Slovo dalo slovo a v neděli odpoledne se jelo fotit na Ralsko.

[ne]

Skoro jako vždy jsem dorazil na místo srazu jako první. Je pravdou, že když jsem odbočil na místo srazu tak jsem se celkem leknul.  Z asfaltky se rázem stala cesta skoro polní, po které vedla jen červená turistická značka.  Tak jsem zaparkoval na místě kde končila cesta a začínal les. Tak patnáct minut po mně dorazil Kameňák. Po té co si přeházel věci do batohu jsme zavolali Šnekovi, kde že je. A on nám radostně ohlásil, že teprve vyráží z Rumburku a jede sám. Měl totiž přitáhnout další tři lidi/foto-outdooráky/. Tak jsme nelenili a vydali jsme se pomalým tempem na vyhlídku, kde jsme chvilku fotili poslední zbytky slunce. Po Šnekovi ani vidu ani slechu, tak jsme mu opět zavolali a on zrovna parkoval dole.  V rámci úspory času jsme sešli z vyhlídky zpět na cestu a vyhlíželi ho. Když jsme už přemýšleli, že se vydáme napřed ukázala se na cestě postava Šneka.  A tak se mohlo vyrazil do kopce. To jsem ještě netušil jak dlouho se potáhneme na vrchol Ralska. Než jsme uviděli vrchol, obešli jsme Ralsko snad 3x dokolečka a nastoupali snad 300m. Když jsem konečne uviděl zdi, oddechnul jsem si. Moc jsme nelenili  a přesunuli se i s bagáží na vyhlídkové místo a nacvakali pár fotek. Během focení nás celou dobu ožírali poletující útoční  mravenci. Jen co dosedli na člověka tak se zakousli. Pomalu se začalo smrákat, tak jsme se vydali najít místo na přenocování. Nejlsepší místo bez mravenců našel Kameňák. Natáhli jsme dřevo a plachtu. Po chvilce už vzplanul oheň a šlo se fotit. Zprvu jen zříceninu a naše ležení.
Místo focení hvěz a nebe se to značně zvrtlo… přihnala se bouřka a nebe bylo samej blesk. Takže se přešlo na dálkové ovládání a vyčkávaní co z toho vyleze.  Čím blíž k nám byla bouřka tím více foukal vítr a v nás začal hlodat červík, že je čas se posunout pod plachty.  Nakonec vyslovil Šnek myšlenku, že by bylo asi lepší z Ralska seběhnout k autum. Chvilku jsme to tom debatovali a bouřka se přiblížila nebezpěčně blízko.  Bylo rozhodnuto… dáváme se na ústup. Rychle jsme naházeli věci do báglů , uhasili oheň a vydali se černou tmou dolů.  Cestou dost fučel vítr a po cca patnácti minutách to začalo. Zprvu jen poprchávalo a pak to přišlo. Z nebe se valila voda jako z konve. Viděl jsem tak maximalně na nohy a dál už nic.  Proklínal jsem potichu přírodu a moje sandále. Třikrát jsem zahučel po bahnitém povrchu a sklouzl se pár metrů z kopece.  Totálně zničen jsem se dokodrcal jako poslední k autu.  Jelikož jsem vypadal jak bahnitá koule. Odhodil jsem vše do kufru a domů jel jen ve slipech, jediném suchém atričku a modlil se aby mně nezastavili policajti. Domů jsem dorazil něco kolem druhé hodiny ranní….

No akce parádní, fotky celkem slušné….  a zážitky VELKÉ…

ps:  příště pohory a poncho….