Je pátek. Pavel oznamuje, že má chřipku a tak se na Šumavu nejede. Proto jsem změnil směr a vyrazil jsem na sever. S cílem asi tak Úštěk. Před polednem jsem nasednul do vlaku a vydal se na cestu. Dojel jsem do Poříčan a tam vyčkával přípoje na Nymburk. Když konečně po hodině přijel tak jsem nastoupil a vydal se dál. V Nymburce mně čekal další přestup, ale ten naštěstí navazoval. A tak jsem se sunul pomalu směrem na Úštěk. Tak si tak krásně sedím ve vlaku a pomalu usínám když na mně z ničehož nic  přistálo pár litrů vody a drasticky mně přivedlo zpět do stavu bdící. Jak jsem se posléze dozvěděl tak to bylo vodní dělo z pole. Po atentátu jsem byl mokrej jak slepice a tak jsem se rozhodnul vystoupit na další stanici. Chvilku na to vlak zastavil v Mělníce a tak jsem vystoupil. Tak a odtud začíná teprve víkendovej vandr. Na nádraží jsem našel první turistickou značku a přibližným směrem jsem se vydal do Liběchova. Kde jsem si chtěl prohlídnout sochy vytesané v pískovcích. Po půlhodině cesty se mně značka ztratil a tak jsem to vzal přibližným směrem a po další půlhodině jsem skoro zázrakem narazil opět na značku pár metrů od Liběchova. Tam jsem našel informační tabuli a zjistil, že okružní trasa má jedenáct kilometrů. Prohlédnul jsem si tak osm kilometrů a pár soch a stočil jsem to ke Kokořínu. Přes Želízy jsem sem se vydal přes Horní Zimoř až na kopec nad Kokořínem. Kokořín jsem si vyblejsknul jen z onoho kopce a vydal se po šíleně klikaté cestě dolů k odbočce na Kokořín, ale tu jsem minul a pokračoval dál až do Kokořínského Dolu. Tam jsem se v hospodě stavil na jedno pivo, pokecal s místníma a zaposlouchal se zpěvu a hry kytar. Po hodince odpočinku v hospodě jsem se zvednul a za úplné tmy se vydal dál. Asitak dva kilometry za vesnicí jsem našel čerstvě pokosenou louku a jal se najít místo ke spánku. Když hodinky ukazovali skoro půlnoc tak už jsem ležel a koukal na krásnou hvězdnou oblohu. Která věštila, že bude zima. A taky, že byla. Jelikož jsem vyrazil bez spacáku tak mně usínání trvalo trochu déle. A ke všemu jsem si lehnul nějak spatně blízko nějaké nóbl vily/tu jsem ve tmě neviděl/. Ke které co hodinu přijelo auto a za pokřiku se přesouvali dovnitř. Kolem jedné ráno je konečně  utišili a já začal pomalu usínat. Když z ničehož nic zazněl lesem šílený „štěkot“. A začal se přibližovat. Poučen, že je to srnec jsem zůstal ležet a vyčkával. Po pár minutách se na louce opravdu srnec ukázal. Za jeho štěkotu se nedalo vůbec usnout a tak jsem jen polehával a těšil se na ranní sluníčko. Ale to ne a ne vylézt. Chvilkami jsem spal, chvilkami jsem pozoroval život na louce. Nakonec jsem usnul, ale v šest mně probudila ranní rosa a to už jsem nevydržel a vydal se dál. Kolem sedmé jsem dorazil k malé vodní nádrži Harasov, vyšplhal jsem na nejvyšší skalní kopec, kde už trošku svítilo sluníčko a rozvalil se jak žába. Takhle jsem tam vydřel snad dvě či dokonce tři hodiny. Jo takhle dlouho trvalo než jsem se nabažil sluníčka po děsivé noci. No když jsem měl slunečních paprsků dost tak jsem se vydal zpět ku Mělníku. Asi to nebyla nejbližší vlaková stanice, ale k tomuhle jedinému městu jsem si byl jistý směrem. Do Mělníka jsem se dostal na můj vkus nějak moc rychle. Ani jsem si neuvědomil, že jsem šel moc rychle a byl jsem u cedule Mělník. Pak jsem uviděl koleje a tak jsem se podél nich vydal k nádraží. A v jedenáct jsem už byl na nádraží. Koupil lístek a chvilku počkal na rychlík. Který mně dovezl až do Kolína a odtamtud to už byl kousek domů. Ve dvě už jsem byl doma a pustil se do úklidu. Ale to už sem nepatří. Toť vše.

ps: nutno podotknout, že na tomhle vandru jsem měl jen žracák/tatranku,1,5l vody a alumatku/