S dovolením jsem ukradl zápis od Kameňáka, jelikož jsem skleróza a po roce bych ten zápis nedal….  ta tedy

Je skoro už tradicí, že když má Šnek vyrazit na Brdy, skončíme obvykle někde úplně jinde. A tentokrát to bylo o dost východněji něž byl původní plán. Na velké Fatře.

ve čtvrtek v podvečer tak nastupujeme do rychlíku Šírava, který nás má dovézti do širých Slovenských krajů. Cesta z Prahy probíhala poměrně svižně. Napřed se jedlo, pak se pil rum, jenomže po oslavení průjezdu železničních stanic Choceň, Ústí nad Orlicí a Česká Třebová rum došel. Teda on nedošel, ale Autíčko už nebyl schopen najít ten svůj, tak se šlo radši spát. Usínám na nejvrchnější ze tří postelí lůžkového kupé s myšlenkami na nemožnost uzemnění a pocitem jízdy na rozhoupaném zaoceánském parníku.

Budí mě jemná práce posunovačů Žilinského nádraží. Když se všechno kolem přestalo komýhat, kácet a odezněl třesk a dunění nemá cenu usínat, neb jsme připojeni k lokálce na jih a brzy budeme v cíli. Rozednívá se, když nás souprava, ke které jsme připojeni veze do hor. výsadek proveden krátce nato v liduprázdné stanici Harmanec – Jaskyňa za mhhavo slunečného rána.

Začátek stoupání do hor vedl překvapivě dolů. Napřed na silnici a pak po turistické značce k východnímu portálu velkého tunelu, kde vaříme snídani a celkově se tak pro prožité noci konsolidujeme. Čeká nás několikahodinové stoupání na Kráľovu studňu, při které postupně ztrácíme dech, Autíčka a iluze o zachované fyzičce z let, kdy se člověk ještě neflákal u počítače.

Na terasu rekonstruovaného horského hotelu dorážíme kolem poledne. Objednáváme každý jedno pivo, drbeme domorodého psa a sušíme spocené svršky na slunci. Následuje další krátké stoupání k pramenu pod Královou skalou, která se před námi noří jako přelud. Tam pojídáme něco obsahu batohů a fotíme jako o život.

Další cesta vede – jak jinak, zase do kopce. Po další hodině sedím ve studeném větru pod základnou na Križné a čekám na ostatní. Společně se přesunujeme do kosodřeviny ke krátkému odpočinku a pak postupujeme po travnatých hřbetech na Ostriedok. To už je slunce pěkně nízko a kolem je i přes opar docela fotogenično. Na noc hodláme zakotvit v salaši pod Suchým vrchom, nebo nedaleké Mandolíně. Nakonec zůstáváme v prvním srubu, společně s dvojicí domorodců, kteří jsou – jak se později ukazuje jejími udržovateli a kromě toho i tvlrci serveru hiking.sk. Původní plán přespat venku vzal za své po poznání že v okolí není rozumná volná plocha, tak se dohadujeme na azylu v podkroví salašky, taháme dřevo a vodu a do tmy vaříme.

Jedinou významnější událostí bylo Autíčkovo oznámení, že k nám jdou dvě holky. Na výzvu, zda by nemohl vidět rovnou čtyři, aby to bylo fér, se k nám z hřebene začaly blížit čtyři dlouhovlasá stvoření. Bohužel ze dvou se vyklubali osoby mužského pohlaví a ještě ke všemu intelktuálové. Nakonec odešli na Mandolínu, kde spal osamocený Polák. Mezitím se setmělo a u ohně začala být docela kosa, takže se stěhujeme nahoru. Z údolí k nám doléhá řev jelenů a je asi dobře, že jsme v jeleno- a medvědovzdorné stavbě. Na půdičce je příjemně, nefouká tam, tak zalézám do spacáku a když otevírám oči, tak je ráno.

venku je mlha, hlásí Šnek a Jirka si stěžuje, že zase oka nezamhouřill. Při pohledu na louku to vypadá, jako by někdo provedl špatné nastavení bílé, protože je všechno trošku do červena. Ale jinak je až překvapivě teplo. Tak balíme, vaříme sbídani během které odcházejí oba Slováci zespodu a pak se pomalu couráme pryč. Jako obvykle jdu napřed a netuším, že ostaní jdou ještě na obhlídku ostatních salaší, takže na Ploskej, kde máme spicha, čekám skoro hodinu. Tak si alespoň vařím čaj, prohlížím pomníček zabytého partyzána (podle cedulky se jmenoval Kiss) a pozoruju, jak se rozpouští opar nad okolními vrcholky.

Ostatní dorážení před jedenáctou a rozhodujeme se co dá. volba – pojírném nátlaku, dopadá na západní hřeben Fatry a tak následuje sestup po hraně Ploskej s nádrehrným výhledem, kolem rozcestníku (Kľak – 7 hodin!) a krátký výstup na chatu Pod Borišovom, kde si dáváme pivko. Blíží se poledne.

Debatujeme o tom, zda je možné trasu, která dle rozcestníku má trvat sedm hodin, jít za hodin pět. Optimisticky tvrdím že ano, skutečnost je ale poněkud drsnější. Zatímco časové údaje na turistických směrovnících například v Německu, jsou tak dvoj až trojnásobně přehnané. Tady se nám po neuvěřitelné dřině dařilo občas se k tomu časovému údaji přiblížit. Chtěl bych mít fyzičku jako normovaný velkofatranský turista.

Cesta – teda spíš kamenitá pěšina, přes ktero občas ležel strom, vedla po úzkém hřebenu pořád nahoru a dolu. A toobčas skoro kolmo nahoru a kolmo dolů. Ai přes datum a nadmořsku výšku tu bylo nechutně vedro. v jednom nejšílenějším krpálu, kdy jsme se škrábali skoro po čtyřech, se před námi objevili dva cyklisté. Kdyby tam šel za ruku Elvis s papežem, tak by mě to překvapilo míň…

Ústup navrhuju ve chvíli, kdy se slunce začalo klonit poměrně svižně k obzoru a podle mapy nám ke Kľaku zbývalo ještě víc jak poloina cesty.

Ústupová cesta vedla kolmo dolů do přilehlého potoka, čímž jsme porušili asi deset pravidel bezpečného pohybu na horách, ale mám takový dojem, že i ostatní toho měli natolik dost, že se ani nezmohli na odpor. v mokřinách na dně údolí chvilku debatujeme, zda to na zemi jsou stopy vlčí či medvědí a pak postupujeme po proudu potoka dolů.

A potok pořád klesal a my podél něj pořád postupovali…

Před setměním nacházíme seník, vypadající jako přelud z trampských bájí a pověstí. Šnek bojuje s rozzuřenou vosou a tahá dřevo. Po pokusu rozdělat oheň a průjezdu terénního auta s myslivci nedaleko vaříme večeři raději na vařičích a pak se rozdělujeme na sennou dvojici, kterou tvořím já se Šnekem a dvojici alergickou v podobě Jirky a Autíčka, vystavující se nebezpečí ohryzu od říjících licho- i sudokopytníků z okolí.

Noc ve vyhrabaném kutlochu ze sena byla úžasná. Podle DTB bylo asi osm stupňů, ale musel jsem být celou noc rozepnutý, neb seno krásně izolovalo. Jirka tentokrát musel přiznat, že spal, neboť když mě močový měchýř vyhnal do noci, tak jsem provedl dloubací kontrolu spaní a byl dočista omdlelý.

Poslední den už jenom heslovitě. Probuzení vycházejícím slunce, pochod dolinou do civilizace, debaty o hovně, dosažení vesnice Belá – Dulice. Pivo a kofola. Cesta autobusem do Martina. Rychlé pivo. Přestup ve vrútkách bez piva. Obsazení kupé v rychlíku na Prahu. Zpoždění. Nekonečná cesta. Ubozí spolucestující snášející zápach našich nemytých těl. Další zpoždění. Tma. Praha.

Domu jsem se dostal kolem jedenácté večer. Duševně nabit, tělesně poničen.