Tak zase tady pátek, onen očekávaný den kdy se vyrazí ven. Tentokrát to je o to lepší, že konečně poznám zbytek členů z konference. Když jsem dorazil na nádraží, ještě tam nikdo nebyl. Tak jsem prozvonil Davyho. Jen co začal mobil zvonit uviděl jsem ho tak sto metrů od sebe. Moc se divil, že jsem to hned típnul. A proč pochopil až když jsem mu zaťukal na rameno. Koupili jsme lístky a vydali se do nedaleké prodejny koupit nějaké to jídlo a pití. Poté jsme se vydali k tabuli, jestli už tam nejní náhodou napsáno na kterouže kolej nám přijede vlak. Jelikož tam nic nepsali tak jsme se vydali pomalu směrem k nástupišti, kde jsme čekali na Britta a Grétku. Britt se ukázal jako první a chvilku po něm i Grétka. Hodiny ukazovali pět minut do odjezdu a vlak pořád nikde. No už se není co divit. u českých drah se to pomalounku stává zvykem. No a po další chvilce konečně na tabuli konečně naskočilo kdeže ten náš vlak je. Úprkem jsme se vydali na nástupiště. Jelikož bylo na každé kupé napsáno „místenkový vůz“. Tak jsme se snažili najít normální, avšak marně. Žádný nebyl. Tak jsme se nasoukali do prvních dveří co byli po ruce a zůstali stát v uličce. Naštěstí se to v Kolíně uvolnilo a mi se nasoukali do skoro vlastního kupé. Takto jsme se dokodrcali do Jihlavy, přestoupili na „čugálu“ a vydali se do Kralic. Tam jsme dorazili v půl desáté. Po zralé úvaze jsme zamířili do nejbližší hospody a objednali pivo a smažák. Vrchní tam byl poněkud pomalejší takže jsme se tam zdrželi skoro dvě hodinky. Ale smažák byl dobrej, takže to stálo za to. Když ¨jsem se vysunuli z hospody překonali jsme koleje a vydali se do Údolí pavučin. Jelikož jsem tam ž jednou byl vydal jsem se prostě nejkratší cestou. Je pravda, že zbytek výpravy měl komentáře. Ale já si byl cestou jistý. Jejich obavy byli tak velké, že dokonce zavolali Agimu, prej jestli jdeme správně. Měl jsem kliku, šli jsme správně. Když jsme už skoro viděli Agiho boudu vyřítil ne na nás Kuba v blikající čepici Santa Klause. V družném rozhovoru jsme došli k ohni kde už se hrálo a zpívalo. Já jsem šel spát něco po půlnoci. Někteří se naskládali do boudy, jiní do stanů a pár odvážlivců/i já/ spalo pod širákem. Další den se hned od rána rána střílelo ze vzduchovky a práskalo bičem. Po lehké snídani jsem skoro všichni vyrazili kolem jedenácté na slibovaný výlet po okolí. Jediný kdo zůstal byl Pet. Později se ukázalo proč. Cestou jsme byli svědky likvidace T.O. VÝR. Je velmi smutné co lidé dokažou udělat pro peníze. Majitel toho pozemku se rozhodl, že tam postaví asi vilu uprostřed lesů 🙁 Nejmladší část dostala od osadníků pár osadních věcí na památku a vydali jsem se dál. Po přebrodění potoka jsme se vyšplhali na stráň kam asi houbaři nechodí. Byla plná pravých hřibů nevídaných rozměrů. Po naplnění všech batohů jsme se přesunuli k štole. Kterou jsem podrobně prozkoumali a pomalounku se přesunuli do docela vzdálené hospůdky. Kterou otevřeli jen kvůli nám. Po zdolaní potřebného počtu piv /aby se mohli do boudy pořídit hodiny/. Pak následoval přesun na boudu. Hned po přechodu se začal hrát „no jak to nazvat“(no prostě obrázek 4). Pak ničehož nic přišlo pár koňů, posléze se ukázalo, že je Agi objednal. Asi největší radost udělal Alíkovi a Indy. Pak jsme se já a Kuba vrhli k kůlu s tenisákem a vydrželi jsem hrát pět her po půl hodině. Něž jsem padli vyčerpáním. Konečný stav byl ja/Kuba 3:2. Svoji výhru Kuba později dosti bujaře oslavil. Kolem sedmé se na ohniště dal rošt a začalo se s pečením kuřat. Shodou náhod se dokonce stalo, že existovali dvoje camrátka, Jedny od Agiho a druhé od Čity. Jednu speciální dostal Kuba („TREMPUS HAMAKUS KUBUS“). Měl z toho asi tak velikou radost, že se společensky unavil a posléze upadnul do hlubokého bezvědomí. Ještě než umřel docela zvládnul pronést devět projevů u ohně. Asi tak kolem půlnoci vyhlásil Pet noční hru. Na prohlídku okolí nešel proto aby ji mohl připravit. A tak jsme se vydali do nočních lesů hledat zlatý poklad. Po hodině marného hledání se zjevil Pet. S povídáním, že část pokladu/zlaté pruty/ jsou už u ohně. Ale zlatá lebka zůstala v lese. Posléze nás dovedl k místu kde byl poklad. Kde měla hořet petrolejka. Tu ovšem Boko po nalezení pokladu zhasnul, takže nebyl poklad vidět. A to jsem byl tak metr od něj/ale to už byl poklad u ohně/. Po rozlosování/vyhrál Pátrač/ kdo půjde s lebkou k ohni. Nikdo mu určitě nezáviděl, jelikož lebka vážila přecejen pár kilo. Když vyrazil ostatní se ho snažili ulovit. Postupně jsem se rozmístili kolem ohně a číhali kde se ukáže. Nakonec ho ulovila jedna z dam. Už si přesně nepamatuji která. Po této vyčerpávající hře jsme zase posedali kolem ohně a hrálo se dál. Ale to už Kuba neslyšel jelikož umřel. Jelikož kamarádi jsou bestie, dali jsme Kubovi želízka. Ze začátku byl připoután k lavičce,ale později měl v zájmu jeho bezpečí jen spoutané ruce. Všimnul si toho až po hodině když se vykolíbal ven/asi na záchod/. Když mu Britt je sundával neobešlo se to bez následků. Kuba chtěl želízka odhodit, ale zapomněl ,že mu je sundal jen z jedné ruky a trošku sebou plácnul na zem. Toho jsem už svědkem nebyl, takže to znám jen z vyprávění. Ale něco pravdy na tom bude, jelikož byl Kuba docela slušně zabahněnej. Ráno jsme pojedli polévku, pořídili společné fota a vydali se každý k domovu.