„Tak se to nějak seběhlo a nakonec jsem jel na vandr sám. Abych pravdu řekl, ani mně to moc nevadilo. Ono vyrazil občas na vandr sám má něco do sebe. Původně jsem chtěl vyrazit už v pátek, ale nějak jsem to špatně odhadl a nedotáhnul věci do práce. Ale i to mělo své opodstatnění. Takže jsem operativně přesunul odjezd až na sobotu. Když jsme ráno vstal, tak jsem usoudil že je moc brzo a vyčkal dalšího spoje. Mezitím jsme doopravil nové tele a cestou na vlak zvládnu i zastávku u rodičů. Kde jsem si dal pozdní svačinu. Opožděným vlakem jsem se dokodrcal na Masaryčku a zrychleným přesunem jsem se dopravil do Holešovic. Tam už u autobusu postávala pořádná fronta. Tak jsme se zařadil nakonec a jen doufal, že se do busu vlezu. Docela zábavné bylo jak po mně pokukovali tři turisti s cca 60L gemama a nějak nemohli pochopit co v tom teleti mam. Do autobusu jsem se nakonec v pohodě vměstnal a dokonce ani neplatil za bágl. Z busu jsme vystoupil v Zakšíně a jelikož jsem měl docela hlad zaparkoval jsem v místní hospůdce. Dal si pivko a objednal si smažák. Chvilku na to do oné hospůdky vešli i ti tři. Posadili se na druhou stranu hospody a něco si objednali. Po chvilce jeden z nich přišel a ptal se jestli bych jim nedoporučil kam jít. Asi jim vážně vrtalo hlavou moje zavazadlo, protože se ptal zda jedu na celý víkend. Jelikož jsem jim moc nechtěl prozrazovat kam jdu, tak jsem je poslal po turistické značce směrem na Bílé Skály. Chvilku na to se vydali dál. Já jsem dopil druhé pivko, zaplatil a vydal se po žluté na Pusťák. Jaké bylo však moje překvapení když jsem je potkal jak si to štrádujou proti mně. A pak, že já jsme bludič. Tak jsme je ubezpečil, že jdou špatným směrem a chvilku šli se mnou. V kopci k Pusťáku, to ale nějak nerozdýchli a já jsem využil situace a na první odbočce jsme to střihnul do lesa. Po chvilce chůze jsem se dorazil na Oblouk. Vyfotil jsem si kemp a jelikož jsem měl sundanou bagáž, využil jsem chatrných laviček a posvačil jsem tatranku. Z Oblouku jsem to vzal dál po lesních cestičkách. Nakonec jsem došel na Jeskyňku/Sodík-ZMOČ/. Po prohlídce tohoto zvláštního kempu jsem se vrátil zpět na značku a vydal se ke křížku. Kde měla být studánka. Musím se přiznat, že jsem tam lítal snad patnáct minut po cestě a hledal. Když jsem ji konečně našel, málem mně klepla pepka. Studánka byla přímo u křížku. Stačilo se jen malounko naklonit. Nabral jsem vodu a vydal se dál. Cestou jsem si ještě prohlédnul převis pod Pustou věží. Jak jsem se později dozvěděl, tak je to spíš nocležiště pro horolezce. Moje další cesta vedla na Pařezák. Když jsem byl pár set metrů od srubu, zaslechnul jsem psí štěkot. Proto jsem se na chvilku zastavil abych se ujistil, že to je vážně z onoho srubu. A bylo. Tak jsem se velice opatrně vydal dál. Když jsem zahnul za poslední skálu, koukali na mně dva psové. Po chvilce se ze srubu vynořili čtyři postavy. Kupodivu jsem dvě z nich znal. Byla to Pampeliška, Frenky a mně zatím neznámý Lubošek a Marty. Po té co jsme zjistili, že se známe jsme shodil tele a dal se s nima do řeči a práce. Pomohl jsem jim s úklidem kempu a nanošením dřeva na večer. K večeru se ještě u srubu ukázala Třešťa a Honza. Chvilku váhali, zda půjdou dál, ale nakonec zůstali také. Jako poslední se dostavil do srubu Paf. V družném rozhovoru a hře žolíků se sedělo ve srubu skoro do jedné ranní. Nutno podotknout, že ve srubu bylo dvacet sedm stupňů. V neděli jsem se vydrápal ze spacáku skoro jako první. Vyhrabal jsem nějaké to jídlo a vysunul se ven. Rozdělal oheň a uvařil si ranní čaj. K němu jsem si dal chlebové jednohubky se dvěmi druhy sýra. O tuto pochoutku jsem se podělil s Gemou/Pampeliščina psice/. Ostatní vstávali dosti pozvolna. Poslední spáči vstávali až kolem desáté. Když dojedl poslední, poklidili jsme kemp a vydali se ještě na vyhlídku. Tam jsme pořídili pár fotek a vydali se domů. Já jsem se nasoukal k Pampelišce a Pafovi do auta, jelikož jeli taky na Prahu. Cestou jsem se ještě stavili u Frenkyho na kafe. A pak už jsme uháněli ku Praze. Vyklopili na Hlaváku a frčeli dál, já jsem se přesunul na večeři k Radce a tam taky zůstal.
Ač jsem chtěl vyrazit na vandr sám, nakonec se nepovedlo. Bylo nás sedm. Takže někdy příště. Počasí bylo parádní, kamarádi taky. Co víc si přát“