Původně jsem měl jet na Rakovnicko. Ale jelikož nebyl nějak zájem tak jsem se nakonec přidal k Čitě,Hoboemu a Rendymu a jel s nima na vandr do Novohradských hor. Něco kolem čtvrté mně vyzvednul Hobo na nádraží v Dolních Počernicích a mohlo se jet. Cesta probíhala docela v pohodě. Dokonce jsem poprvé viděl rybníky Rožmberk a Svět. No nevím jestli se těmto velikánům dá říkat rybníky, já osobně  bych je přirovnal k malému moři. Ale nebyl moc čas na zdržování, jelikož jsme pospíchali do Borovan. Kde na nás už čekala Čita a  Pet. Tam jsme dorazili tak mezi šestou a sedmou. Vyslechli odbornou přednášku o jižním pohraničí od Peta/musel zůstat doma(nemocnej synátor)/ a vydali se směrem na jih. Cestou jsme zvládli naložit Rendyho. Jelikož byla posádka kompletní mohli jsme konečně vyrazil na místo začátku vandru a to do Benešova nad Černou.Odtamtud jsme se už vydali pěšky a to podél říčky Černé. Skoro za tmy jsme dorazili do slibovaného seníku. Ale ouha, seník tam sice byl, ale jaksi v něm nebylo seno. Takže jsem noc strávili na kulatinách. Řekl bych, že jsme spíš jen polehávali než spali. Ráno jsme si uvařili teplý čaj s rumem a vydali se do pohraničních hor.  Kolem deváté jsme vstoupili do přírodního parku Novohradské hory. A v tom okamžiku začalo z čistajasna sněžit. No bylo to určitě lepší než déšť. Chvíli na to jsme dorazili k rybníku, kde jsme si v altánku uvařili další grog a vydali se dál.  Ale to už jsme byli vážně v pohraničí. Jelikož jsme lesem procházeli dlouhatánskejma průsekama. Cestou jsem minuli Žofínský prasles, který je obehnán ohradou a prý se tam nesmí vůbec chodit. No a po další hodince jsme se dostali na  Jitronická Luka, kde nám Čita slíbila přespání pod obrovským smrkem. A nekecala. Fakt to je asi největší smrk jaký jsem viděl. Jelikož jsme dorazili děsně brzo, mohli jsme odpočívat a odpočívat. Rozdělali jsme ohěn a začali vařit. Po chvíli jsme zjistili, že vítr se stává neúnosným, vytvořili jsme z Hoboeho plachty závětří a bylo nám blaze. A dříví ubejvalo a ubejvalo, skoro jsme ho nestačili nosit. Večer nám Rendy zabrnkal pár písniček a šli jsme spát pod krásný smrk. Ráno na náš čekalo malé překvapení v podobě sněhu. Za noc totiž napadalo docela dost sněhu/2-3cm/. Jako první se vysoukal ze spacáku Hobo pak já a nakonec Rendy. Čita chrupkala vesele dál a zapadala trošku sněhem. Rozdělali jsme oheň a dali se  vaření jídla a čaje. Tentokrát už bez rumu, ten padnul večer za vlast a naši zimu. Do dvanácti  jsme poseděli u ohně, pak jsme uklidili ohniště, naskládali dřevo pro další příchozí pod strom a vydali se do vesničky Leopoldov, která se skládala asitak z pěti baráků. Tak jsme z BUS tabule zjistili, že autobus nejede.Čita s Rendou se vydali na výzvědy za nějakým zdejším usedlíkem. A vrátili se s tím, že budeme muset jít 15km pěšky jelikož autobus vážně nejede. Tak jsme to naivně s Hoboem vzali vážně a jali jsme se vyrazit oněch patnáct kilometrů. Ale po chvilkové debatě jsme se přesunuli na kulatiny kousek od nás a dali si pořádnou svačinku před cestou. Kolem třetí se Čita zvedla, že bysme měli vyrazil. Ale divné bylo, že chtěla jít na druhou stranu než byl náš pochod a vysvětlovala to tím, že půjdeme radši lesem. Ale když jsme míjeli autobusovou zastávku položila usárnu a Rendy následoval. Oba jsme na ně koukali s úžasem ve tváři. Ale to už nám Čita prozradila, že si z nás vystřelili. A že by s usárnou na zádech neušla ani kilometr. Po chvilce čekání se přiřítil autobus a dovezl nás zpět do Benešova. Odkud jsme pokračovali do Borovan. Tak jsme ještě chvilku poseděli u Čity doma. Uctivě nás pohostili. Já měl krupicovou kaši a Hobo pizzu. Následovně mně Hobo hodil do Veselí nad Lužnicí a já frčel domů. Čito dík za pěknej vandr. Hobo dík za odvoz. Pete dík za zajímavé informace o historii pohraničí. Rendy dík za rum a hraní na kytaru.