Tento vandr jsem plánoval já a tak jsem navrhnul, že by se mohlo po roce vyrazit na Roverky. Je to s podivem, ale neremcal ani Pavel. Později mně zdělil, že jednou za rok ty kopce přežije. Věci jsem jako obvykle balil až ve čtvrtek večer a dobaloval v pátek ráno.
[PÁ]
Domluvili jsme si odjezd až v šest hodin. Ale mně to v práci moc nebavilo a tak jsem se vydal napřed. V Delvitě jsem nakoupil nějaký te proviant a chleba pro Pavla. Po této anabázi jsem se přesunul zpět do Holešovic a posadil se na autobusovou zastávku. Byl jsem tam skoro s půl hodinovým předstihem a tak jsem sledoval šum na zastávce. Od lidí jak bojují od místo v autobuse po vrabce bojující o kousek chleba co jsem jim hodil. Jó život je boj. Kolem půl se ukázal Pavel, protože jsme chtěli zkusit stihnout dřívější autobus. Ale Kuba se nějak zdržel doma. Prý ve vaně. A tak jsme nakonec jeli původním autobusem. Už  odjezd se neobešel bez dramatu. Autobusák vyhnal Pavla ven z autobusu, že Pepka musí do zavazadlového prostoru. Prý aby někoho nezabil. Pavel to lehce komentoval, směrem k nám. Ale autobusák to vzal, že to bylo na něj a tak byl dosti nevrlý. I přes tuto komplikaci jsme se nakonec do autobusu nalodili bez problémů. Nutno podotknout, že Kuba dorazil když jsme platili autobusákovi. A vyrazili směrem do Zakšína. Tam jsme dorazili už za úplné tmy. A tak jsme se ani nezastavili v hospůdce u zastávky a hned se vydali na nocležiště. U čapské studánky jsme popili vodu a naplnili čutory. Odtud jsme to namířili na Soví kemp, který jsme našli celkem v pohodě. No dobrá, ne v úplné pohodě, ale našli. Byli jsme překvapeni dobrou zásobou dřeva a tak jsme si sedli a rozdělali oheň. Pavel se vytasil s nafukovačkou a Kuba s jeho firemním nafukovacím lehátkem. Tiše jsem jim záviděl, ale nedal na sobě nic znát. Jelikož bylo už po půlnoci, tak jsme to brzo zabalili a šli spát.

[SO]
Kolem osmé jsme se pomalu vysunuli ze spacáků a zjistili, že v noci celkem hodně pršelo. Ale to nám nevadilo, jelikož převis nás krásně zakryl. Ale o šílení brdomilci nepochopí. Hned jsme rozdělali oheň a uvařili něco dobrého do žaludku k snídani. Než pánové zabalili svoje karimatky vydal jsem se na průzkum okolí, s nadějí že najdu Oregon. Ač jsme to tam prolezl komplet tak jsem h nenašel. Až později jsme zjistil, že byl na jediném plošince kam se mi nechtělo škrábat. Ale pro příště vím, kde hledat. Po poklizení kempu Kuba něco čmárnul do kempovky  a vydali jsme se  kouknout na Mamuťák. Ten jsme bez větších problémů našli a pokračovali dál směrem k Tisícáku. Cestou jsme blbnuli se suchou trávou, jak je vidět na fotkách. U tisícáku jsme si dali voraz a já se vydal na průzkum terénu. Jak si jistě všímáte tak ty dva lenoši zase nic nehledají. Jen tam seděli na místě a čekali zda se ještě vrátím. Já sestoupil do pískovců a prohlédl si spodek skal se zastávkou na Ztracence. Ta už chudák chátrá a chátrá. Bych se nedivil kdyby tenhle rok spadla. Po mé průzkumné akci jsme to vzali po značce k památníku Cimrmana  a pár dalších minutách jsme už seděli na Heřmánku. Během okamžiku vzplanul oheň a my začali vařit stravu. Moc dlouho nám to ale nevydrželo, jelikož začalo dosti vydatně pršet. Tak jsme se já a Pavel přesunuli pod převis a rozdělali malý strážní ohníček. Kuba ještě chvilku statečně moknul. Nevím tedy zda statečně, ale po dvaceti minutách to vzdal a přisednul k nám. Tam jsme si rozložili mapy a začali studovat a studovat. Na čež Kuba prohlásil něco jako „“tolikrát za vandr jsme mapu snad ještě neviděl““. Ale jelikož se už začalo šeřit. Pomalu jsme si rozložili spaní a kecali. Vyfotili Kubův správně sbalený bandalír a poté i rozbalený. Kdy Kuba asi poprvé rozložil svůj bájný kosák. Pak jsme si na dobrou noc poslechli povídku Ti Dva od Kida. A šli jsme spát.

[NE]
Devátá rozhodla a vstáváme. Teda vlastně osmá, jelikož se v noci posunul čas. O ranní zábavu se postaral Kuba čištěním svého pitítka. Po snídani jsme se odhodlal dojít pro vodu, ale za to pánové měli udělat dřevo. Po mém návratu dřevo nebylo. Ale ač jsem se divil tak se po mém dotazu zvedli a šli na to. Což jsem jim moc nezáviděl, protože když jsem se vracel s vodu začínalo dosti pršet. Po té co jsme poklidili kemp, Kuba opětovně něco čmárnul do kempovky. Tak jsme to aby se neřeklo podepsali. Pavel se nic netušíc podepsal P. Což Kuba následovně využil k tomu, že mu začal říkat Ptečka. Cestou do Blíževedel se už nic moc nedělo. Když teda nepočítám průtrž  mračen, uragán a zimu. Jelikož vlak měl přijet až za hodinu zastavili jsme se v hospodě. Tam jsme spořádali při hraní karet, nesčetně brambůrek a slaných tyček. Vlak přijel na čas a v Praze jsem byli i celkem včas. Na Masaryčce jsem byl dvacet minut před odjezdem. Ale to jsem ještě netušil ze můj vlak domů bude mít zpoždění šedesát minut. A domů se dostanu až po půlnoci. Tak dík naše slavné české dráhy.