Sněhu dostatek a tak jsem pro vandr vybral pro změnu Roverky. Z původních tří účastníků jsme zbyli jen dva, jelikož Petr onemocněl. Jelikož Pavel končil v práci až po páté hodině, byli jsme nuceni posunout odjezd až na sedmou hodinu. Tak pět minut před odjezdem se ukázal Pavel v Holešovicích. Takže jsem v sedm nasedli do autobusu a vydali se do Zakšína. Cestou se nic moc nedělo, jen si jeden cestující zanadával na naše bágly. V Zakšíně jsme na chvilku zapadli do hospody, dali si hotovku a dvě piva a vydali se na cestu. Po zdolání šíleného stoupání, jsme se vydrápali na úroveň Gotiky a po zavrhnutí mého nápadu, že tam zůstaneme jsme se posunuli o další kilometr a nakonec pro dnešní noc zaparkovali na Sodíku. Což je super kemp vybudovaný v jeskyni. Venku teploměr hlásal mínus tři, ale vevnitř příjemných plus tři. Po té co jsme zhodnotili, že je to tam fajn, jsme rozložili bagáž a udělali pár fotek. Následovala malá večeře a pak šup do spacáků. Jelikož jsem se bál, že mně zdejší myš sežere sušenky, položil jsem je na nejvyšší poličku a doufal že se tam nedostane.
Ale ouha… Hned ráno hlásil Pavel, že slyšel v noci nějaké šustění, jako by něco jedlo mé sušenky. A taky že jedlo, ta mrcha myš mně užrala první platíčko. Tak jsem kus sušenek prostě odlomil a zahodil. Na druhý či třetí pokus se nám povedlo zatopit v kamnech a hned bylo lépe. Teda lépe, je silné slovo, ten dým co zaplnil jeskyni až tak parádní nebyl. Naštěstí tak po půl hodině se kamna zahřála a dým ustoupil. Na plotně jsme si uvařili čaj a dali se do snídaně. Po snídani jsme natáhli nějaké to dřevo, zabalili bágly a vydali se dál. Přes studánku jsme to vzali na Donald a z něj na Kyselinu a zpět do Zakšína. Tam jsme si před hospodou dali svačinu, a jelikož mně Pavel nakonec ukecal ať se stavíme na jídlo, tak jsme tam zůstali do šesti. Po zaplacení jsme se vydali směr Pavličky, u studánky jsme nabrali vodu a pokračovali dál. Z původního plánu dojít až na Netopýra sešlo a tak jsme chvilku po osmé dorazili na Mamuťák. Cesta k tomuto převisu nebyla žádná procházka růžovým sadem. Všude kolem tma a sněhu skoro po kolena. A do toho pořád Pavel hudral „Že jsme nejeli radši na Brdy, rovina a žádný písek“. Hned jsme rozdělali oheň a dali vařit čaj. Mezitím jsme rozložili spaní a poté se dali do večeře. Po večeři jsme tak hodinku poseděli u ohně a ulehli ke spánku.
V neděli jsem já osobně ze spacáku vylezl až v sedm. Ale ač je to skoro k neuvěření, Pavel vylezl už ve čtyři, že je mu zima a šel rozdělat oheň. A reptal zase, že jsme měli jet radši na Brdy. Na můj argument, že tady je lépe, jsem to schytal sněhovou koulí. Ale aspoň konečně ví co to je zima, jelikož doposavad pořád tvrdil, že co je zima neví 🙂 Po snídani jsme poklidili kemp a vydali se přes Tisícák do Blížáků. Cestou řekla gepeska Pavlovi že stihneme vlak v 13:14 a tak nabral neuvěřitelnou rychlost aby jsme to stihli. Ale já byl rozhodnu, že zůstávám v Bliževedlech/hospodě/. Měl jsem však smůlu, jelikož otevírali až ve dvě. Tak jsem jel taky domů. Z Blíževedel jsme jeli čugálou, ale zato z Lovosic do Prahy Pendolínou. Cestou ohlásil, že jedem 160km/h a tak jsme to samozřejmě hned pomocí gpesek ověřili. A nekecali, opravdu jsme se řítili hlásanou rychlostí. Ale i tahle rychlost českým drahám byla na prd, jelikož jsme přijeli na Masaryčku se zpožděním.

Jméno vlaku Pendolína je odvozen od toho, že cestující neustále pendlují vlakem. Do jídelního vozu a zpět. Člověk nemá ani v nástupním prostoru klid !