No jak začít. Sraz jsme měl na Palačáku. Kolem páté. Jelikož jsem neměl jídlo. Vyrazil jsem z práce už v čtyři na nakup. Ale nějak jsem neodhadnul čas a na místě setkání jsem se ocitnul skoro o třičtvrtě hodiny dříve. Tak jsem se stavil v super pekárně ve Václavské pasáži. Kde jsem zakoupil jejich super koblihy. A vydal se na Palačák. Po chvilce se ukázala Xena a tak po další/teda delší/ chvilce se ukázal Kuba. Ten zavelel odchod a tak jsme nesedli do tramvaje a vydali se na Braník. A tam se při popíjení piva čekalo na posledního účastníka a to Davyho. Ten dorazil tak půl hodinky před odjezdem vlaku. Dal si také pár piv a vydali jsme se na nástupiště vyhlížet vlak. Ten v dálce zahoukal a po chvilce si na nás i posvítil. Nasedli jsme, jak jinak, do posledního vagónu. A vydali se do Male Hraštice. Cestou se hrálo a zpívalo. Do M.Hraštice jsem dorazili něco kolem půl deváté s tím, že si dáme jedno pivo a půjdeme na flek. No nevím, ale tomuhle plánu asi nikdo z nás nevěřil. A při vstupu do hospody jsme neviděli nikoho kdo by vypadal, že jde do lesů. Až v zadním salónku se zdálo trochu živěji. Tak jsme tam vlezli. Nevím jak ostatní, ale já jak jsem uviděl „“dva kykyrýsi – jak je vtipně označuje Kuba““ tak jsem měl trochu obavy o průběhu akce. Ale nakonec se ukázalo, že jsem se spletl. Ukázalo se, že jsou to normální fajn lidi. Začalo se hrát, zpívat a popíjet. Z hospody jsem odešli něco kolem druhé ranní. Na flek jsme, ale dorazili až kolem půl čtvrté. Za vydatného Voříškova rámusení na jeho příšernou trubku. Cestou jsme stačili přebrodit párkrát zdejší potok. Nakonec jsem, ale po strastiplné cestě dorazili na místo. Připravili spaní a zase ta děsivého Voříškova troubení pomalu usínali. Jen se divím, že ho někdo nezakopal pod zem. Rámus to byl opravdu šílenej. Ráno samozřejmě vstával skoro jako poslední. Při snídani ještě stačil Kuba sejmout kanadou Rysáka, za to, že mu zatroubil u ucha. Prý jen tak hodil, ale určitě si myslel, že je to Voříšek a chtěl ho trefit za to noční troubení. Dopoledne proběhlo poněkud rychle. Poté jsme za 15,-Káčé a upsání na listinu získali vstupní kapitál do 1. zimní dřevorubské olympiády. A mohlo se začít. První úkol bylo nanosit co nejvíce dřeva na večerní oheň. Díky nápadu nosit to na nosítkách a našemu úsilí jsme zvítězili.Jako druhý úkol bylo vyrobit sezení/ale aby se na sedačku vešlo celé družstvo/. Náš výrobek, byl tak moc pěkný, že si ho chtěla Xena odvést domů. Ale přeci jen byla lavice dooost těžká tak jsme ji tam nechali. A myslím právem získala naše lavice první místo. A v ten okamžik nám už začali říkat plackožrouti. A jak se později ukázalo právem. No abych nezapomněl speciální cenu získal Car za svou barovou stoličku, kterou následovně upálil.Ještě předtím ale proběhla soutěž v lezení po lanové opičí dráze natažené mezi pár stromů. Kdo vyhrál tuhle disciplínu si nějak nepamatuju/jak mně opravil Kuba, vyhrál to on/. A dále následoval dřevorubecký IQ test. Ten vyhrála nečekaně Xena. Po IQ testu se přesunul Voříšek do dosti daleké hospody za účelem spočítání výsledku. Když se vrátil pokračovala olympiáda. A to na jezeru Ontario, kde bylo úkolem přejet na druhý břeh objet chomáč trávy a na zpáteční cestě udělat smyčku kolem sloupu. Tuto disciplínu vyhrál Davy a já ho následoval na druhém místě. Při této akční disciplíně, se mírně společensky unavený Harmonika, snažil všem okolostojícím vysvětlit zákon „“úhel dopadu = úhel odrazu““. Myslím, že všichni čekali až zahučí do jezera. Nejvíc se ani obával Vodnickej, protože seděl na druhé straně lávky, kde Harmonika předváděl letící střelu. Mezitím kousek od místa exhibice letící střeli, ale probíhala poslední soutěž olympiády. A to střelba. Ač nechápu jak se mi to povedlo, ale měl jsem nejvíce bodů. A těsně o pár bodů mně následoval Davy. Po dostřílení jsme se přesunuli zpět k ohni a Voříšek začal vyhodnocovat a poté rozdával Kopičky. A zde je místo na úvodní plackožrouctví. V celkovém hodnocení byl Davy první a já druhý. A Kuba se umístil až jako pátý, jelikož se neúčastnil posledních soutěží. Koluje teorie, že nemá rád vodáctví. Z různých zdrojů k nám dolétlo, že s ním nemáme lézt do lodě a když už tak ho posadit a nakázat mu ať se ani nehne.Dik Jaroosi 🙂 Po dorozdání cen se začali proměňovat získané papírové kopičky za reálné. A hrálo se a zpívalo až do rána. Jako perličku musím dodat, že se v pozdních hodinách začal shánět Kuba po Jaroošovi se slovy „“nevíš kde je Jarooš, nešel on už spát ?““. Pointa je v tom, že Jarooš s náma nejel a zůstal v Praze. Ale to Kubovi nějak uniklo. Nevím kdy bujaré veselí skončilo. Protože jsem šel spát něco po druhé hodině. Ale asi trvalo dlouho, protože když jsem se probudil kolem šesté, tak ještě někteří seděli u ohně. Ráno jsme posnídali a vydali se na nádraží. Ne však za účelem odjezdu, ale návštěvou zdejšího hostince U Petrásků. Nakonec jsme odjížděli v 18:34. Já a Davy jsem se vydali ke svým domovům a zbytek prý skončil U sadu.

Kubův e-mail další den : /4.3.2002 8:48/
zajímavé zakončení několika účastníků 1.zimní dřevorubecké olympiády proběhlo včera ve večerních hodinách v žižkovské restauraci U sadu. Kuba, Car, Kanibal, Blondýna, Harmonika a jeho nová manželka Pavla, zaujmuli místa v restauraci krátce po půl deváté večer. Po cca 15 minutách se Harmoškova nová manželka odebrala s telefonní kartou zavolat že noc nestráví doma. Čekali jsme na ní do půl dvanácté. Po té jsme si rozdělili její batoh, bundu, žracák a igelitku s jídlem, jež nechala na místě před odchodem, a vydali se k domovům….

Velký dík patří organizátorům akce a vlastně všem za perfektní atmosféru