Jelikož z původních lidí co měli jet tento víkend na vandr do Roverek jsme zůstali jen já a Radka, mohli jsme operativně změnit cíl vandru. Vybrali jsme si Ralsko, kde ani jeden z nás ještě nebyl.

Po přesunu do Holešovic jsme si stoupli k perónu odkud měl náš bus vyrážet. Po prozkoumání jsme zjistili, že bus co jsme si našli na internetu ve zdejším jízdním řádu není. Jediné co nás uklidnilo bylo to, že jsme nejsme jediní. Autobus nakonec přijel  a byl to cyklobus. Jako první jsme se posadili a čekali zda se tam všichni vejdou. Nevešli… Nakonec vzal řidič jednu holku na stojáka(teda spíš sedáka). Bus se se zpožděním rozjel a my jsme po hodině jízdy vystoupil i v Hradčanech. Po chvilkovém odpočinku na  zastávce jsme se přesunuli do hospody Osamělá hvězda. Kde jsme si dali pivo a prozkoumali zdejší mini zoo. Z hospody jsme se vydali po značce na zdejší vyhlídku. Tam jsme jsme si prohlédli letiště a pár skal. Když jsme se  nakochali panoramaty sešli jsme lesem zpět na značku a pokračovali dál. V jednom místě mně gpska řekla,že už jsme skoro na místě a já ji slepě uvěřil. Po skoro hodinovém pobíhání jsme to vzdali a uvařili jsme si oběd.Jelikož gpska se chovala jak v bermudském trojúhelníku rozhodli jsme se vrátit zpět na značku. Radka to vzala zpět přímo na cestu a já oklikou, protože mne to vrtalo hlavou. Když jsem klesnul o údolíčko vedle tak se gpska vzpamatovala a řekla 99m. Tentokrát jsem uvěřil a vrátil se zpět pro Radku. Ta mezitím o kus dál našla orientační bod, který měl být u srubu. Tím bylo jasné, že už jsme na správném místě. Prošli jsme údolíčkem, které jsem předtím našel. Gpska zase nahlásala něco metru a prapodivný směr. Rozhodl jsem se, že srub muže být jedině za skalou, která se mne zdála tak akorát směrem kde by mohl být srub. Když jsem popošel trošku do protější stráně, tak jsem uviděl střechu. Oddechnul jsem si a pomalu jsme se vydali strání nahoru. Byl tam. Krásný roubený sroubek a nikde nikdo. Shodili jsme bágly a oddechli si, že máme kde složit naše znavená těla. Rozdělali jsme oheň a užívali jsme si ticha. Z onoho ticha  nás vyrušila až postarší dáma se synem. Pozdravili a šli prozkoumat srub. Radka se pohotově zeptala zda zde není nějaká studánka. Moc jsem v to nedoufal, jelikož všichni kamarádi říkali, že není. Ale byl to omyl, je tam. Sice s trošku žlutou vodou, ale je. Dokonale zamaskovaná, aby jí  živlové nezdevastovali.Osadníci si ji chrání jako oko v hlavě. Hned jsme pookřáli a uvařili pár litrů čaje do zásoby. Při popíjení čaje, debatování a poslouchání nočního lesa jsme vydrželi tak do půlnoci.

V neděli ráno jsme si po snídani chvilku poseděli u ohne a pomalu vydali na vlak. Čím víc jsme se blížili k Mácháči, tím víc přibývalo lidí. A u vody jich bylo už  až moc. Z poklidných Ralských lesu jsme se ocitnuli uprostřed civilizace. Kousek od nádraží jsme opět potkali onu starší dámu a po chvilkové debate jsme se dohodli, že si koupíme společný lístek. Jelikož bylo dost času sedli jsme si do nejbližší hospody a objednali si pivo a palačinky. Obsluha tam byla tak blbá, že jsme dostali jen jednu palačinku. Což Radka nesla velmi těžce a také to dala obsluze zřetelně najevo. Proto jsme raději zaplatili a vydali se na vlak. Koupili jsme společnou jízdenku a vydali se ku Praze. Aby toho nebylo málo tak jsme jeli skoro o hodinu déle, jelikož byl nějaký problém na trati.

Ralsko je další oblast kde je v hlubokých lesích opravdu minimum lidí a naprostý klid. Celé je protkáno asfaltkami po vojácích a určitě se tam někdy vydám znovu ať už na vandr nebo jen tak na kole.

Ješte teď slyším to vrzání stromů na Klice…