Tak zas je tady onen slastný pátek. Tak hurá ven a to na Roverky. Hned v metru Holešovice jsem potkal Davyho. Chvilku jsme debatovali či jít nebo nejít na zastávku. Nakonec jsme se tam přeci jen vydali, jelikož tam měl být oficiální sraz. Davy si čekání zpříjemnil cestou na WC. Než se stačil vrátit ukázal se Kuba s Janou a Martinou. Autobus přijel na čas a my se vydali do České Lípy. Cesta ubíhala trošku nudně, jak se dalo od autobusu čekat. V Lípě jsme překonali dosti náročný nadchod přes silnici, koupili lístky a doběhli k vlaku, který už chtěl odjíždět. Ale ukázalo se, že má patnáctiminutové zpoždění. Nakonec jsme se čugálou dokodrcali do Blíževedel kolem půl šesté a neomylně zamířili do zdejší hospody, kde jsme vydrželi do půl jedenácté. Na Kačabaču jsme dorazili něco kolem půlnoci. A z hrůzou zjistili, že už tam někdo je. Po chvilkové váhání někdo z nás zvolal „Kolik vás tam je ?“. Po chvilce ticha se ozvalo „čtyři“. Naše reakce byla rychlá „nás je víc“. Posléze jsme se nahrnuli do srubu(Kačabača) a vzájemně se představili. Mám na jména špatnou paměť, takže mně v hlavě uvízlo jen jedno a to „Fous“ no vlastně dvě, ještě Stoupa/spíš by se hodilo Stoupík/. Po počátečním oťukávání se začalo hrát a hrálo nejméně do tří. Pak se všichni začali pomalu ukládat. Teda až na rumové víly. Ty dole ještě chvíli řádily. A asi tak po půl hodině, co jsem usnul se na mne najednou něco položilo/podotýkám, že jsem ležel na půdě a sotva jsem se tam vešel/. Ukázalo se, že to je Martina. Po dosti dlouhém přemlouvání se přemístila k Davymu, který z toho určitě také radost neměl. Což dal najevo tím, že se radši přesunul ven na mráz. Ráno mně probudilo hlasité volání. To se Martina probouzela z deliria a ze spaní volala „Jauvajs,nechte mně“ a podobně. Ráno musela vstávat na víckrát, protože jí bolela děsně hlava. Zato Jana spala jak zabitá. Probudila ji až Martina, když jí zalehla při hledání něčeho v batohu. Ale to už bylo skoro dvanáct, tak jsme něco pojedli, uklidili srub a vydali se na cestu. Cíl nebyl přesně daný. Ale hledala se hospoda. Tu jsme však nenašli tak jsem se vydali na Helfenburg. Kde jsem poobědvali a vydali se zpět do Blíževedel. Cestu zpět na Kačabaču jsme si zpříjemnili ve dvou hospůdkách. Na Kačabaču jsme zase dorazili až za tmy. jelikož byl už z dálky byl cítit kouř. Opakovali jsem známe „Kdo tam ?“. Po zjištění, že je tam jen jeden člověk jsme se tam nahrnuli a rozložili po celém srubu. A zase se hrálo a zpívalo do rána. Já jsem se chvilku po příchodu uložil na postel a jen poslouchal. Dole se ještě vyprávěli pohádky, ale to už jsem usínal. Ráno jsme vstávali neobyčejně brzo a to kolem desáté. Uvařili snídani poklidili srub a ohniště, kde jsme večer opékali buřty a vydali se do Blíževedel na vlak. Do Blíževedel jsem dorazili tak kolem jedné hodiny. Po zjištění, že vlak jede ve čtyři jsme se přesunuli kam jinam než do zdejší hospůdky. A v klidu vyčkávali příjezdu vlaku. Poté jsme nasedli do čugály, obsadili část vagónu a začali zpívat. Myslí, že jsem uřvali celý vagón. Dokonce se k nám přidal i správce hradu Helfenburg, který jel náhodou s náma. Pak už následovalo jen přesednutí v Lovosicích na rychlík Ve kterém naše hudební produkce pokračovala až do Prahy. Kde jsme tuto akci oficiálně ukončili.