a zase to Kokořínsko/Liběchov-Mšeno/ (76)
je tady zase ten pátek. Tentokrát dokonce třináctého s referendem do EU. Proto vyrážím už ve dvanáct z práce, abych stačil doma odvolit a zabalit věci na víkend. Po vhození lístku do volební urny jsem to vzal hned domů, naházel věci do báglu a naložil se do vany. Poté jsem už jen čekal na pátou. Když konečně padla pátá hodina tak jsem se vydal na vlak. Přijel přesně na čas. V Kolíně jsem přestoupil a jel dál na Liběchov. Když jsem se blížil k zastávce Všetaty tak se ozval Pavel, že je ještě v Neratovicích. Ale to už jsem vjížděl do Všetat. Už jsem viděl jak se budeme hledat po Mělnicku. Vše, ale dopadlo jinak. Můj rychlík na ten divnej osobák počkal a Pavel do něj nastoupil. Sice na opačné straně než jsem seděl já, ale nastoupil. Než se prodral na konec vlaku, tak jsme byli skoro v Liběchově. Jelikož jsem tady byl minulej víkend. Tak jsme nabrali směr co centra Liběchova a došli do hospůdky U Přemyla, kde jsme si dali smažák a pivo. Dostatečně posilněni jsme se vydali po modré na Klácelku/skalní útvar/. Po shlédnutí Klácelky jsme se vydali dál. Tak po jednom kilometru jsme našli pěknej plácek a tam jsme pro dnešní den. To bylo na hodinkách tak deset a začalo se pomalu stmívat. Všude kolem poletovaly světlušky a nad hlavou černá obloha bez mraků.Chvilku po tom co jsem zalezl do spacáku jsem usnul a spal až do rána. No rána, je slabé slovo. Pavel se opětovně vzbudil před pátou s tím, že všude řvou ptáci. A kolem šesté vzbudil i mně. Chvilku jsem vzdoroval, že je děsně brzo, ale nakonec jsem podlehnul a v půl sedmé jsme byli už na cestě k nádraží. Tam jsme zaparkovali na zápraží nějaké staré nádražní boudy a čekali až dorazí zbytek. V mezičase jsme si uvařili kapučíno a já sušil na perónu ponožky. Což je kapitola sama pro sebe. Pavel mně sice varoval, že pojede rychlík a ponožky nepřežijou, ale já na něj nedbal a ponožky vesele sušil dál. Během pár minut prosvištěl kolem rychlík a ponožky odletěly. Naštěstí jen do kolejí. Po zjištění, že jsou ok. Jsem je dal opět na perón, tentokrát, ale dál od kolejí. Chvilku na to zastavil další vlak a z něj vyskákalo miliony turistů. A mezi nima i zbytek víkendové výpravy. Po vzájemném seznámení jsme se vydali opět do Liběchova, kde jsme strávili skoro hodinu nákupama. Jelikož nově příchozí neměli dostatek jídla. Když konečně vykoupili půlku Liběchova mohli jsme se po modré značce vydat směrem na Čertovy hlavy a dál na Želízy. V Želízech jsme to vzali zpočátku po žluté a poté jsme to stočili po lesích cestách do Umrlčí rokle. Tam jsme si chvilku ve stínu odpočinuli a pokračovali dál po značce do Vidimi. Odtud pokračovala výprava na „Upíří hrad“. Toho jsem se, ale neúčastnil /viz dodatek dole od Pavla/ a vesele pokračoval po značce až na Bílé Skaly. Na Bílé Skály jsem dorazil tak kolem třetí a po zjištění, že oheň ještě doutná jsem po okolí posbíral nějaké to dřevo a začal si vařit čaj. Chvilku se kolem ochomejtali ňáký skauti, ale když viděli, že nehodlám odejít, odešli pryč. To už se blížila pátá a tak jsem poslal smsku Pavlovi, kde se nacházejí. No a za další hodinku, jsem uslyšel v dálce halas a povyk. Z čehož jsem usoudil, že už se približujou. A nemýlil jsem se byli to oni. A aby toho nebylo málo, tak se chvilku po nich přiřítili místní osadníci, kteří tam byli od včerejšího dne. A mazaným tahem se nás chtěli zbavit. Jeden z nich přišel s tím, že mu volala dcera, že se sem blíží uragán a budě průtrž mračen. Většina osazenstva začala zběsile hledat kde budou nocovat a někteří dokonce chtěli odejít jinam. Defakto jen já jsem zůstal sedět a vesele pozoroval hemžení kolem. U ohně jsme vydrželi cca do půlnoci. Pak se pomalu všichni začali přesouvat do nalezených nocležišť. Já jsem si ustlal u ohně, a měl srandu z toho jak na sebe přes údolí povykují. Asi nejlepší hláška byla něco jako „Už ležím, ale do rána asi sjedu dolů a bude se mnou konec“. No jo nejní nad to spát hezky na rovince. V noci samozřejmě jen fučel vítr a ani nekáplo. Teda pokud ty tři kapky co večer spadly nazývám ničím. Jako první vstal samozřejmě Pavel a kus od mého ucha si začal míchat čaj. Jak už jsem mu jednou řekl.“Ještě jednou a si mrtvej muž“. Příště už mrtvej bude. Přeci jen vstávat před sedmou nejni to pravé ořechové. Ostatní se dovalili k ohni tak kolem deváté. Uvařila se snídaně něco po desáté jsme vyrazili dál. Já s Pavlem směrem po značce dál údolím Bílých skal a ostatní zpět do skalního města. Chtěli jsme dojít až na Kokořín, ale jelikož bylo děsné vedro tak jsme to stočili do Ráje, kde jsme si dali oběd a pokračovali dál do Mšena. Odkud měl jet vlak na Prahu. Když jsme dorazili na zastávku, zjistili jsme, že vlak jede až do hodinu a pár minut. Tak jsme sebou plácli na nádraží a vyčkávali příjezdu vlaku. Tak dvacet minut, před příjezdem vlaku se ukázal na zastávce zbytek výpravy. No a dál už to mělo standardní průběh. Přejel vlak, my do něj nastoupili a vydali se ku Praze. Mně jako vždy uhel vlak a musel jsem čekat hodinu na další. Takže jsem domu dorazil až kolem deváté.
ps: asi nejhezčí z celé akce bylo těch pár hodin o samotě na Bílých Skalách.
dodatek od Pavla:
Poté co se Honza trhnul a šel rovnou směrem na Bilé skály jsem v naději, že uvidím zase nějakou pěknou zříceninu vyrazil s ostatnimi na Upíří „hrad“. Tak třetina cesty vedla po úmorném sluníčku až se konečně slitovala a zahučela do blahodárného stínu lesa. Cestou jsme minuli „studánku“ (vypadalo to jako výkop pro tank s pěkným černým blátíčkem) přičemž na poznámku, kdo chce může se vykoupat, se ozvala jedna z účastnic dobývaní „hradu“ s tím, že se nejdřív napije a pak se mužeme teprve koupat ;))). Když se vydrápala přes hroudu a uviděla, co chtěla pít tak jí najednou buhví proč žízen přešla. Na místě se počkalo až se shromáždí zbytek lidiček a vyrazilo se dále do lesa. Já šel poslední a tudíž jsem se stal svědkem plenění borůvek. Nakonec všichni utekli a já zůstal hlídat Arizonu, která vytáhla z báglu plecháček s zřejmě jediným úmyslem. Pohodlně jsem se usadil a sledoval střídavě poletující Arizonu a jednu dotěrnou vosu. Několikrát jsem jí poradil, kde jsou další borůvky čímž se mi dostalo té pocty a dostal jsem trochu z té sklizně. Není nad dělbu práce. Arizonino zaujetí borůvkama zapříčinilo, že nám všichni zmizli z dohledu. Když už nebylo co sbírat tak jsme se začali shánět po otatních což se z části zdařilo o pár metrů výše v podobě borůvek plenící Marušky. Arizona se opět vrhla se vší vervou do další genocidy. Když bud došli borůvky nebo je to už přestalo bavit se vyrazilo zhruba směrem, kde by se dala očekávat zřícenina. Vydrápali jsme se příšerným krpálem až na světlo bóží, jenže výsledek byl podobný jako srovnání výpravy na severní pól s výletem na Kokořín. Bylo tu prostě PRD. Hrad nikde, výletníci nikde. Tak jsme se na chvíli usadili ve stínu divného stromu. Po chvíli oddychu Arizona začala vyluzovat strašlivé zvuky, že prý domluvený signál. Po chvíli se opravdu ozval z druhé strany louky podobný skřek a tam jsme našli zbytek výpravy povalující se vedle nivelačni značky na rozložených karimatkách. Asi po pul až třičtvrtě hodiny mě začala nivelační značka lehce nudit a tak jsem začal pobízet zbytek osazenstva k další cestě směrem na Bilé skály kam se moudře vydal Honza. Začaly se objevovat i nápady, že by se zůstalo na místě, ale nakonec se ty lenochodi přecejen zvedli a vyrazilo se dál. Cestou se nedělo nic zajímavýho až na útok na jednu poloplanou třešen kousek nad osadou, kde si uz Honza nejméně dvě hodky odpočíval v pokoji. Vedle třešně byla i chalupa, kde se mi dostalo doplnění vody a ostatní si půjčili dlouhý hliníkový žebřík, aby se jim česalo lépe a radostněji. Po přistavení žebříku se jedné z hlavních rolí ujala opět Arizona. No třešně nebyly špatné. Po chvilkové konzumaci se strhla krátká pecková bitka. Pak se jenom spadlo pod kopec ke studánce. Odtud jsme ještě vyrazili hledat nějaký rybník za účelem spláchnutí celodeního pobytu na sluníčku……