S Kameňákovím dovolením jsem mu ukradl jeho zápis a doplnil kněmu jen mé poznámky(kurzívou).

Na Střelu jsme vyrazili až na druhý pokus, protože v zimě nám to nějak nevyšlo.(A bez Jarooše, on se vody prostě bojí…) Ale stálo to za to a byla to sqělá rozlučka s letošní studenou zimou. Nebo spíš vítání jara, které oficiálně začíná za týden? No vlastně je to asi jedno – důležité je, že kromě sobotního rána vůbec nemrzlo a občas dokonce svítilo i slunce. (No nemrzlo, to je silné slovo, mně v letním spacáku bylo lehce chladno).

Sraz byl dost komplikovaný, neb Šnek cestoval až z dalekého severu a navíc měl zkreslené představy o Kladně, jakožto městu, kde mizejí vozidla. Ale jinak všechno klapalo podle plánu a neobvykle brzy – už krátce po půl druhé odpoledne, sedíme ve vlaku (já už z Prahy a doufal jsem,  že pánove nastoupí a budou mít lístek i pro mně) ve směru Rakovník, kde nás čeká přestup na čugálu ve směru Blatno a Žlutice. Cesta uběhla docela rychle, protože bylo co drbat a koho pomlouvat. Předpokládám že se některé osoby museli rozškytat napadrť.(Co napadrť, některé organizace určitě na písek.)

Ve Žluticích zkoušíme hospodu U nádraží, kterážto zevnitř vypadá daleko vlídněji, než zvenku. Dáváme každý dvě pivka a sýrové ražniči, za což platíme neuvěřitelných stosedm, což signalizuje, že jsme v kraji, kde dávají lišky dobrou noc(ale mobil nám žádná neukradla). v rozjařené náladě pochodujeme na vyhlídlý a doporučený flek, kterýžto před setměním nalézáme ve velmi utěšeném stavu. Rozděláváme oheň a vaříme večeři a ze tmy se vynořuje osoba v zeleném, ze které se vyklubal  Termit – Chodec, kterého znám zatím jenom z kempovek a který se o zdejší flek stará. Chvilku s náma pokecal a potom si rozbalil spacák pod totemem a usnul. My ho následovali kolem desátý.

Noc uplynula dobře. Teplota se mrskala někde těsně pod nulou, naproti v lese houkal sýček, Šnek chrápal a Autíčko jako obvykle startoval(jen Kameňák zarytě mlčl). vzbudil jsem se při svítání s pocitem, že už jsem vyspalej. A tak jsem oba dva  nebožáky vykopal ze spacáků taky. Po vydatné snídani, při které pasujeme Šneka do pozice hlavního provianťáka a nosiče potravy(ještě aby ne, jeho obří batoh byl plný  pevných i tekutých dobrot), pomalu balíme. Pomáháme Termitovi trošku zvelebit kempovní boudu a pak se vydáváme na průzkum okolí, při kterém objevujeme spoustu drobných boudiček, ohnišť, starých fleků a jeden hezký kamenný most přes trať. Po kolejích se pak vracíme do Žlutic, kde si v místní samoobsluze dáváme koblihy, pivo a kofolu a při studiu jídelního lístku sousední restaurace, zjišťujeme, že se nacházíme v kraji, kde obvyklá cena jídla je 69,- korun. Prostě ráj(jj trampský ráj to na pohled).

Stoupeme skrze centrum, neb Žlutice jsou město na šikmé ploše(no spíš bych řekl pravém úhlu) a po červené značce prolézáme přilehlé křoviny až k opuštnému hřbitovnímu kostelu na cestě k Verušicím, kde chvilku sedíme na základech hřbitovní zdi. Z kostela někdo oloupal měděnou střechu a lepenka vesele vláje ve větru. Dáváme nějakou svačinu, fotíme a já se zbavuju odpadků. I dál pokračujeme po červený – do kooopce podél hučící vodárny až pod Dlouhý vrch, odkud je krásný výhled na údolí Střely. Kam až oko dohlédlo, tak jenom kopečky, lesíky a pastviny a pasoucí se komoňové. Nikde žádná vesnice. Prostě krása.

Planinou plnou bobků a po úbočí nekolika kopců míříme k Ratiboři, kde nás Autíčko(mně se proste nevěří, i když chápu že můj orientační nesmysl je hoooodně špatný) přemluvil, že prý zná most, který není nakreslený na mapě. Znám jeho orientační smysl, tak jsem mu nevěřil, ale nakonec jsme se překecat nechali a vydali se do hlubokého údolí, kde skutečně most byl(Ještě aby nebyl, to by mně asi vykoupali v potoce). Ona to vlastně byla spíš lávka, ale za to nádherná a betonová s naprosto nejasným účelem. Středem se hrnula voda rozvodněného potoka a celé to vypadalo dost zajímavě.

Přímo za nosem pak šplháme ohromným krpálem nad Skoky, kde ve stádu srnek zahlídnu na okamžik i jednoho úplně bílého srnce – albína. (To stádo jsme mu nahnali my, jelikož se nám nechtělo stoupat kolmo a vzali jsme to traverzem do kopce.) Zaniklou vesničku Skoky mám rád. Dochoval se tu jenom poničenýkostel a jedno stavení, které mělo prý kdysi být hospodou(škoda že tam už není, i když co není může být. Jelikož tam za nedlouho povede turistická značka). v létě to tu bývá porostlé naprosto neproniknutelnou džunglí, ale takhle z jara to byla paráda. Jenom škoda té studánky, že o ní nějaký prase naházelo odpadky, jinak by se tu dalo i docela dobře bivakovat.

Přes louky a remízky plné srnek a muflonů pak sledujem podivnou modrobílou značku až ke Střele. Že by to byla ta turistická značka, jak se o ní mluvilo? Každopádně vedla dost divně – skrz křoví a přes řeku bez mostu, takže kdoví co to je. Turisti by se asi dost natrmáceli, protože je trasovaná opravdu hodně řídce(No alespoň tam moc turistů nedoleze).

Kolem Střely se válely ledové kry a tak se bavíme jejich házením do řeky(jednou krou velkou jako Šnek, jsme se Šnekem hodili doo řeky a tím ukončili slavnostně zimu.) a to až na Údolí Stínů, kde chceme zůstat přes noc. Rozesadili jsme se kolem ohniště, vybudovaného ve formě šachty, udělali čaj, natahali dřevo a pak až dlouho do noci kecali o všem možném a ujídali Šnkovi zásoby proviantu a upíjeli jeho rum.(jo ještě že jsme toho Šneka pozvali na vandr, jinak nevím nevím…. asi by jsme byli bez rumu  a slaniny… dík Šneku, že jsi se rozdělil…)

V noci dost pršelo. Zůstal jsem na lavici u ohniště, zatímco chrápající zbytek výpravy zalezl do boudičky, odkud se celou noc linuly zajímavé zvuky připomínající řezání cirkulárky, rolbování sjezdovky či startování starého moskviče, takže o dešti  neměli ani tušení.(Prostě obrana proti dešti… co dodat)Ráno pojídáme zbytky jídla, z chleba děsláme topinky(jak jinak než ze Šnekova chleba a česneku) na kouřícím mokrém dřevu a pak vyrážíme podél meandrující Střely až k lávce, odkud stoupeme kamsi nahoru k silničce. A po ní pak přes Radyni na zastávku ve Smilově. Ale jsme tu brzo, tak navrhuju že dojdeme až do Luhova, což nebyl nejšťastnější nápad, protože začalo pršet a mokrý pražce klouzaly jako čert. Dokonce semi podařilo neplánovaně přilehnout ke koleji, což potěšilo hlavně Autíčka, který si takhle na pražce ustlal předvčírem.(na ten pochod budem vzpomínat ješte roky, uplně jsem si odrovnal nohy a týden jsem ještě kulhal)

Motorák přijel plus mínus na čas, počet cestujících se příchodem nás tří zvedl na čtyři a celý vagón přijemně zaplnila vůně našich kanad, mokrých svršku a kouře.
Se přestupem v Rakovníku a zastávkou v tamní naprosto kolosální nádražní hospodě, jsme pak bez problémů doputovali do domovů.(Až se divím, že to někdo z nás neodnesl zkaženým žaludkem… divná klobása, jetá sekaná a ke všemu to divné Pito)