Ač je teprve pondělí začínám psát zápis. Počasí je přímo děsivé. Teploměr ukazuje 12 stupňů, prší a fouká vítr. Tak jen tajně doufám, že se slibované středeční oteplení dostaví. Jinak hned první den umrzneme. Pokud by byla zima a vítr, dalo by se to ještě jakžtakž přežít, ale ještě déšť. To by byla docela smrtelná kombinace. S mojim spacákem do plus deset, by to byla opravdu zatěžkávací zkouška. No a je tady čtvrtek. Kolem poledne jsem dorazil domů, zabalil věci a vydal se na barák nakrmit zvěř. To mi zabralo trochu více času takže jsem musel odjezd odložit o další hodinu. Což bylo skoro šest hodin. Na Masaryčce jsme s Petrem nakoupili nějaké to jídlo a vyrazili vlakem do Ústí a dál do Sebuzína. Cesta probíhala celkem v pohodě až na ten déšť. Naštěstí těsně před Sebuzínem se déšť uklidnil a jen zlehka mrholilo. Když jsme dojeli do Sebuzína byla už docela slušná tma. Takže jsme místo po modré/zelené/ značce vyrazili po silnici. Což se zbytku výpravy která už byla na místě nějak nelíbilo. Ale s tím nic nenadělali. Přeci jen přesun po silnici byl znatelně rychlejší a pohodlnější. To jsme ještě nevěděli co nás čeká na žluté značce. Po té co jsme našli na silnici odbočku začala docela drsná cesta lesem/bahnem/. Zpočátku se zdála cesta docela dobře značená a nenáročná. Pak začala náhle stoupat v úhlu 30ti stupňů a více po bahnité cestě do lesa. Třikrát jsme se museli vracet protože jsem prostě ztratili žlutou značku. Petrovi se povedlo jednou žuchnout do bahna a děsně nadával :). Cestou jsem narazili na význačný turistický bod a to vyhlídku „“. Samozřejmě jsme se na ní vydrápali. Výhled z ní na město byla ale pěknou odměnou za naše úsilí. Cesta zpět z vyhlídky byla taky docela zajímavá. Kameny děsně klouzali a nikdo se nechtěl zřítit dolů. Nakonec jsme se ve zdravý sešplhali dolů a vydali se na cestu. Zdálo se nám, že už tam musíme být, ale opak byl krutou pravdou. Zpětně si uvědomuju, že jsme mohli být tak v půlce cesty. Asi tak po další hodince cesty jsme uslyšeli „Hele světlo“. A opravdu byli jsme na vrcholu Varhoště. Tam jsme se se všemi pozdravili a tak hodinku setrvali u ohně, kde jsme se ohráli a vydali zpět dolů k altánku kde jsme přespali. Noc jsme přečkali skoro v suchu. Je pravda, že někteří měli trošku mokřejší spacák, ale to se dalo čekat. Po lehké snídani jsme se vydali směrem přes Čeřenište do Němčí. V Čeřeništi jsme chtěli nakoupit jídlo, ale nějak tam nevedou obchody. Takže jsem vyrazili do Němčí, kde se od nás odpojila Jana(a její parta). Já,Kokos,Petr a Darča jsem se vydali do T.O. Ihoka. Na Ihoku jsme dorazili kolem druhé, ale nikdo tam ještě nebyl. Tak se po hodince zevlování se Petr a Darča uložili ke spánku a já s Kokosem jsme vyrazili do Němčína na průzkum. Kde jsme narazili na jednoho z organizátorů her, tak jsme mu pomohli natočit vodu a vydali se přes ještě jeden srub lesem zpět ke spáčům. Rozdělali oheň a uvařili čaj a kafe. Už skoro v pozdní se ukázalo pár lidiček. K večeru jsme postavili přístřešky a shromáždili se kolem ohýnku kde se vařilo. Neumím odhadnout, ale asi kolem půlnoci jsme se uložili ke spánku. Druhý den jsem já osobně vstával tak kolem desáté a to už byli přípravy na hry v plném proudu. Hry byly následující „hokejogolf,tramvaj, hod tenisákem na visící cíl, lyžování ve dvojici, lyžování na singla“. Mezi hrami byl oddechový čas na oběd a nasbírání energie na další hry. Na závěr se hrála hra „modrokábátníci“ které jsem se neúčastnil. Skóre bylo pár úrazů a jeden kousanec do zadku od psa. Ale to už se blížila hodina zapálení slavnostního ohně. Zcela standardně se na začátek zahrála Vlajka. A pak se hrálo až do ranních hodin. V pauzách se ještě hrálo pár her „rychlo pití Kyselky,pojídání jogurtu s šátkem přes oči na čas a recitace básní“. Já jsem se jako jeden z posledních uložil ke spánku kolem jedné ráno. V ranních hodinách začalo pršet a vydrželo to až do desáté kdy jsem se vysoukal ze spacáku. Narychlo jsem zabalil, napil se čaje a rozloučil se se zbytkem osazenstva. A spolu s Petrem,Darčou a dalšími jsem se vydal na zastávku autobusu, která byla vzdálena necelé čtyři kilometry od osady. Pak už to mělo standardní průběh. Nakoupit jídlo v Ústí a vydat se zpět do Prahy.