviděli konečne závoru a naši červenou značku, tak jsme si oba oddechli (hlavně já). Dál vedla naše cesta na Svatý Kámen, kde jsme si dali kafe se zmrzlinou, kterou jsme zakoupili od FF. Chvilku jsme pokecali s panem hostinským a prohlédli jsme si kapličku a ten Svatý kámen. V kapli jsou dva žulové balvany. Ty se podle pověsti rozestupují, a až mezi nimi projede povoz s koňmi, nastane konec světa. (Jenže do kaple jsou jen malá dvířka, tak se tam žádný povoz stejně nevejde, a tak se zatím nemusíme bát). A vydali  jsme se přes Tichou na Janovu Ves. Při zdolávání kofoly nás navštívili kotě, páv a obří pes. Potom jsme absolovovali sjezd do Cetvin, kde jsme měli v plánu přespat. Bývalá budova pohraničníků se mně moc nezdála a tak jsme do úplné tmy hledali něco lepšího. A nakonec jsme i našli. Krásný palouček, zastrčený v lese (kousek od silnice).

[PO]
Hned ráno, teda kolem deváté, nás probudil místní houbař a uctivě se nám omluvil. Zato v deset hodin kousek od nás zastavilo auto a v něm dva důchodci. A co, že tam přespáváme, že je to zakázané – a různé další kecy měli. Nakonec řekli něco jako „tak jedeme dál“. A v tu chvíli nás to trkolo: přespávali jsme na jejich lesním parkovišti. Jelikož se už blížilo skoro poledne, tak jsme zabalili věci a vydali se zpět do Cetvin. Tam jsme si uvařili k obědu pytlíkovou směs nazvanou Dobrý hostinec, vodu z potoka jsme zdokonalili jakousi chemickou tabletkou, a vydali jsme se dál. Cestou zpět jsem si vyfotografoval i místní hřbitov, který nebyl už skoro vidět, a zastavili jsme se znovu v Janově Vsi na kofolu. Po kofole jsme se vydali po červené dál brutálním krpálem přes Dolní Příbraní do Pohorské Vsi. Cestou jsme jednou uhnuli omylem z červené značky, ale po pár metrech jsme to zjistili, zmobilizovali jsme GPS + PDA, a tak jsme si najeli jen asi jeden kilometr navíc. V Pohorské Vsi jsme dokoupili proviant a dali jsme si svačinku u Jednoty. Nutno podotknout, že špekáčky jsme kupovali na dvakrát. Jelikož, když jsem tam šel nakupovat já, obsluhoval tam nějaký jouda a prodal mně tři poslední. Ale když tam šel Britt, tak už tam byla paní vedoucí a ta obratem přinesla další zásoby z mrazáku. Po svačině jsme zajeli na poštu, že pošleme domů pohledy. Ale už bylo zavřeno. Hodinky ukazovaly teprve tři hodiny. No jo, na vesnici je jiná morálka (Taková nezkažená ). Tak jsme se otočili a pokračovali přes Leopoldov, kde jsme si dali další kofolu,  na  Pohořský rybník. S malou zastávkou v hospůdce Baronův most jsme se  tam  pravdu dokodrcali (silnice se podobala tankodromu). Tam jsem to pro tento den zakončili. Hned po dojezdu jsme si vzali plavky a skočili do rybníka. Po parádním koupání, jsme se vydali dál do lesa s tím, že najdeme nějaké místo na spaní a studánku. To se nám ale nepovedlo, tak jsme se vrátili zpět k rybníku kde Britt předtím našel celkem pěkné místo na spaní. K večeru jsme si u rybníka upekli další špekáčky a uvařili čaj. Jen co jsme dojedli, tak se začal zvedat vítr, tak jsme se přesunuli pod smrky, kde jsme natáhli plachtu. Sotva jsme dokončili stavbu přístřešku, začalo pršet. Tak jsme zalezli pod plachtu, poslechli jsme si večerníček z PDA, a šli jsme spát.

[ÚT]
Ráno ještě pršelo, tak jsme chvilku polehávali a čekali tak do devíti než přestane. Jen co přestalo, přestěhovali jsme se k ohništi na pláž. A udělali jsme dobře. Chvilku na to přijelo auto a z něj vyskákala rodinka a hrnula se na místo našeho noclehu. Ale to my už jsme pohodně snídali. Kolem poledne jsme zabalili věci a vydali se směrem na Ulrychov . Jelikož cestou začalo zase poprchávat, tak jsme zaparkovali v turistickém přístřešku  U Tří tanků. A vyčkávali jsme, až přestane pršet. Abychom se moc nenudili, tak jsem vyndal z bágllu velikou alobalovou folii a lapali  jsme do ní vodu. Z ní jsme posléze uvařili čaj a několik tangů. Když se zdálo, že déšť ustal, vydali jsme se směrem dál, do Pohoří na Šumavě, kde jsem si vyfotil další krásný hřbitov.  Odtamtud jsme dosti dobrým padákem sjeli skoro až ke hranicím a pokračovali jsme dál ke Kapelunku, kde jsme zaparkovali. Cestou jsme překonali mohutný vodní příkop a několik „retardérů“ Na improvizovaném ohništi jsme si uvařili jídlo a prohlédli jsme si okolní kempy. Z původního záměru dát do dobrého hostince osmažený špekáček sešlo, jelikož už divně zapáchal. Tak jsme ho hodili rybám. A místo něj do ešusu putovala další část mých sýrových zásob. V noci bych celkem slušný vichr, ale náš přístřech to přežil bez problémů.

[ST]
Po snídani jsme pokračovali dál na Janovy Hutě. Cesta pěkně ubíhala, jelikož jsme skoro celou cestu klesali k Lužnici. Tudy už vedla i cyklo stezka a začalo přibývat lidí. Zde jsem ilegálně překročili na chvilku hranici. Chvilka to byla opravdu jen maličká, skok za závoru a zpět. Spáchali jsme nějaké to hraniční foto a  pokračovali jsme na Terčí Hutě. Cestou (pro změnu do kopce) jsme objevili další studánku. Na chvilku jsme se zastavili na kempíku u Smrku a pokračovali jsme z pěkného kopce na  Žofín. Tam jsme si dali pivo a klobásky. Po načerpáni energie jsme zaplatili a dojeli jsme se kouknout na Ktiš. Jak se ukázalo, bylo to moudré rozhodnutí. Jen co jsme dojeli k altánku začalo pršet. Tak jsem tam zaparkovali a čekali až přestane. Během této pauzy jsem konečně našel onen pramen, co je naznačen na mapě. Když se počasí umoudřilo, tak jsem ještě zkontroloval  naše ukryté ohniště na Ktiši. Po zjištění, že tam pořád je, jsme nasedli na kola a jeli dál po zelené značce. Z té jsme ale záhy odbočili a jeli se kouknout na starý hraniční kámen. Ten jsme nenašli a tak jsme sjeli dolů k Mlýnskému rybníku. Po nalezení místa na spaní jsme se přesunuli do malého občerstvení, kde jsme si dali smažák a pivo. Jelikož se tam zavíralo v osm, tak jsem zakoupil pár tatranek a zelných placek a přesunuli jsme se na vyhlédnuté místo na nocování. V noci začalo opětovně pršet…

[ČT]
Ráno zase pršelo, tak jsme ani nevylezli. Během dne jsme spořádali dvě tatranky, zelnou placku a jednu polévku. Jediná naše činnost bylo ležení a zdokonalení přístřešku. Pršelo bez přestání celý den. A noci taky.

[PÁ-SO]
Zase prší a navíc skoro i mrzne, tak jen ležíme a debatujeme co dál. Kolem poledne padla poslední polévka a to bramboračka, do které jsem přidali poslední sýr, aby byla vydatnější. Tím skoro končí naše zásoby. Kolem druhé hodiny přestalo trochu pršet, tak jsme zabalili věci a přesunuli se k bufetu. Ten byl ale zavřený a tak jsme vzali za vděk alespoň dřevěným přístřeškem. A začalo zase pršet. Po hodině sezení na lavicích, vyndáváme spacáky a  jsem si na chvilku lehnout. V pět přestalo trochu pršet, tak jsme opět zabalili věci a vydáváme se Horní Stropnice S klesající nadmořskou výškou prudce stoupá teplota a ubývají mraky. Tak jsme se stavili na obědovečeři a pokračujeme dál závodním tempem na Nové Hrady, protože jsme se rozhodli náš cyklo-vandr ukončit.  Na nádraží jsme dojeli tak dvacet minut před odjezdem, zakoupili jsme lístky, a počkali na vlak. V Budějicích jsme přestoupili na rychlík a kolem půlnoci jsme už vysedali v Praze. Já jsem skočil na Hlaváku na poslední vlak do Brodu a půl druhé jsem byl doma.

Večtvrtek jsme se s Termitem dohodli, že pojedem na vandr do Jizerek. A tak se taky stalo. V pátek jsem to vzal z práce přímo na hlavák. A ta jsem čekal. Během maximálně pěti minut se ukázaly opět známé jehovistky. Po chvilce zjistily, že mne přesvědčovaly už před nedávnem a vzdaly to. Chvilku na to se ukázal Termit a tak jsme se přesunuli na nástupiště. Čekala nás předlouhá cesta vlakem a vlastně i autobusem. Jelikož v Liberci byla výluka. V Hejnicích jsme vystoupili až kolem pul deváté. Vydali jsme se po značce do Lesní restaurace, ale byla zavřená a tak jsme se vrátili do hospůdky U Tetřeva. Ač se nám zdála dosti divná, příjemně překvapila a tak se nám zapsala do paměti, že se tam zcela jistě vrátíme pri příští návštěve Jizerských hor. Po spořádání kuřecích proužku s nivou jsme se vydali dál ke Kamenáči. Ač jsme se rozhlíželi o 106, tak jsme orientační bod přešli. Takže jsme nakonec zalehnuli v lese. Je pravdou, že jsme kemp hledali něco po půlnoci s jednou baterkou. Což bylo dosti obtížné. Mysleli jsme si, že spíme daleko od značky… ale jen mysleli.

Ráno, jsme totiž zjistili, že spíme maximálně sto metrů od cesty. Ale i tak se nám spalo božsky. O tom svědčí fakt, že jsme se vzbudili až skoro v deset. Zabalili jsme věci a vydali se hledat kemp. Po pár metrech jsme našli ono znamení a tak jsme přešli potok a během chvilky jsme byli na Kamenáči. Když jsme se dostatečně pokochali srubem tak jsme si dali konečně snídani. Po tomto úspěchu jsme se vydali najít I bájný Island. Po chvilkovém hledání jsme I ten našli. Termit byl sice zklamaný, ale mne se kemp líbil. Nad byl ze skal krásný výhled. Ze skal nad Islandem jsem zahlédl v dálce zvláštní stavbu na skále ve vzdálenosti pět set metru. Tak jsme  neprojektovali pozici boudy a vydali se ji najít. Což se nám bez problému povedlo. A byli jsme moc nadšení, že jsme to našli na první pokus. Dál naše kroky vedly do hospody U Kozy, kterou jsme znali jen z knížek. Sice to tam bylo pěkné, ale celkem drahé. Tak jme moc neudržovali a vydali se na nedaleké Ontario. Na kterém jsme měli v plánu přespat. Na kempu nikdo nebyl a tak jsme tam zůstali. Nanosili dosti dřeva a dali se do vaření večere. Já jsem si dal placky se sýrem a čaj. Co si dal Termit si už nevzpomínám. Jak se začalo smrákat, tak se objevily první světlušky. Do úplného setmění jsme seděli u ohně a kecali. Jen tak namátkou jsem se zmínil, že ty světlušky co létají jsou samečci a samičky lezou po zemi. Což mně Termit nějak nevěřil tak jsem mu ukázal důkaz, jak to světlušky „“dělají““ 🙂 Chvilku na to jsme vyšplhali na střechu bunkru a šli spát.

V neděli jsme vstali celkem brzo, posnídali a vydali se na vlak. Jelikož v Oldřichově byla zavřená hospoda a byl čas tak jsme došli až do Mníšku. Tam jsme si dali pivo a zmrzlinový pohár. Pak už jsme se jenpřesunuli na vlak a hurá domu.

Tak a je tady pátek. Počasí nám zatraceně přálo a sluníčko svítilo o ostošest. Z práce jsem vypadnul o chvilku dřív abych se zařadil na začátek fronty. Byl to dobrý nápad, jelikož první autobus byl naplněn místenkami a do druhého jsme se dostali jen taktak. Zabrali jsme poslední místa k sezení. Ač se busík se zaplnil až k prasknutí tak se nakonec odlepil a my se vydali do Zakšína. Málem bych zapomněl, že jsme tentokrát jeli jen dva a to já a Radka. Bus se vydal dosti nezvyklou cestou, jelikož byla před Mělníkem uzavírka. Místy bylo pole na kilometry zatopené, ale i tak jsme do Zakšína dorazili celkem na čas. Patnácti minutové zpoždění je v rámci tolerance. Původně jsme si chtěli dát v Zaklíně pivo na cestu, ale jelikož jsem koupil dvě plechovky tak jsme se vydali přímo na kemp. Po mírném šplhání do kopce jsme minuli Gotiku a pokračovali dál. Koukli jsme na studánku a vydali se dál na Pařezák.  Po zjištění, že tam nikdo není jsme rozhodili bágly na palandy a chvilku poseděli. Pak se Radka vydala s kanystrem pro vodu a já na dřevo. Když se vrátila tak jsme zapálili oheň a k večeři si upekli špekáčky. S hořčicí a chlebem to byla super bašta. U ohně jsme vydrželi tak do deseti a pak jsme se přesunuli do srubu. Během chvilky jsme usnuli, ale to jsme netušili co nás čeká. Tipuju, tak kolem jedenácté se ozval strašný štěkot a mně posvítil kužel světla přímo do očí. Po zjištění co se děje a poté co jsem mu řekl, že znám Termita. Zavrčel něco že spím na jeho posteli a rozložil lavičku vedle. Podruhé mně vzbudil štěkot, když šla Radka na záchod. To Besina Raku málem zakousla. Zbytek noci už byl celkem klidný.