Běžky jsme měli v plánu už od minula a tak jsme pro tento rok vybrali Krušné hory. Na cestu jsme se vydali ve středupo obědě. V půl třetí jsme se nasoukali do autobusu a vydali se na cestu do Teplic. Tam jsme hodinku poseděli v místní autobusové putice a poté pokračovali místním autobusem na Komáří Vížku. K našemu překvapení zastavil autobus tak 500m od horského hotelu. Hned po příjezdu začali zmatky kolem ubytování. Nějak neměli zapsáno, že tam budeme až do neděle. Naštěstí se to záhy vyřešilo a my se nastěhovali do pokoje číslo sedm. Po zabydlení jsme zjistili, že světlo v pokoji je na prd a přesunuli jsme se dolu do restaurace. Tam jsme setrvali tak hodinku pri počítání matiky a hlasitého rádia. Kvůli němu jsme se nakonec vydali zpět do klidnějšího pokoje. Cestou ještě Radka vymohla od správcové lampičku. A ta slíbila, že ji zítra dodá. Pak Radka chvíli počítala a já střídavě kreslil a počítal s ní. Kolem desáté jsme to zabalili a šli jsme spát.
Ve čtvrtek jsme se z postele vyhrabali kolem desáté, dali si snídani a vydali se směrem na Adolfov. První co nás čekalo byl parádní sjezd z Vížky k rozcestníku. Ač to zprvu vypadalo hrůzostrašně, zvládli jsme to bez pádu Pak už následoval „běh“ přes Habertov až k Adolfovu. Zpátky jsme to vzali tou samou cestu. Na první den na běžkách to bylo až až. Po sprše jsme sešli dolu do restaurace a dali si večeři. Po ní následovala opetovne matematika. Do hajan jsme ulehli lehce po desáté. Málem bych ještě zapomněl, že jsem byl vybrán a po večeři jsem znovu vyžadoval od paní vedoucí lampičku. Jak se nakonec ukázalo získali jsme nejspíš jedinou lampičku co v tomhle hotelu měli. Na Radčino upozornění jsem pri té příležitosti vyreklamoval ubytování. Naúčtovali nám totiž omylem o 500 Kč navíc.
Na pátek jsme měli v plánu Cínovec, proto jsme se vydali opačný směrem než ve čtvrtek. Dá se říci, že jsme jeli skoro pořád po rovince. V Cínovci jsme lehce zazmatkovali a omylem jsme se ocitli na silnici, kde svištěl jeden tirák za druhým. Po zdárném překonání silnice, jsme zaparkovali v restauraci „U Cínu“. Na první pohled to vypadalo německy, ale zdání zklamalo a uvnitř se na nás česky zeptali co si dáme. Po prozkoumání jídelního lístku,zvítězil smažák. K němu jsme si dali čaj s griotkou a grog. Po zaplacení jsme se opatrně vydali po zasněžené louce k mostu, který jsme předtím minuli. Po jeho zdolání jsme pokračovali zpět na Vížku. Po sprše, následovala opět večere a matika.
Po sobotní snídani jsme nazuli běžky a vydali se k odbočce na Kyšperk. První co nás zprvu zarazilo, že tam není skoro žádná stopa, ale i tak jsme se vydali zvesela z kopce dolů. Sjezd čerstvě napadaným sněhem je prostě nádherný. Občas nějaká ta ledová plotna pod ním, ale jinak fajn. Asi tak po kilometru jsme zajeli do lesa a cesta začala víc a víc klesat. I tak jsme se po krátké debatě rozhodli klesat dál. V tom jsem v protější stráni uviděl Kyšperk a vidina, že se k němu dostane se rozplynula. Tak jsme to otočili a začali šplhat zpět k rozcestníku. Tak ho hodince cesty jsme se k němu doškrábali a pokračovali po červené dál. Když jsme došli až k rozcestníku kde byla šipka k Chlumecké kapli bylo rozhodnuto a to dojet až do Chlumce. Tak kilometr kaple se nám začal lepit sníh na běžky a tak jsme se dohrabali jen ke kapličce. Tam si dali svačinu a obrátili jsme to zpět. Jelikož jsme si mysleli, že zpáteční cesta bude dlouhá. Zpět u rozcestníku jsme byli až nějak moc rychle a tak jsme to vzali kousek dál po červené a po kilometru jsme to otočili zpět. Na Komáří Vížku jsme se dostali něco po třetí hodině. A byli jsme rádi, jelikož se zvedla mlha a začal host fučet vítr. Pak už jen večeře, matika a do hajan.
No byla tady neděle – poslední to den. Ráno jsme zjistili, že naše jídlo odnesl uragán. A tak jsme se kolem deváté vydali dolů na snídani. Po snídani jsme se vrátili zpět na pokoj a dali se do balené, aby jsme se mohli ještě chvilku před odjezdem projít. Když jsme vyšli ven, tak jsme zjistili, že přes noc napadalo hromady sněhu a vichřice udělala taky své. Sešli jsme se kouknout dolů k zastávce a po zjištění, že není kam jít jsme se vydali zpět k chalupě. Ač to bylo skoro neuvěřitelné, tak lanovka fungovala i přes to počasí. Ale kdo v takovém počasí na ni vlezl, byl sebevrah. No a pak už jsme jen počkali v chalupě na autobus a vydali se zpět domů.