Naštěstí jsem si nechal loďák dovézt do Prahy od táty. Po zvážení v práci jsem zjistil, že má úctyhodných 13kg. Ať jsem bádal jak jsem bádal. Povedlo se mi váhu loďáku stáhnout jen na 12kg. Protože byla v Praze zácpa, tak mně táta hodil pouze na Florenc a já musel absolvovat cestu k Petrovi mhd(metro a tramvaj). Z posledních sil jsem se dobelhal k Petrovi a zazvonil. Po chvíli mi zabzučel telefon. Volal Petr abych chvilku počkal, že je hned dole. Je pravdou, že ona chvilka trvala skoro půl hodiny. Po oné chvilce se ukázal ve dveřích, že jedeme. Nandali jsem na Olouše zahrádku a hurá na Smíchov do loděnice naložit lodě. S menším zpožděním jsem tam dorazili kolem šesté. Naštěstí tam už byla Jana a vše zařídila. Potom jsem vytáhli dvě lodě před loděnici a čekali na Láďu s Bárou. Po naložení jedné lodě jsem se vydali do Strakonic vyzvednout Evu. Cesta to byla příjemná, protože jsem jeli okreskama, takže bylo na co koukat. Na Strakonické nádraží jsme dorazili akorát načas. Vlak přijel tak dvě minuty po nás. Takže jsme naložili Evu a vydali se hledat hospodu kde ještě vaří(bylo totiž skoro jedenáct). Po chvilce hledání jsem konečně takovou restauraci našli a dali zprávu druhé posádce kde že to je. Po dobré večeři jsme se vydali zase na cestu. A do tábořiště jsme dorazili něco kolem půlnoci. Petr s Láďou postavili stany a já s Janou jsme spali pod širákem. Kolem půl šesté ráno mně probudilo štěně(fenka) oblíznutím tváře. Po pěti minutách co okupovalo můj spacák jsme ji odehnal a přestěhovala se k Janě, kde vydržela taky tak těch pět minut a letěla dál. Ta samá procedura se opakovala ještě kolem osmé s tím že ve spacáku vydržela o trochu déle. Ostatní vstávali tak kolem desáté. Petr hned vyběhnul zkontrolovat stav vody a vrátil se s tím, že žádná voda není(naštěstí koukal na vedlejší tok). Láďa a Petr odvezli auto do Čepic a mi si mezitím pochutnávali na kapučínu a grogu. Chvilku poté co dorazili řidiči, jsme nasedli do lodí a vydali se po proudu do Čepic. Během dne se nám sjet pár jezů. Já s Janou o dva víc(jeden normálně a jeden bokem, ale zato dvakrát). Cestou se udělal jen Láďa s Bárou, ale zato na úplné mělčině. Na jednom jezu si Jana s Evou stačili dát vodní masáž v jedné „svlékací“ šlajsně. Když jsem dojeli do Čepic, tak jsme postavili stany a vydali se hledat hospodu. Našli jsme jen jedinou zato 5-ti hvězdičkovou. Jídelní lístek se skládal z utopence, tlačenky a sekané. Každý si „vybral“ podle chuti. Po večeři se hrálo a zpívalo do deseti hodin, kdy se Jana, Petr a Eva odebrali spát. Zbytek výpravy se vydal do hajan až kolem půlnoci. Bylo to opravdu jen taktak. Jen co jsem dorazili k tábořišti spustil se déšť. Ze spaní pod širákem nebylo nic, tak jsme se přestěhovali do auta. Nic pohodlného to nebylo ale lepší než venku to určitě bylo. Ráno jsme vstali kolem desáté. To bylo ještě celkem hezky. Řidičové naložili auta a jeli přeparkovat na další tábořiště. Ale jen co odjeli spustil se šílenej slejvák a my se přesunuli do sucha na záchody. Naštěstí motorizovaná posádka pochopila, že počasí se neumoudří a vrátili se zpět. Naložili jsme lodě a přesunuli se do vedlejší vesnice na oběd. Tato restaurace byla o poznání lepší než ta v Čepicích. Po obědě jsme nás Petr vytáhnul na průzkum nedalekého lomu(osada Ahojka). Avšak jaké bylo naše překvapení, když nás tam sekuritán nepustil. Konala se tam nějaká megalomanská akce „Marlboro“ nazvaná akčně MAT. Znechuceni jsme se vydali zpět k autům a vyrazili zpět ku Praze. Na Smíchově jsme vrátili lodě a vydali se k domovům. Mně jako obvykle ujel vlak těsně před nosem a musel jsem na nádraží zase hodinu čekat.