„Po dlouhých debatách kam že to vlastně pojedeme jsme se sjednotili na názoru že to bude Šumava. Z Prahy nám autobus jel po jedenácté a tak jsem to zalomil v devět a vydal se na Anděla. Kde jsem měl sraz s Pavlem. Nakoupili jsme jídlo a vydali se na autobusové nádraží. Tam už bylo pár lidí a postupně přicházeli další. Jelikož byl ještě čas tak jsme zaparkovali kus od zastávky a ve stínu vyčkávali příjezdu autobusu. Tak pět minut před odjezdem jsme se přesunuli k zastávce a vecpali se dopředu. Chvilku na to přijel autobus a my nastoupili jako první po místenkářích. A procpali jsme se úplně dozadu. Pavel/Vodouš/ už seděl a tak jsem mu podal bágl ať ho položí na zem. Ale nějak to nepochopil a báglem trošku rázněji plácnul. V ten okamžik ve mně zatrnulo. Měl jsem totiž v batohu plato s šesti vajíčky. S domněním, že to vajíčka přežila jsem se usadil a vydali jsme se na dlouhou cestu do Vimperka. Jen co jsme se přiblížili k Vimperku spustil se dobrej slejvák. A než jsme dojeli k zastávce byla z toho průtrž mračen. Proto jsme se přemístili na vlakové nádraží a jali se dohodovat zda půjdeme ještě na Pavlovu chatu nebo pojedeme rovnou dál do Volar. Déšť pomalu ustával, ale i tak jsem Pavla přemluvil a jeli jsme dál do oněch Volar. Jelikož jsme měli chvilku čas, chtěl jsem si z báglu vyndat nějaké jídlo. Po rozbalení báglu jsem, ale zjistil, že jedno vajíčko náraz v autobuse nepřežilo a tak putovalo do koše. Ani jsem nestačil zabalit bágl a už jsme museli švihat do vlaku. Ve vlaku jsem očistil futrál s vajíčky a pro jistotu jsem ho dal do igeliťáku. Dokodrcali jsem se do Volar a přemístili jsem se do restaurace Chata kde jsme tak hodinku počkali na Petra. Při této pozdní pauze jsme si dali pár piv,česnečku,bramboráky a kuře.Když se blížila hodina Petrova příjezdu zvědavě jsme vyhlíželi z okna a vymejšleli strategii jak ho donavigovat do hospody. Když se nakonec ukázal tak jsme mu zavolali mobilem a krok za krokem jsme ho donavigovali až k nám. Asi se dost divil, že známe tak detailně cestu. To asi netušil, že ho celou cestu pozorujeme. Když se posadil objednal si pivo a nějaké to jídlo a chvilku jsme debatovali. Debata to byla převážně o počasí. Protože venku to vypadalo dost prapodivně. Chvilku pršelo a chvilku zase nepršelo. Samozřejmě když jsme zaplatili a vydali se ke dveřím začalo pršet značně víc. Po pokusu jít bez ponča jsem se hned vrátil a pončo nakonec z báglu vyndal. Z Volar jsme se vydali po modré značce směrem ku hradu. Když jsme se konečně dohrabali o odbočce ku hradu tak jsme zjistili, že mostek přes Blanici strhla voda. Tak jsme se vydali dál. Ač jsme chtěli zaparkovat někde v lese Pavel nás táhnul dál a dál. Nakonec nás dotáhnul k nějaké chalupě, kterou chtěli koupit. Chvilku jsme hledali kolem místo na přespání, ale nakonec zvítězila otevřená kůlna, kde bylo útulněji než venku. Rozvěsili jsem všude kde se dalo mokré věci, natáhli spacáky a uložili se ke spánku. Spalo se tam celkem dobře, teda až na to ranní probuzení. Z ničehož nic začali kolem půl sedmé všude kolem řvát krávy. Rychle jsme zabalili věci a vydali se přes pastviny k řece. Naštěstí se tam pásly jen krávy, tak jsme mohli poklidně sledovat krajinu. Chvilku po tom co jsme došli k řece jsme zakotvili na jednom břehu a dali se do přípravy snídaně. Poskládali jsme z kamenů, kterých bylo v suché řece dost, ohniště a dali se do vaření. Jen co jsem vyndal z báglu vajíčka zjistil jsem, že další už je nakřápnuté. Ale to už bylo jedno, jelikož stejně putovalo na syčící cibulku na pánvičce. Prostě super snídaně se vším všudy. Po uhašení ohně jsme se vydali korytem řeky. Po kamenech jsme poskakovali pěkných pár kilometrů a nikdo z nás do vody nezahučel. Jen někteří občas děsivě váhali při přeskoku z kamenu na kámen. Viď Vodouši. To jsem ještě netušil co mně čeká za pomstu. No a takhle jsme poskakovali v řece až skoro do oběda. Na oběd jsme zaparkovali uprostřed řeky na malém ostrůvku. Opětovně poskládali ohniště, ale tentokrát pořádné. Během chvilky vzplál oheň a my se dali do vaření. Každý si uklohnil nějaký ten oběd a posléze ho i snědl. Během pojídání oběda se kolem prohnalo pár zabloudivších turistů, kteří nedbali na naše rady a vydali se skoro opačným směrem než byl jejich cíl. Po vydatném obědě jsme se opět vydali řekou dál. Zase hop a skok a takhle dokolečka. Občas trošku sprchlo, ale to nás neodradilo a my šli dál. Málem bych zapoměl, že jsme ještě si ještě před obědem udělali malou pauzu u malé peřejky. Kde jsme sundali boty a dali nohám trochu toho osvěžení.No ale abych pokračoval dál. Některá místa byla dost záludná a skoro se nedalo projít, ale jelikož jsme se rozhodli jít korytem, tak se nám skoro žádná nezdála nepřekonatelná. Jelikož přeháňky nabíraly na intenzitě rozhodnuli jsme se ukončit cestu korytem a vyšplhat z údolí na cestu. A zde nastal převratný zvrat cesty, jelikož jsme se nějak zamotali a dle mně a mé gpsky jsme šli opačným směrem. Ale nikdo mně nevěřil a tak jsme se motali dál. Nakonec jsme se nějak vymotali a ocitli se na cestě která nás dovedla až skoro k vesnici. Tak několik kilometrů před vesnicí našel Vodouš pramen a tak jsme u něj zaparkovali a nabrali dostatek vody do čutor i do vlastních těl. Padly tak dva až tři litry tangu. No a kousek od studánky jsme našli celkem pěkný převis a bylo rozhodnuto o noclehárně. Nasbírali jsme dostatek dřeva, připravili věci na spaní a dali se do vaření večeře. Když se trošku zešeřilo, zlomil jsem chemické světlo a začal s ním blbnout. Chvilku na to se z cesty ozvalo „“Ještě točíte ohněm? Můžu se přijít kouknout?““ Trošku nechápavě jsme neznámého ve tmě pozvali. Za chvilku se ze tmy vynořil člověk, ale moc se neohřál. Ve tmě zarachotilo auto a neznámý se s povykem „“Mám na cestě koně vnořil zpět do tmy““. Auto zastavilo a chvilku tam asi s majitelem koně debatoval. Po chvilce auto nastartovalo a cizinec nejspíš odešel domů. Kolem půlnoci jsme to zabalili a šli spát. Druhý den jsme vstali tak kolem půl osmé, poklidili převis a vydali se na bod který jsme den předtím zaměřili. Během hodinky jsme se přiblížili k bodu na 300m a jelikož to bylo sakra do kopce tak Vodouš odmítnul jít dál. Takže jsme k zaměřenému bodu dorazili jen já a Petr. Sice jsme museli zdolat jednu ohradu, ale gpska ukazovala 1m od místa a to nám stačilo. Odtud jsme se vydali díl po cestě. S malou pauzou u večerního cizince, kterého jsme náhodou potkali při práci na pastvinách/cizinec bydli v Čáslavi/ jsme dorazili až do vesnice. Jelikož tam byla ale pouť tak jsme se tam moc nezdržovali a ač neradi jsme pokračovali dalších cca devět kilometrů dál do Prachatic. V Prachaticích jsme si dali pivo a smažák a vydali se na nádraží. Já a Vodouš na autobusové a Petr na vlakové. Cesta domů byla celkem rychlá, jelikož autobus nezastavoval v žádných vesnicích a kolem sedmé jsme byli na Smícháči. A toť vše.

ps: ještě k té Vodoušově pomstě. Chvilku po obědě jsme dorazili na místo kde se skoro nedalo přejít. Vodouš jakoby to věděl přešel o pár set metrů dál a já a Petr jsme zůstali na druhém břehu. Jelikož byl v tomto místě dost široký tok hodil jsem do vody pár velkých kamenů. A v tu chvíli se to stalo. Vodouš vzal do rukou obrovský placák a hodil ho na místo kam jsem já hodil malé kameny. Jak jsem uviděl letící balvan bylo mně jasné, že je pozdě. Placák žuchnul do vody a zdvihnul tak velkou vlnu, že jsem v okamžiku vypadal jako vodník.No prostě od hlavy k patě mokrej. Nastalo hrobové ticho. Potom jsme samozřejmě v pohodě přeskákali přes vodu. A po oné dlouhé chvilce ticha Vodouš za šíleného smíchu padnul na zem. „