Nad brdskými hvozdy pomalu začalo svítat a ani sám Fabián v tu chvíli netušil, jaká vzácná návštěva ho večer čeká. Nemohl to tušit, pánž jsem to netušil toho pátečního rána ani já. Kolem desáté dopolední, jsem si však uvědomil, že mne čeká jeden z těch vzácných volných weekendů a při pohledu do kalendáře a zjištění, že do konce roku už tuto příležitost budu mít možná jen jednou, ale spíše vůbec, jsem začal spřádat plány, jak opustit civilisaci a odevzdati se přírodě. Nezastavila mne ani Jaroosova bolereliorotento (kolikátá už?), ani Krocanova práce na baráku svojí přítelkyně (kolikátá už?) a dokonce ani představa že bych do lůna přírody zabořil svou touhu sám. Ale kdo zná Honzu tutů Autíčka, ví, že ten pojede někam určitě. Měl sice v plánu Roverky, ale když jsem mu slíbil, že nepojedeme v pátek do Osova a přes Žižkov na Naději, souhlasil s návštěvou Brd. A tak krátce po osmnácté hodině na pražském Hlavním nádraží mohli cestují spatřiti, jak v tunelu pod peróny mizí dvě tajemné postavy s podivně chlupatými tornami na zádech. Oko zkušeného by však hbitě rozeznalo dvě vzorově sbalené teletiny. Jelo to ze čtyřky, přímo, rychle, do Jinců. Rychlík převlečený za lokálku, nebo lokálka převlečená za rychlík? Cestu nám příjemně zkrátilo nenápadné odposlouchávání skupinky osob v zeleném, trampům se velice podobajícím, debatujících o brigádě, guláši a base lahváčů. Více se zjistiti nepodařilo, jelikože nežli bychom řekli Popokatepetl Čumulangma Plešivec, vykopl nás vlak na dohled od brdských vrchů. Božský to pohled. Noční nebe, spoře osvícené svitem luny, válející se na špičkách brdských lesů a tam někde dole pod tím vším, hospoda v Čenkově. Nějak se nám nepodařilo včas uhnout z kolejiště a tak jsme k Čenkovu šli tentokráte s nádrží po levé ruce, nikoliv po pravé a k hospodě jsme došli shora, nikoliv přes potok. Jistě, osoba lokalitu znající teď kroutí hlavou a nechápe, stejně jako já. V lokále vyjma starousedlíků seděla i parta trampů. S Autíčkem jsme si však sedli k volnému stolu séparé. Ku všeobecnému zklamání hostinský zrovinka tento weekend předělával kuchyň, proto jsme byli ochuzeni o libochutné pálivé saláty, horké klobásy, či snad pomalu se rozkládající nakládané hermelíny. O pivu a cigaretě vychutnával jsem tedy atmosféru snad rok opomenutou. A k tomuto tématu vinula se i diskuse s Honzou tutů Autíčkem. Poňádž poslední vandr jsem spáchal s ním, v Brdech, s nocí na Lone Staru nějako jsme se nemohli rozpomenouti, jak dlouho již to je. Zatímco u vedlejšího stolu trampové pozvolna po částech odcházeli debatujíce o Komorsku, rozcestí s altánkem a prozvonění se, z čehož jsme usoudili že směřují na Three Boys, náš stůl žíznivě dopíjel druhé pivo, těšil se na třetí a já se těšil až kouknu na Lone Staru do kempovky, paměti nesoucí nejen jména a slova přespavších trampů, ale i data kdy se tak stalo a spočítám, kolik dní mne les nespatřil.
Opustivší civilisaci, rozloučíc se symbolicky na kraji lesa s posledním přátelským živým tvorem, toulavou kočkou, s žaludkem na třech pivech, ponořili jsme se do tmy lesa. Krpál nezklamal. Byl prudkej jako obvykle, porostlý popadanými stromy, olezlý ostružinou trním oplývající, ovšem zvolením tempa „houbař“, podařilo se nám, s přestávkou a ochutnávkou prvního sněhu, pohodlně dojít až na starý dobrý Lone Star.  První kroky vedly do boudy ke kempovce, která prozradila, že více jak rok a měsíc neopustil jsem výspu civilisace. Vznik požáru byl dílem okažmiku a již jsme pohledem romantickým sledovali plameny olizující naše pitítka, kde
pozvolna začínala bublat voda na čaj, rum a umělé sladidlo. I nějakej ten gábl jsme okusili, specielně já jsem si z Libně na Brdy přivezl klobásu, zvanou Brdská pálivá…

…“splnilo se ti přání“. To jsou první sobotní slova Honzy tutů Autíčka, která si pamatuji.  Bodejď ne, les byl pokryt sněhem! Sic jen mírně, ovšem kvalitně. Po prvních oslavných tancích zapraskalo dřevo v plameni. Opět jsem zapálil užitkový oheň hned na první zapalovač. Kuřecí řízky. Ano, kuřecí řízky jsem posnídal. Moc dobrá pochutina. Zatímco se na roštu propékali, listoval jsem kempovou a počítal. 412. Ptáte se co je to za číslo? To je počet dní, které na mne čekal les. Celých 412 dní jsem nebyl na vandru… …jen tak tak jsem dojedl řízky a na protějším břehu strže se zjevil bílý pes špic a za ním tramp, trampka a trampka. Byli jen tak nalehko, v originál amerických džípových kapsáčích a parkách. Co vám řeknu, každej vohoz za pár tisíc, bágly nikde. Poseděli, nějaké ty veselé příhody jsme si vyměnili a už zase na odchodu byli. Tramp se nám ještě na závěr představil jako šerif prosnulé osady Triglav a pozval nás na novoroční akci. „To je na mne brzy“ odvětil jsem s díky, „já se dostanu ven tak jednou za rok“…. Šerif se podíval a řekl „tak to je smutný“…. Tak to je fakt smutný, řekli jsme si po jejich odchodu, být trampem a spát ve vsi na náměstí v autě… Možná i to trocha opět popohnalo naší touhu po toulání a zahnali jsme tak pokušení vostat u ohně a zabývat se jídlem po zbývající část weekendu.  Volnou toulkou lesy, loukami, často i po typicky brdském kamení, s krátkou návštěvou hřebenu, campu, kterýž Britt Honzovi tutů Autíčku označil jako camp Moje, ačkoliv si myslím že nápis Moje nad jedním s křesel vyznačuje nikoliv jméno campu, ale imituje ostatní cedulky se jmény nad ostatními křesly.
A také jsme vlastně na chvilku zabrousili na Budhil, kdež jsme podle nezasněžených pravidelných obdélníků v okolí usoudili, že tam nocovalo 4 -5 trampů. Jo les byl krásnej, klidnej, tichej…a jaxi to funíme do jednoho z mnoha krpálů, ignorujíc cesty, z ničehož nic se na horizontu pár metrů nad našimi hlavami zjevili jak bubáci z Pána prstenů dva jezdci na koních. Proklusali kolem nás a zmizeli kdesi dole v údolí. A to byli na dlouho poslední živáčci, kteréž jsme spatřili… A pak na nás ze stromu vykoukla modrá turistická značka, taková ta jiná, jak z běžné značky hází výhybku k nějaké té turistické zajímavosti. A protože nebylo kam spěchat a bylo to i dá se říct po cestě, nechali jsme se unésti touhou nějakou tu zajímavost spatřiti. Vleklo nás to jak hejno bludiček cestou necestou k vrcholu jednoho z mnoha brdských kopců, abychom spatřily velký dřevěný kříž a v jeho okolí několik mohyl z kamenů. Několik mohyl jsme tak posunuli o několik centimetrů nad nadmořskou výšku vlastnoručně přiloženými kameny a pozvolna pokračovali po hřebeni řidkým lesem až…. Až se před námi vynořila majestátně vypadající skála. Ano, to bylo ono, to byla ta turistická zajímavost. Lože samotného Fabiána. Pána, který na tamtéž místě míval hrad, než mu ho zhrzená milenka nechala zmizet aFabiána zaklela, aby v Brdech bloudil a pocestné škádlil. Vyškrábali jsme se až na samý vrchol skaliska a vychutnali pocit, jež jen Fabiánovi býval dopřáván… Jak tma pomalu klesala po větvích stromů níž a níž za ruku držív se se šerem, snesli jsme se tiše v očekávání do Krkavčího údolí. Ani tam však nenalezli jsme živáčka. V paměti campu jsme se dočetli, že poslední trampové z údolí odešli před cca 4 hodinami směr na Bleskovku, či Rozárku. A tak přišel na řadu oheň, čaj, kafe, maso, polívka a jiné pochutiny. Večer jsme si s Honzou tutů Autíčkem krátili vytvářením soukromých ohníčků ve velkém ohništi, vzájemné zcizování žhavíků a pobrukování hitů 80.let, které nám podbarvoval libý zvuk z repráčku kapesního diáře, do kterého Honza tutů Autíčko zasunul kartu se zásobou MPtrojek. Když došli baterky, šli jsme spát.

Nedělní ráno bylo ještě sněhovější než to předchozí a navíc stále chumelilo a chumelilo.  Nevím jestli jsem si ten vandr tak vychutnával díky mé 412 dní trvající absenci, nebo se ten weekend fakt tak vydařil. Po snídaní jsem uzmul Autíčku mačetu a vydal se ulovit nějaké to dřevo, tak, abychom naplnili zásobárnu pro další trampi tak, jako ji naplnili trampové před námi nám.  Kolem poledne jsme položili větvičku a vydali se křupavým sněhem zasněženým lesem dál na naší toulku.
Cíl byl jasný. Studený vrch s prohlídkou nepřátelského stánku. Nějak se nám už nechtělo do kopce a tak jsem Studený vrch obcházeli do kola s představou že narazíme na cestu která k vrcholu povede po rovině tak dlouho, až jsme zjistili, že blíž je to na Žižkov a tak jsme místo doprava, odbočili doleva a oddali e pivu, naloženému hermelínu a párku s hořčicí. Než jsme se nadáli, za hodinu jel s Osova lokální spoj. A až cestou na nádraží, jsem docenili návštěvu hostince, kdež jsme se rozehřáli a mohli tak posouditi objektivně vlezlost studeného vichru, mrazivého deště se sněhem a mokré břečky u kotníků. Díky tomu jsme Brdy neopouštěli se smutkem, ale s
těšením se na doma. Kovboják byl tak našvihanej, jaxem ho dlouho neviděl. Ještě že jsem si na Žižkově koupili tyčinky, brambůrky, oříšky a banánky v čokoládě, kdyby ne, bavili bychom se jenom pozorováním kapek, kteréž opouštějí naši bagáž a lítají dolů z úložných prostor nad sedadly. V Třebani přeskok na cuk směr Praha. Řeknu vám kamarádi, jestli to má takhle s vlaky jít dál, za chvíli nás trampy ani do nich nebudou pouštět. Polstrovaný sedačky, čudlík místo kliky na každejch dveřích, všeliaký ty displeje díky kterému jsme málem vystoupili už na Smíchově, poňádž přes ty moderní okna není nic vidět, poňádž fungují na principu toho zrcadla do kterého se koukáte u výslechu, jak vás zpoza něj sledujou psychologové….no ale o tom zas jindy…. Ahoj! p.s.čím víc lebek, tím víc Brdy