Sobota:
Vyrazili jsme v sobotu navečer, nicméně do naší stanice vlak jel až v neděli ráno, takže jsme dorazili do Děčína a vydali se na noční průzkum města. Cílem byla jasná věc…hospoda. Teda původně jsme uvažovali, že se přesuneme někam za město na místa, o kterejch Honza údajně věděl a prý! znal i cestu jak se k nim dostat. No a protože díky svejm pověstnejm schopnostem získal funkce  profesionálního dezorientátora map a vrchní bludičky, tak nakonec kolem 23h vyhrál nápad pracovně označovanej jako „“hospoda““ a pak nějak přečkat než pojede první vlak směr Jedlová. Po chvíli jsme našli hospu přímo u řeky, která zavírala až o půlnoci. Za vodou byla místní parodie na openair kino a dávali nějakou krávovinu tušim s Polívkou. Dali jsme dvě piva a já navíc tláču. Potom jsme vyrazili zpátky směrem na nádraží a cestou jsme objevili exvyhlídkový orlí hnízdo nad tunelem. Asi tak v jednu brzo ráno jsme se vydrápali nahoru a rozhodli se, že tady nějak vydržíme do ranního vláčku. První měl jet tuším v 4:40, kterýžto jsme úspěsně zaspali. Pravda místo na spaní to nebylo zrovna ideální a asi ve 3 ráno nás na chvíli surově probudilo zahoukání vlaku, kterej zajížděl do toho tunelu nad kterým jsme nocovali. Fakt úžasný, když mi do ouška zatroubí na plnej kotel vlaková houkačka.

Neděle:
Nakonec jsme se vykopali ze spacáků kolem 5h. Vláček do Jedlový jel v 6:42. Na nádraží jsme si hned sedli do vlaku a vydali se na cestu. Vyskákali jsme v Jedlový a připoměli si minutou ticha geniální Honzíkovu schopnost zdezorientovat si mapu (z Tolštejna na žlutou) a vyrazili tentokrát opravdu po žl. přes sirnou studánku na Naději. Za zcestím žl/m jsme dali pozdní snídani/brzskej oběd a já si pak dal dvacet na dvě hoďky, jelikož mi tohle ranní vstávání nedělá dobře. Během obžerstvování kolem nás prošlo nebo projelo snad milion turistů a cyklistů. Po kratičký pauze vrchní bludička opět „“přečetl““ mapu o cca 3-4km vedle takže po malý korekci polohy jsme vyrazili k sirnýmu prameni pro vodu. Tam jsme dali další tentokrát vážně malou pauzu na jeden Tang a pak pokračovali dál na Naději. U odbočky k Ledový jeskyni jsem kategoricky odmítnul stupidní, rejpavý, stupidní Honzův nápad se drápat do ukrutnýho krpálu kvůli zamčený jeskyni a pár blbejm netopejrům.  Sice se mi ještě chvíli marně snažil namluvit, že jeskyně zamčená nebude, ale přesvědčit mě se mu nepovedlo. Na nově udělaný ceduli totiž stálo, že jeskyni otevírají jenom jednou ročně a navíc jenom na chvíli. Tudíž se i přes Honzovo brblání pokračovalo dál. Asi tak po 15min tj. kolem 16h jsme dorazili k přehradě. Obešli jsme hráz na stejný místo, kde jsme se koupali loni a šli rovnou do ledový Naděje. Voda byla vážně naprosto ledová, ale sluníčko pražilo o 106 takže jsme se ve vodě plácali nejmíň dvě hodiny. Když konečně přestalo tolik pálit, vybrali jsme si hezčí ohniště pod hrází a nanosili trochu dřeva na oheň. Protože to byla činnost namáhavá a unavující museli jsme se ještě kolem 19h (prostě až to ta smaživá koule už úplně zabalila) dát večerní ledovou koupel. Poté přišel ideální čas na večeři. Honza si dal delikátní yum-yum+slepičinec a já se jal vařit sekaný potrubí do zatáčky s rokforovou omáčkou a tuňákem. No a anšto Honza docela zeleně, hladově, mlsně, ale zejména zeleně hladově pokukoval po mym výtvoru a protože jsem toho uvařil docela dost i pro malou armádu, tak jsem se s tim nenažrancem podělil. A to mi to ta vybíravá huba ještě zkritizoval, že jsem tam prej dal moc oleje…nojo mohlo ho bejt o ždibec míň, ale taky mohl zůstat napapanej tim  yumyumem,no ne? Během našeho resp. převážně mýho kuchtění se dokodrcali dva na smrt čekající čundráci a zaparkovali u vedlejšího ohniště. Jeden z nich se snažil rozdělat oheň křesadlem, což se mu nakonec i povedlo, ale trvalo mu to děsně dlouho (možná by si přiště měl vzít radši trochu benzínu nebo aspoň PePo a zapalovač). Potom si „“uvařili““ bůhví co a aniž by uhasili oheň to krátce před osmou zalomili. My jsme seděli u ohýnku tak do jedenácti. Nakonec jsme šli po tmě hledat místo na spaní a Honza si vybíral tak dlouho, až si ustlal se žracákem přímo nad myší dírou. Myšička neváhala a sežrala mu kus brzdy vč. igelitky.

Pondělí:
Hlad a Honzovo nadávání na myší populaci mě vykopali ze spacáku asitak kolem devátý hodiny ranní. Jenže kvůli tragickýmu nedostatku vody se uvařil jenom jeden čaj…Mezitím se asi tak o hoďku později exhumovali i ty dva důchodci, posnídali a nechali po sobě děsnej bordel. Ještě než vodsmahli jsem vyrazil do okolí na průzkum jestli nenajdu nějakou pitnou vodu blíž než sirnou studánku. Pár metrů od přítoku Naděje jsem našel nádhernej potůček a další lepší místo na spaní. Po natankování jsem dokončil vyživovací rituál…z pár zásob jsem vyrobil čokoládovou ovesnou kaši (nějaký ty musli tyčky + čokoládová tatranka, což byl Honzův nápad). Vyživovací proces se mi trošku vymknul z rukou a maličko jsem se přežral, takže mi přislo docela vhod trávení v podobě asi dvou hodinovýho plácáníse ve vodě a připejkáníse na sluníčku. Když už bylo flákání dost, sbalili jsme se a vyrazili po žlutý posléze od sociální péče po modrý směrem na Mařenice. Jak už tak bejvá udělali jsme tragickej omyl s první hospodou, kde měli jenom Konráda. Bohužel v tý chvíli jsme jěště nevěděli, že jenom o kousek dál je normální hospoda, kde točej Prazdroj, takže jsme dali jenom po pivku k nějakýmu tomu kusu žvance a s lehce pokaženým dojmem, jsme pomalu vyrazili dál, aby jsme si hned za rohem dojmy opět vylepšili v další hospůdce. Sedli jsme na zahrádku a protože jsme tušili, že budeme mít hlad padla nám za oběť druhá večeře. Během myšlení na budoucnost jsme si vyslechli místní výkvět yntelygence a tak jsme radši začali pozorovat místní i projíždějící ženský. S blížící se devátou hodinou jsme začali přemejšlet, kde to dneska zalomíme, až jsme cestou narazili na nějakej zrovna neobydlenej tábor, ze kterýho se ráno vyklubalo, že asi patří nějakym skautum Maruška. Z nedalekýho okolí se k nám nesl děsnej bordel. Rychlym průzkumem jsme zjistili, že o kus dál je další tábor Mlýn nebo kýhočerta a díky Honzově znalosti problematiky, že to nejspíš jsou piňdouři.

Úterý:
Ráno jsme se radši vykopali ještě před osmou. Dali jsme rychlou snídani a přemejšleli, kam vyrazíme dál. Přesně v osm měli v táboře budíček. Honza se mermomocí chtěl na ten tábor podívat, takže jsme si museli střihnout malou zacházku kolem jejich tábora a pak to stočit zpět přes Mařenice do Heřmanic. Úmorná cesta po silnici v začínajícím vedru si asi vybrala svoji daň a Honza se zcvoknul a cestou dělal páva a poslouchal svojí ozvěnu. (někde bych asi vyhrabal i zvukovej záznam). Za chvíli se za náma táhlo už celý hejno pávů a Honza s tim hejkáním evidentně ješte zdaleka neměl v úmyslu přestat. Teprve, když se silnice stočila do akusticky nepříznivejch míst, nás ta celkem slušná paví populace začala pomalu opouštět, až bylo nakonec zase ticho narušovaný jenom šoupáním našich bot. Za jednou z bezpočtu zatáček se najednou vylouplo golfový hřiště Malevil, který jsme zdárně nechali za sebou ikdyž tam měli nějakou hospu. Vynechali jsme i hospodu následující, až jsme dorazili k obchůdku ve kterym neměli nic. S konstatováním, že tady nechcípnul jeden, ale nejspíš celej útulek psů jsme se rozhodli, že Lužickejch hor bylo dost a je na čase změnit lokál a posunout se o dům dál. Nejbližší vlak měl bejt v Jablonym, tak jsme přidali do kroku a za chvíli jsme posvačili na nadraží v Jablonym v Podještědí. Během čekání na vlak si docela drsnym způsobem rozbila hubu figurína oblečená do uniformy průvodčího nebo možná dokonce přednosty stanice. No to neni až tak  podstatný jako spíš to, že Honza se málem rozeběhnul tý figuríně na pomoc. Nakonec dorazil i ten vlak na kterej jsme tam tak trpělivě celou dobu čekali a my jsme se z něho vysypali až v Oldřichově v Hájích. Cestou jsme našli nějaký dvě studánky, kde jsme dotankovali vodu a pokračovali dál. Bloumali jsme tak nějak po lesních cestách necestách až jsme objevili kemp osady Ontario. Bunkr byl zamčenej a vzhledem k tomu, že Honza je štáckripl (má modrou) a já jakožto  ex-civilkář o vojenských záležitostech vim taky leda velký kulový, bylo pro násodemčení bunkru neřešitelnou záhadou. Honzovi jsem pěkně vynadal, když se ukázalo, že s sebou táhne spoustu hovadin, ale C-4 ani Semtex nemá, což byla naše poslední a jediná naděje jak se do bunkru dostat. Honzu pak napadlo, že zkusí zavolat nějakýmu kamarádovi o radu, ale nedovolal se, čímž umřela i ta poslední naděje, že by jsme se mohli vyspat uvnitř. Nakonec jsme v předtuše setrvalýho stavu ve vývoji počasí na mapě vybrali jeden slibně vyhlížející rybník a vyrazili ho najít. Na jedný křižovatce jsme zahnuli omylem na druhou stranu, ale nakonec jsme k večeru Šolcův rybnik zdárně našli.Voda byla užasnym vysvobozenim z ulepenosti předchozího dne.

Středa:

Hned od rána se nám taproklatě modrá obloha vysmívala a slibovala další pekelně vypečenej den. V sedum ráno přijel nějakej rybář a v klidu si vedle nás nahodil. Už od půl osmý ta blbá koule smažila o 107, že se nedalo ve spacáku vůbec vydržet. Dal jsem se do řeči s rybářem, kterej tu chtěl nachytat nástražný rybičky a pak jet dál. Dostali jsme od něj taky tip na hospodu Sedící Býk, která měla bejt asi tak dva kiláky od tohohle rybníka. Honza kupodivu vůbec neprotestoval. Asi ani jemu představa teplot při nichž se odpařuje i hliník  nedělala dobře. Poděkovali jsme rybářovi a šouravym krokem jsme vyrazili doporučeným směrem a hospodu asi kolem půl desátý opravdu našli. Zapadli jsme dovnitř a vyhráli pomyslnou soutěž o prvního dnešního hosta a zaparkovali u jednoho z prázdných stolů.V tu dobu už bylo vedro na padnutí a v takovymhle počasí je nejdůležitější dodržovat pitnej režim, což jsme důsledně dodržovali a trpělivě čekali na chládek. S prvním donesenym orosenym půlitrem  Honza-optimista prohlásil, že námbude špatně…a bylo, ale z toho příšernýho vedra. Někdy asi tak kolem čtvrtýho piva nám hospodskej, kterýmu nemohlo bejt víc jak nám, doporučil ať si sedneme ke stolu u výčepu, jednak, že on to bude mít blíž a hlavně, že je tam trošku průvan. V tý chvíli jsme už nějakou dobu zdařile zabíjeli čas nejen dodržováním pitnýho režimu, ale i důslednym zabíjenim much o který rozhodně nebyla nouze, protože se hospoda nachází v prostorách nad koňskýma stájema. Z počátku, jsme ten muší holokaust prováděli pouze ručně, ale po nějakým tom pivu a uplynulý době jsme si hospodskýmu řekli nejdřív o jednu a nasledně i o druhou plácačku, čímž jsme genocidu povýšili na další úroveň. Hospodskej se nám sice jednou pokusil těch několik muších mrtvolek sebrat, ale pár ran plácačkou ho od tohohle nápadu rychle odradilo, takže jsme si ke stolu u výčepu, kromě půlitrů a báglů přenesli i počínající hromádku povražděných much. Někdy kolem jedenáctý hospodkej přišel s tim, že jde roztápět udírnu a že budou různý dobroty asi tak za dvě hodky. No měl tam vážně pár dobrůtek, ale vzhledem k tomu, že tahle část poznámek se zrovna nedá nazvat detailnima, tak si už nevzpomínám, co všechno jsem mu tam sežral. Pamatuju si jenom, že něco z toho co tam měli jsem zdlábnul uplně sám. Dál si matně vzpomínám, že tam během dne dorazil nějakej místní dědula, kterej všechno věděl a všechno znal a měl tam proslovy na téma koní a vody, detaily si už vážně nepamatuju, ale zůstala mi vzpomínka na to, že vykládal naprostý nesmysly, o kterejch byl skalopevně přesvedčenej a jakmile mu kdokoli něco namítnul tak byl odměněn hodinovou přednáškou, jak je to doopravdy…no kolem půl osmý jsme se konečně dočkali přijatelnýho poklesu teploty pod bod kdy se už nevaří krev, tak jsme zaplatili útratu, odevzdali plácačky i docela slušnou hromádku much a zkusili uhádat nějakou slevu za veřejně prospěšnou činnost, což v praxi nakonec znamenalo jedno pivo gratis. Honza pak ještě vysomroval šest vajec po 2Kč a s tím jsme dali Sedícímu Býkovi sbohem a přesunuli se přes pastviny s koníkama a pak ještě přes jednu na který to opravdu nebyly krávy jak se Honza domníval, do cca 1,5km vzdálený remízky ze který se vyklubala přírodní rezervace a ve který jsme se po náročnym dni odebrali do věčných lovišť. Sám jsem upadl do bezvědomí tak rychle, že jsem si ani nestihnul zapnout spacák, kterej jsem zapínal asi až někdy ve dvě ráno.

Čtvrtek:
Těžká jsou rána opilcova a včerejší den si vyžádal obět v podobě budíčku už v půl sedmý a jednoho nepěknýho kousance na mojí levý noze…jenom doufám, že jsem to tý potvoře, co mě kousla pořádně vrátil. Díky tomu, že jsem ráno musel zapínat spacák jsem v noci slyšel hejkat a vrčet nějaký zvířata, jenže to mohl bejt stejně tak dobře i Honza jako nějaká příšera…kdo ví co to doopravdy dělalo v noci ten kravál. Dali jsme něco k snídaní, já vyklepal škvory z klobouku a z dalších věcí. Honza se opět bavil tím, že se snažil pochopit, co na tom velikym barevnym kusu papiru vlastně je a zase ji asi držel vzhůru nohama, protože znova nemohl najít místo kde jsme nocovali. Pak jsme začali pomalu balit a Honza zjistil, že má šest vajec. Chvíli asi nechápal, jak k nim přišel, ale z poznámek se ukázal jejich původ. Nakonec se mu při balení podařilo jedno vajíčko rozbít, takže nezbylo nic jinýho, než zase vybalit a uvařili jsme si cibulačku. Kolem půl jedenáctý jsme se konečně vykodrcali směrem na jihovýchod, kde jsme předpokládali setkání se zelenou. Když jsme na ní opravdu narazili, upřesnili jsme si polohu a vyrazilo se říčky Smědý směrem na modrou do Hejnic. Cesta byla dlouhá a dovedla nás až do Konga, kde jsme dali oběd a pak vyrazili dál po červený na Josefovskej Dul. Ta část cesty po červený nahoru na Ořešník je nechutně krpálovitá. Někdy ve čtyři odpoledne jsme dorazili ke Štolpichovským vodopádům, kde jsme si dali super koupel, pojedli sváču, vyprali nějaký to prádlo v poloautomatický pračce v podobě vodopádu, udělali pár Tangů přímo z potoka ( naprosto křišťálova voda ). Hned vedle místa, kde jsme se rochnili ve vodě bylo i ohniště, ale spát se mi přímo u značky nechtělotak jsme vyrazili dál po červenožlutý směrem na Kristiánov. Honza chtěl sice parkovat už cestou někde u potoka, ale šlo se dál. Zhruba od zcestí se zelenou Honza začal brblat, že si nenabral vodu a že tady už voda nebude a že Josefovskej Důl bude vypuštěnej nebo obehnanej ostnatym drátem a budou v něm třímetrový raci. Po nějaký době květnatý brbláni už zredukoval jenom na „“voda je v prdeli““ a posléze na „“celá nádrž je tamtéž““ a čučel do každý strouhy jestli tam neni vodička. Cestou jsme zahlídli vzdálenou Bedřichovskou přehradu, kterou Vrchní bludička okamžitě prohlásil za Josefovskej Důl s tím, že je tak daleko, že tam dorazíme nejdřív tak kolem půlnoci. Provedl jsem mu korekci údajů nacož reagoval brlánim „“voda je v prdeli a měli jsme zůstat u potoka““. Když už se mi zdálo, že tý vody má v řiti moc nabídnul jsem mu něco na zastavení průjmu….cesta se po chvíli začla zdát téměř nekonečnou, ale byla pěkně lesem v chládku. Kousek před JD jsme konečně potkali vcelku přijatelnej potůček a nabrali vodu. V tu ránu bylo po brblání. Dokud má vodu tak machruje, ale jakmile mu dojde tak prudí…Nakonec jsme dorazili k samotný JD, která se, ale zatim zdála bejt nádrží na pitnou vodu. Přebrodili jsme přítokovej potok a začali hledat nocleh. Já to tam prošel v pohodě, ale musel jsem tahat Honzu z bažiny kam zapad. Nakonec jsme našli jsme místo na spani a za šílenýho žraní much a komárů jsme to zalomili.

Pátek:

Neodbytná potřeba mě vzbudila asi ve čtvrt na sedum….nebe opět bez mráčku…tragédie! Musíme už udělat oheň nebo můžu ty buřty asi vyhodit. Když jsem znova vykouknul ze spacáku Honza seděl s košilí na sluníčku a pomalu rozmrzal, prej že na sluníčku je líp než ve spacáku. Brblání ho nepřešlo ani do druhýho dne. Asi se mu nechce sedět na vejcích. Vyrazili jsme asi v pul desátý a Honza se rozhodnul, že mi vrátí včerejší odmítnutí spát na turistický značce a tak jsem teprve měl zjistil, jak blbej nápad je jít na Protrženou přehradu, kde navic nic neni, takze jedina další rozumná zastavka byla až nádrž Souš. Cesta vedla po žlutý a v tom ukrutnym vedru nejmíň dvě třetiny cesty byly do hnusně táhlýho krpálu po silnici. Honza se tahnul jak smrad proti větru s hubou plnou keců o termoregulaci. Takže jsem nasadil šílený tempo, jenom abych se co nejdřív utermoreguloval v koupatelný vodě. Prostě vodní chlazení je vodní chlazení. Na Souši jsem byl asi o dvě hodiny dřív než wobluda. Krásně se schladil a chytal chviličku bronz. Honza samozřejmě nepochopil sms, kde jsem a šel po silnici.  Když jsem ho přes vodu zahlídnul na druhý straně jak se bezradně rozhlíží, přecejenom jsem ho nenechal obejít celou Souš a radší mu zavolal a odnavigoval ho spravným směrem. Když konečně dorazil, tak se vymlouval na hlídku z povodí Labe, kterou jsem taky míjel než mi zmizela z dohledu v první zatáčce, což Honza neudělal. Nakonec ani nevlezl do vody. Potom jsme našli hospa u hráze. Pak se už šlo akorát po červený na Desnou kde jsme pak někde v lese přespali. Než jsme to zabalili tak jsme udelali malej oheň, ale Honza si ty vajíčka zase neudělal.

Sobota:

Vstáváme asi v 6. Honza si zřejmě místo umíchání vajec chce grilovat kuřátka. Žracák mu už taknějak divně pípá. Nakonec si usmažil tří vejce, jedno jsme zkusili upéct v popelu…následovala několikanásobná exploze. Potom jsme to už vzali jenom po červený na zastávku Dolní polubný a odsud přes Tanvaldna Prahu.