Odjezd byl stanoven na sobotní ráno. Jelikož v pátek už byla domluvená hospoda s kamarádem z Plzně, který s námi měl také jet. Ten nakonec nejel, ale do hospody přijel. V hospůdce jsme vydrželi až do druhé ranní. A tak jsme jeli posledním rozumným vlakem a to v 9:20 ze Smícháče. Ranní vstávaní bylo náročné, hlavně pro Pavla. Nějak mu nesednul poslední panák a nakonec jsme se v 9:19 skoro klusem doběhli k nástupišti. A přesunuli se na perón 1A, který je děsivě daleko. Alespoň nám se to tak zdálo. Vlak ač tam začínal byl nacpaný až k prasknutí. Zůstali jsme proto radši u dveří a rozdýchávali rychlý přesun až do Zadní Třebáně, kde jsme kamaráda z Plzně opustili a přesedli na osobák směr Osov. Když jsme dojeli do Osova už jen poprchávalo. Málem bych zapoměl na hlášku štíplístka „“Tady zase někdo dobíhal vlak co?““ Z Osova jsme to vzali přes Velký a Malý Chlumec. Ve Velkém jsem si ještě koupil snídani a vydali jsme se na Naději. Tam jsme si chvilku dáchli, koukli do kempovky a vydali se dál. Další cíl jsme zvolili Krkavce. Vzali jsme to přímo lesem a po chvilce chůze jsme se vynořili z lesa u nedostavěné přehrady. Na Krkavcích bylo prázdno a tak jsme si oddechnuli, že nemusíme o dům dál. Poslední zápis v kempovce byl myslím měsíc starý. Rozložili jsme věci kolem ohniště a rozdělali oheň. Teda rozdělali, trvalo to určitě půl hodinky než ta mrcha začala pořádně hořet. Když se konečně rozhořel plácnuli jsme přes ohniště rošt a dali se do vaření. Teda vaření, nakonec jsme si dali k večeři jen čaj a polévku. Pavel myslím ještě vařil nějaký guláš, nevábného vzhledu. Během jídla jsme stihli nasbírat další dřevo a u ohýnku jsme vydrželi jen do šesti. Nějak nás ještě zmáhala únava z včerejší hospody. Brzké usínání se nám ale vymstilo. Pavel se prý probudil v devět a málem ho klepla pepka když zjistil, že je ještě pořád sobota. No a sobota pomalu končila:) A my jsme nakonec vstali něco kolem sedmé. Jako první to nevydržel Pavel a šel rozdělat oheň a asi mně proklínal. Protože jsem mu zakázal vzít na Brdy vařič. Takže si to kapučíno opravdu zasloužil. Zápasil s ohněm nejméně hodinu, než trošku chytnul. Když jsem zaslechnul, že oheň už celkem hoří vyhrabal jsem se ze spacáku taky a šel se ohrát k ohni. No hořel, je fakt silné slovo. Ale hřál. Prostě se na něm dalo vařit. Naházeli jsem na pánvičky nakrájenou cibuli, trochu másla a slaniny, osmažili to a hodili do toho pár vajíček. Jako chuťovku jsme do toho přihodili ještě nivu. Fakt úžasné jídlo.A taky jsme ho už minule prohlásili za osadní. Po snídani jsme ještě chvilku posedávali na kempu a debatili o všem možném. Před odchodem jsme nanosili nějaké to dřevo pod přístřešek, poklidili ohniště a napsali malej zápis do kempovky. Po této anabázi jsme se vydali směrem na Jince. Po chvilce jsme narazili na tur. značku a po té jsme došli až na nádraží. Tam jsme koupili lístky a venku vyčkali příjezdu vlaku. Do čekárny se nám moc nechtělo jelikož tam bylo děsné vedro. Vlak po hodince čekání nakonec přijel a my jsme přes Zdice dorazili až na hlavák. Tam jsme se rozloučili a tím končí tento vandr. Já jsem stihnul přípoj domů. Což je skoro jako zázrak, protože jak si tak vzpomínám na posledních pár vandrů. Tak jsem si vždy, hodinku, na vlak do Brodu počkal.

ps: ještě k tomu nedělnímu vstávání. někdo z nás zase pronesl šílenou hlášku a srub na krkavcích málem spadnul. mají mazaně udělanou plochu na spaní, jak se někdo hne tak se celá plocha postele zhoupne. A tohle šílené houpaní vyhnalo na záchod jako prvního mně. ale já se vrátil zpět do spacáku. jako druhý ono houpání nevydržel Pavel. ale místo do spacáku si vybral krušnou práci. a to rozdělat onen oheň.

pss: ještě jedna věc. doufám, že potok na krkavcích je stále pitný. ač v něm plavaly divné bublinky uvařil jsem si z vody čaj. zatím žiju, ale opravdu nevím co si myslet o bublifuku v potoce. tajně doufám, že to bylo způsobeno deštěm a ne nějakým svinstvem.