Směrem na Litoměřice jsem vyrazil v šílenou hodinu a to v 6:21 ráno.  V Praze jsem nasednul do spěšňáku a v Lovosicich jsem přesedlal do osobáku a dokodrcal se do stanice Litoměřic horní nádraží. Poté následovala dlouhá cesta na nádraží město. Tak jsem do deseti počkal na Janu. Chvilku po jejím po jejím příchodu dorazil zbytek dívčího komanda a mohlo se vyrazit. K mému úžasu zpět na horní nádraží a zpět do Lovosic. Odkud jsme se rozjeli přes Ústí do Bohosudova. V Bohosudově jsme se došplhali k místu odkud vyjížděla lanovka/prej nejdelší vysutá v Čechách/. Tam jsme něco pojedli a vydali se vpravo podél lanovky nahoru. První směr jsem určil já a pak jsem to nechal na nich. Je prapodivné, že najednou jsme chodili tam a zpět. Každou křižovatku jsem viděl nejméně dvakrát. Některé i třikrát. Nakonec jsme po čtyřech hodinách stoupání konečně stanuli na vrcholu kopce. Ale ouha, byl to vedlejší vrchol. Takže jsme zase kousek klesli a vyšplhali konečně na Komáří hůrku. Tam jsme se s nima do večerního pátku rozloučil jelikož měli namířeno na Cínovec a vydal se po modré přes Kyšperk na Unčína. Kde jsme měl v nádražní hospodě sraz s Kokosem.  V Unčíně jsem mírně zabloudil, ale naštěstí jsem potkal jednoho podivína kterej mně dokopal až do hospody a dokonce zaplatil pivo. Chvilku co jsme si sedli se ukázal Kokos. Také dostal pivo a když jsme ho dopili, vydali jsme se k autu. Abychom se přiblížili k srubu. V okamžiku kdy jsme jsme v lese zaparkovali auto, ukázali se v zatáčce městský poldové. Nakonec se ukázalo, že to byli celkem pohodoví lidi. Dokonce nám poradili, že si má Kokos schovat autorádio aspoň pod sedačku. Největší radost jsme, ale měli z hlášky jejich vysílačky ve znění „nejsou hledání, ani auto není hledané“. S dobrým pocitem jsme vyrazili na asi tak kilometrovou cestu k srubu T.O. Black Hills. Tam  jsme dorazili ještě za světla. Kupodivu v něm už někdo byl. Tak jsme rozdělali oheň a dali se do pojídání večeře. Řekl bych, že tak hodinu po našem příchodu onen neznámý vylezl a pozdravil. A to bylo asi vše co z něj vypadlo. My jsme ještě chvilku poseděli u ohně a zalezli do srubu a usnuli. Dost brzo ráno onen neznámý opustil bez rozloučení srub. Sice jsem byl už vzhůru, ale on nejevil známky o konverzaci. Hodinku po jeho odchodu jsme zabalili věci, posnídali a vydali se směrem na Forsťák. Tam jsme dorazili kolem druhé hodiny a zjistili, že je v všude kolem něj šílenej bordel. Tak jsem se dali do civilizování srubu a blízkého ohniště. Po hodině urputné práce vypadal srub docela použitelně. Tak jsme vylezli zpět k autu a dali si odpolední siestu. Jak jsme si tak polehávali na trávě/Kokos v autě/ přihnalo se zdejší motorizované komando, ale asi pochopili, že dneska mají ve srubu smůlu tak tiše odjeli. Jelikož se už blížila šestá hodina, zamknuli jsme věci do auta a vydali se dolů do Kostomlat. Kde byl v sedm hodin centrální sraz. Když jsme tam došli, dívčí komando už sedělo u stolu a vyčkávalo příjezdu dalších účastníků. Ti dorazili chvilku po sedmé a hned vyrazili na Sukoslav. Chvilku na to dorazil Davy i Pilous. My jsme v hospůdce setrvali ještě půlhodinku a pomalu se vydali ke srubu. Když jsme tam dorazili, byl tam jen Davy a jeho jawa. Během další půlhodinky dorazil zbytek co to bral přes Sukoslav. Ale to už jsme seděli u ohně a vařili večeři. Dále se ještě během večera ukázal Joe a Honza z Teplic. Někteří seděli u ohně a někteří živě debatovali ve srubu. U ohně se sedělo skoro do dvou a pak se  šlo spát. Jelikož jsem se nevešel dovnitř/někdo mně zalehnul moji lavičku/ tak jsem si ustlal na verandě. A spalo se tam moc dobře. Druhý den vyrazila velká většina na Milešovku. Na srubu zůstali Davy, Kokos, Pilous a já. Jelikož jsme vyhlásili tento víkend žracím. Mezi házením nožů,sekerek a střílením. Během těchto ‚her‘ mně stačil Davy zastřelit perkusem. Sice jen odrazem, ale žebro zabolelo. A aby to nebylo málo tak mně ještě Pilous málem sejmul vrhacím nožem. Takže se vlastně skoro nic nestalo. Večer se vrátili výletníci z Milešovky a zase se sedělo,hrálo a zpívalo až do pozdních hodin. Poslední dvě hodiny jsme u ohně mlčeli a mlčeli, což nesl mírně unavený Kokos docela těžce. A pořád se dožadoval vysvětlení proč mlčíme. No kolem půlnoci jsme to všichni zabalili a šli spát. Teda až na Kokose a Janu, kteří vydrželi popíjet víno až do rána. Ráno někteří blázní vyrazili už v šest domů, další v osm na Vlhošť. Jako poslední zůstali na srubu Kokos, Pilous a já. Kolem jedné hodiny jsme poklidili kolem srubu nasedli do auta a odfrčeli směrem na Lovosice, kde jsem se s nima rozloučil a počkal na vlak.

No a něco nakonec. Davy dík, že jsi mně nezastřelil. A ty Pilousi radši přísně házej někam jinam 🙂 No prostě jsem špatnej terč.

Málem bych zapomněl na klíště na mojich zádech. A nápadech, že ho Davy ustřelí, vypálí cigaretou, vypálí střelným prachem. Stejně ho nakonec zastřelil. No aspoň mělo rychlej konec.